Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.10.2000, sp. zn. II. ÚS 42/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 141/20 SbNU 173 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.42.97

sp. zn. II. ÚS 42/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci ústavní stížnosti zemřelé Dr. Š. B., jako účastnice, zastoupené JUDr. A. Š., advokátkou, a jejích dědiců Ing. arch. M. O., Ing. Dr. Z. B., DrSc., a Ing. PhDr. Z. P. B., všech zastoupených rovněž JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.10.1996, č.j. 5 Co 1763/95-88, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.4.1995, č.j. 13 C 207/91-53, za účasti Technických služeb města České Budějovice, Parku kultury a oddechu České Budějovice - nyní Městské kulturní domy České Budějovice, a.s., a města České Budějovice, jako vedlejších účastníků, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.10.1996, č.j. 5 Co 1763/95-88, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.4.1995, č.j. 13 C 207/91-53, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovatelka uvádí, že oba soudy nepostupovaly v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod se zřetelem k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť oba rozsudky jsou rozhodnutími, která neodpovídají naplnění práva na spravedlivý proces, a tím došlo nejen k porušení citovaných práv, ale i čl. 90 Ústavy ČR ve spojení s čl. 1 o.s.ř., a dále namítá porušení svých práv podle čl. 11. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, č.j. 13 C 207/91, který je veden u Okresního soudu v Českých Budějovicích, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích domáhala vydání rozhodnutí, kterým by s ní byla za žalované Technické služby města České Budějovice uzavřena podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 403/1990 Sb.) dohoda o vydání nemovitostí - pozemkových parcel zapsaných původně ve vložce č. 938 PK pro katastrální území České Budějovice IV č.kat. 1395/1 - role o 22 výměře 18 875 m a kat.1401/1 - role o výměře 18 875 m. Dalším podáním rozšířila stěžovatelka žalobu na Městské kulturní domy v Českých Budějovicích a město České Budějovice s tím, že po provedené revizi byla vyhotovena nová identifikace parcel, když v době uplatnění nároku vycházela stěžovatelka z identifikace parcel vyhotovené Geodézií, s.p. v Českých Budějovicích dne 18.12.1990. Okresní soud zjistil, že pozemky původně označené 1395/1 a 1401/1 dnes nesou označení dle stavu v KN p.č. 1828, 1868/2, 1852/2, 1819/1, 1819/2, 1819/3, 1818/1, 1818/3, 1809/13, 1809/14, 1809/15, 1809/16, 1809/17, 1809/18, 1809/19, 1861/1, to vše v kat.úz. České Budějovice, a vlastnická práva k některým přesně specifikovaným pozemkům ze shora uvedených má také Park kultury a oddechu České Budějovice, nyní Městské kulturní domy České Budějovice, a.s., a město České Budějovice. Okresní soud vycházel ze zjištění, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu ust. §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., neboť vlastnictví k předmětným pozemkovým parcelám jí bylo odňato postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Okresní soud však žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že původní pozemkové parcely, jež byly vlastnictvím žalobkyně, jsou v současné době součástí řady nově vzniklých pozemkových parcel, které se nacházejí v areálu Lesoparku Stromovka. Tento areál byl vybudován na základě rozhodnutí o využití pozemku poté, co předmětné nemovitosti přešly na stát. Pozemky, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, jsou tedy součástí širšího celku. Okresní soud má za to, že vybudováním lesoparku vznikla nová věc svého druhu se sítí komunikací, které soud považuje za stavbu ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Předmětné pozemky se nacházejí uprostřed areálu, s ostatními jeho částmi funkčně souvisí. Za těchto okolností nelze požadované pozemky oddělit. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání. Namítala, že okresní soud rozhodl na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů a toto nesprávné hodnocení pak mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Tento závěr je v rozporu s odůvodněním soudu při vynesení rozsudku, kde bylo řečeno, že pozemky nebudou vydány proto, že Stromovka je významný krajinný prvek podle zákona č. 114/1992 Sb. V písemném odůvodnění pak není možno rozlišit, co považuje soud za stavbu ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., zda tzv. areál Lesoparku Stromovka, nebo síť komunikací. Z hlediska stavebních předpisů je rozhodnutí o využití území pouze rozhodnutím, kterým stavební úřad vymezí území pro navrhovaný účel a které platí dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci, nestanovil-li stavební úřad lhůtu delší. Nepozbývá však platnosti, pokud byla v této lhůtě podána žádost o stavební povolení nebo povolení k terénním úpravám podle ustanovení §71 stavebního zákona. Z těchto skutečností nebyla žádná žalovanými doložena, proto je citované rozhodnutí z hlediska stavebních předpisů neplatné. Pro úvahu o tom, zda na pozemku byla zřízena stavba zabraňující jeho vydání, je rozhodné, zda stavba je věcí způsobilou být předmětem občanskoprávních vztahů a rovněž tato skutečnost nebyla žalovanými prokázána. Okresní soud se podle názoru stěžovatelky nevypořádal důsledně s námitkou ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož součástmi pozemku jako věci hlavní jsou i některé venkovní úpravy. Mezi takové lze nepochybně zařadit sadové úpravy a komunikace - cesty pro pěší. Ty pak nejsou stavbou ve smyslu ustanovení §119 o.z. a nemohou bránit vydání pozemku. Z celé požadované výměry pozemků má označení ostatní komunikace, ostatní plochy pouze p.č. 1868/10 o 2výměře 274 m. Tato komunikace však byla zakreslena do pozemkové mapy KN až v r. 1994, tedy po podání výzvy a po zahájení soudního řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu potvrdil s odůvodněním, že z identifikace parcel ze dne 18.12.1990 vyplývá, že původně odňaté pozemky již dnes neexistují, byly vytvořeny nové, které byly sloučeny do komplexu Lesoparku Stromovka, registrovaného jako chráněný krajinný útvar. V takovém stavu, v jakém byly odňaty, se dnes již tyto plochy nenacházejí. Na těchto pozemcích byly zřízeny cesty jako místní pozemní komunikace a zeleň, které jsou ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. stavbami, a zastavěné pozemky se podle §10 odst. 4 cit. zákona nevydávají. Tomu podle názoru krajského soudu koresponduje ustanovení §116 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, kdy místní komunikace jsou považovány za stavbu pro dopravu, a §1 písm. a) vyhlášky č. 85/1986 Sb. (správně má být uvedeno č. 85/1976 Sb.), podle něhož se za stavbu považují veškeré stavby bez zřetele na jejich a) stavebnětechnické provedení, z toho např. komunikace, b) účel, např. stavby pro dopravu, rozvod energií, c) dobu trvání. Z těchto ustanovení vyplývá, že jde o stavby trvalého charakteru. Zeleň sídelních útvarů je rovněž považována ve smyslu §120 a §121 cit. vyhlášky č. 83/1976 Sb. za stavbu pro rozvod energií. Z těchto důvodů se krajský soud ztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně a považuje pozemky za zastavěné. Další důvod pak spatřuje krajský soud v tom, že nejde již o samostatnou věc, ale o součást areálu chráněného útvaru Stromovky, který tvoří jeden celek a nelze jej vydělit z tohoto celku, aniž by došlo k porušení funkčnosti tohoto celku. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že závěry obou soudů jsou v rozporu se zněním §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., a v rozporu s judikaturou Vrchního soudu i Ústavního soudu. Oba soudy provedly výklad ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. ve smyslu předpisů stavebního práva, podle kterých je pro tyto účely pojem stavby nejednoznačný. Avšak ani výkladem stavebních předpisů nelze dovodit, že cesty a zeleň jsou stavbou, jak ji má na mysli cit. ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Pro oblast restitučních předpisů, jako předpisů patřících do kontextu občanského práva, je dán pojem stavba ve smyslu občanskoprávním. Chybný je pak závěr obou soudů, že cesty a zeleň jsou samostatnou stavbou a samostatnou věcí, a jako takové překážkou vydání pozemků. Rovněž je chybný názor krajského soudu, že původně odňaté pozemky neexistují, vzhledem k tomu, že byly vytvořeny nové. Dále vznáší námitku k nesprávnému výkladu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle nějž pojem významný krajinný prvek ( který krajský soud nesprávně označuje jako chráněný krajinný útvar) znamená útvar přírodního původu, a nikoliv výsledek lidské činnosti, s výjimkou cenných ploch porostů sídelních útvarů, včetně historických zahrad a parků. Existence významného krajinného prvku nebrání vrácení pozemků stěžovatelce ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., který takovou překážku vydání nestanoví. Geometrický plán, který okresní soud učinil přílohou rozsudku, znázorňuje reálné rozdělení sporné nemovitosti na samostatné pozemky s vlastními parcelními čísly, z nichž u většiny jde o pozemky způsobilé k vydání, když jako ostatní komunikace /ostatní plocha je označen pouze pozemek parc. č. 1868/3 a parc.č. 1868/10, když celá ostatní plocha je označena jako jiná plocha, ostatní plocha a zahrada. Podle názoru stěžovatelky mohly oba soudy dospět k uvedeným závěrům jen za porušení zásad, na kterých je postaveno hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř., a to zejména zásady totožnosti a zásady dostatečného důvodu. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka dne 23. 8. 1997 zemřela. Tuto skutečnost sdělila zástupkyně stěžovatelky Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2000. Podle opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 1999 jsou dědici po zemřelé, kteří projevili vůli účastnit se řízení o ústavní stížnosti po zemřelé účastnici. Krajský soud v Českých Budějovicích, zastoupený předsedou senátu JUDr. A. T., se podle svého vyjádření k ústavní stížnosti nedomnívá, že by stěžovatelka byla zkrácena na svých právech a opakuje argumentaci použitou v odůvodnění svého rozsudku. Okresní soud v Českých Budějovicích, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. M. R., odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, zejména v tom směru, že požadované pozemky se staly součástí širšího celku - nové věci svého druhu, jako je Lesopark Stromovka. Vedlejší účastníci, město České Budějovice a Technické služby města České Budějovice, ve svém společném vyjádření uvedli, že účastníci i vedlejší účastníci v průběhu řízení argumentují stále stejným způsobem. Doplňují nyní pouze to, že při vydání rozhodnutí o využití území dne 16.12.1988, doplněného rozhodnutím ze dne 5.12.1989, upustil stavební úřad v souladu s ustanovením §71 stavebního zákona od vydání stavebního povolení, a toto rozhodnutí tedy nahrazuje stavební povolení. Na základě uvedeného rozhodnutí pak byla realizována rekonstrukce Stromovky, přičemž povrch původní cestní sítě byl zpevněn a opatřen živičným povrchem a celá cestní síť lesoparku slouží celoročně jako veřejná místní komunikace pro pěší, cyklisty i jako obslužná síť pro údržbu lesoparku. Veřejná místní komunikace je podle názoru vedlejšího účastníka stavbou i ve smyslu občanského zákoníku, a pozemky, na kterých se nachází, jsou pozemky, na kterých je umístěna stavba ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Vedle staveb místních komunikací pak byly provedeny další terénní úpravy, vykácena stará a nemocná zeleň a vysázena zeleň nová, přičemž hodnota provedených úprav činí téměř 7 milionů Kč. Na pozemcích jsou umístěny i jiné stavby, a to hřiště a parkoviště s asfaltovým povrchem. Oddělením částí celku by prý došlo nepochybně k jeho znehodnocení po všech stránkách, a pozemky nelze oddělit a vydat, aniž by se celá věc neznehodnotila. Cesty, terénní úpravy, včetně zeleně, nejsou pouhými součástmi věci hlavní, ale právě stavbou, která není součástí pozemku, jak stanoví §120 odst. 2 obč. zák. Městské kulturní domy České Budějovice se jako vedlejší účastník, ač doloženě vyzvány, k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřily. Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů, a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces. Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Předmětem rozhodování soudů obou stupňů bylo naplnění podmínek zákona č. 403/1990 Sb. ze strany stěžovatelky, kdy po provedeném důkazním řízení bylo správně konstatováno, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu citovaného zákona. Dále se soudy zabývaly otázkou existence překážky pro vydání pozemků. V tomto směru ustanovení §10 odst. 4 citovaného zákona stanoví, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Jiné podmínky, jejichž event. naplnění by mohlo přivodit nemožnost vydání pozemku, citovaný zákon neuvádí, a nelze tedy z hlediska jiných event. důvodů vydání pozemku bránit. Naplnění zásad spravedlivého procesu by bylo možno konstatovat pouze v případě, kdy by obecné soudy dostatečně zkoumaly a posoudily naplnění nebo nenaplnění podmínky v zákoně výslovně stanovené, tedy existenci stavby zřízené na požadovaném pozemku po jeho převzetí státem, a to ve vztahu ke všem požadovaným pozemkům jednotlivě, tedy po provedeném dokazování v uvedeném směru a po vyvození odpovídajících právních závěrů. V daném případě však nebyl uvedený postup ze strany obecných soudů naplněn. Soudy obou stupňů se ve svém rozhodování opíraly o řadu konstatování, uvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí, která z hlediska zákonné podmínky stanovené v §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. jsou zcela irelevantní, neboť citovaný zákon takové překážky pro vydání věci, které soudy formulovaly, nezná. Jde např. o argumentaci, že pozemky tvoří součást určitého celku nebo komplexu, věc svého druhu, z níž požadované pozemky nelze oddělit, že došlo k registraci území jako chráněného krajinného útvaru (což ostatně není ve spise doloženo), a ke změně v parcelaci a označení pozemků nebo o tvrzení, které nelze ani obecně akceptovat, a to "neexistenci" pozemků, které však nepochybně existují a byly jednoznačně identifikovány, i když pod novými parcelními čísly. Ústavní soud konstatuje na straně obecných soudů nenaplnění jejich ústavního poslání poskytovat ochranu právům také v tom směru, že všechna uvedená zjištění obecné soudy vztáhly paušálně ke všem požadovaným pozemkům, aniž by posuzovaly ve vztahu k jednotlivým pozemkům event. naplnění podmínek ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Takový postup odporuje shora citovanému znění ustanovení zákona, a také účelu příslušného restitučního zákona. V tomto směru není možno souhlasit s konstatováním krajského soudu, že pozemky byly sloučeny do komplexu Lesoparku Stromovka, když ve skutečnosti každý z požadovaných pozemků existuje samostatně pod vlastním parcelním číslem vedeným v katastru nemovitostí ve smyslu zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jak byl shora seznam parcelních čísel uveden, a jak bylo ve vztahu k těmto pozemkům jednotlivě v dosavadních řízeních rozhodováno. V souladu s názorem Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 3 Cdo 40/93, Ústavní soud připomíná, že každý pozemek se samostatným parcelním číslem, jemuž odpovídá mapové zobrazení i údaj o jeho druhu (kultuře) v operátech katastru nemovitostí, je samostatnou věcí ve smyslu práva. Proto je nutno zkoumat předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci. Pokud okresní soud ve svém rozsudku uvedl, že v Lesoparku Stromovka existuje síť komunikací a na části pozemku se nachází zpevněná plocha, pak v intencích řádného dokazování a hodnocení důkazů nemělo být opomenuto dostatečné zjištění a řádné právní posouzení povahy těchto komunikací a plochy jako event. staveb, jakož i přesné určení, na kterých z požadovaných pozemků se tyto komunikace a plocha nachází. K tomu však v soudním řízení prvostupňovém, ani v řízení odvolacím, nedošlo. Obecné soudy ve své argumentaci, týkající se otázky event. zastavěnosti požadovaných pozemků, vycházely z vymezení stavby z hlediska veřejného stavebního práva. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, co již judikoval dříve (např. ve věci sp. zn. III.336/96), a to, že pojmy z tzv. restitučních zákonů je nutno vždy vykládat občanskoprávně, což znamená, že ani pomocně nelze pro vymezení pojmu "stavba" použít terminologie stavebního zákona, resp. předpisů jej provádějících. V občanskoprávní oblasti, a tedy rovněž v oblasti působnosti restitučních zákonů, je zapotřebí pojem "stavba" vykládat staticky jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti, který je možno podle jeho technických vlastností individualizovat. V tomto směru nemá Ústavní soud za nutné odchylovat se od názoru vyjádřeného v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 33 Cdo 111/98, že pro účely zákona č. 403/1990 Sb. je nutno stavbou rozumět výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci. K otázce posuzování stavby jako samostatné věci nebo jako součásti pozemku Ústavní soud ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, dovodil, že ustanovení §120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého "stavba není součástí pozemku", nutno interpretovat v návaznosti na odst. 1 téhož ustanovení, které určuje, že "součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila", tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou, nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení pozemku. Pro posouzení otázky existence staveb, resp. činnosti vedoucí k dosažení stávajícího stavu požadovaných pozemků, pak Ústavní soud považuje za nutné upozornit na skutečnost zřejmou ze soudního spisu, že rozhodnutí o využití území ze dne 16.12.1988, zn. ÚP 5300/88/327/Hav, bylo vydáno pro rekonstrukci parku Stromovka, v jejímž rámci pak byly v souladu s citovaným rozhodnutím provedeny práce odpovídající pojmu rekonstrukce parku, t.j. kácení zeleně, vysazování a výměna zeleně, rekonstrukce cestní sítě a vybudování veřejného osvětlení. Ústavní soud pak, jako již mnohokrát, k současně namítanému porušení práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod je nucen konstatovat, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku. V tomto směru nemohl Ústavní soud ústavní stížnosti přisvědčit. Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení, pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že uvedeným postupem Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k odepření ochrany jejím právům zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České republiky. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích podle odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. 10. 2000