ECLI:CZ:US:2000:2.US.427.2000
sp. zn. II. ÚS 427/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti 1) prof. MVDr. J. V., CSc. a 2) ing. L. V., zastoupených JUDr. V. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.5.2000, čj. 22 Cdo 178/99-138, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.10. 1998, čj. 6 Co 2296/98-123, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.7.1998, čj. 18 C 206/97-103, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.5.2000, čj. 22 Cdo 178/99-138, jímž bylo zamítnuto dovolání navrhovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.10.1998, čj. 6 Co 2296/98-123, který potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Rozhodnutími obecných soudů byl zamítnut návrh stěžovatelů (dříve žalobců) na určení, že vlastník pozemku p.č. 419/1, obec České Budějovice, k.ú. T., má právo cesty po parcele č. 419/9, obec Č. Budějovice, k.ú. T., odpovídající věcnému břemeni, jehož obsahem je právo chůze a jízdy (výrok I.), a aby odpůrkyně L. T., jako vlastnice předmětné poz. parcely č. 419/9 - ostatní plocha, byla povinna trpět průchod a průjezd navrhovatelů touto pozemkovou parcelou na jejich pozemek p.č. 419/1 - ostatní plocha tamtéž (výrok II.).
Stěžovatelé se domnívají, že cit. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, jakož i rozsudky jemu předcházejícími v této věci, bylo porušeno jejich právo zakotvené v čl. 14 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší soud ČR, podle tvrzení navrhovatelů, dospěl k nesprávnému právnímu názoru, že ochrana práva tzv. obecného užívání pozemních komunikací, jehož se stěžovatelé v řízení před obecnými soudy dovolávali, nemůže být poskytnuta v řízení občanskoprávním, nýbrž v řízení správním (dle správního řádu) z toho důvodu, že obecné užívání pozemních komunikací spadá pod režim veřejnoprávní.
V další části odůvodnění svého návrhu stěžovatelé polemizují s právními závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně právních účinků zákona č.13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k možnému rozšíření práva obecného užívání pozemních komunikací i na tzv. účelové pozemní komunikace. Dle názoru stěžovatelů je toto právo "obecného užívání účelových komunikací" zákonným právem, jehož ochrany před soudem se může každý, kdo se cítí být na tomto právu zkrácen, dovolat. V této souvislosti poukazují na znění ust. §7 zák. č. 13/1997 Sb. ze kterého dovozují, že na poměry účelových komunikací je nutno vztáhnout předpisy soukromého práva, neboť na rozdíl od jiných kategorií pozemních komunikací jsou předmětem soukromého vlastnictví. Bez ohledu na tuto skutečnost jsou prý však veřejně přístupné.
S výše uvedeným právním závěrem stěžovatelů pak nelze odpovídajícím způsobem sladit dosavadní nesprávný údaj v katastrálním operátu v označení druhu a způsobu využití pozemku p.č. 419/9 k.ú. T., který by měl být údajně opraven na odpovídající - ostatní plocha, ostatní komunikace.
Současně navrhovatelé žádají Ústavní soud o přezkoumání dosavadního výkladu ust. §151o o.z., když podle jejich názoru je dosavadní výklad cit. ust. občanského zákoníku prováděný obecnými soudy příliš striktní. Pro naplnění podmínky dobré víry by mělo údajně postačovat, aby se tato víra držitele vztahovala k jakémukoli právu, z něhož by bylo možno dovozovat, že výkon tohoto práva byl po zákonem stanovenou dobu oprávněný.
Závěrem podání stěžovatelé uvádějí, že sice mají přístup na svůj pozemek, jedná se však o mnohem delší a přístupově obtížnější cestu, jejíž část je z důvodu dlouholeté devastace ve špatném stavu a při nepříznivých povětrnostních podmínkách je nesjízdná. Z tohoto důvodu mají i nadále velký zájem na změně výsledku rozhodování obecných soudů.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.5.2000, čj. Cdo 178/99-138, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.10.1998, čj. 6 Co 2296/98-123, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu I. stupně, bylo zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., kdy dovolateli byl uplatněn způsobilý dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Za právní otázky, které mají z hlediska dovolacího důvodu zásadní právní význam, považoval dovolací soud otázku, zda v občanském soudním řízení lze uplatnit ochranu práva obecného užívání pozemní komunikace, vyplývající ze zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, stejně jako otázku, zda právo odpovídající věcnému břemeni může vydržet i osoba, která po stanovenou dobu vykonává právo chůze či jízdy přes cizí pozemek, aniž by byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí právo odpovídající věcnému břemeni náleží.
Při řešení těchto problémů vycházel Nejvyšší soud ČR se znění již cit. zákona o pozemních komunikacích ( §44 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů) když konstatoval, že pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se v řízení o věcech upravených cit. zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. Podle ust. §40 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích státní správu ve věcech dálnic, silnic, místních komunikací a veřejných účelových komunikací vykonávají silniční správní úřady, kterými mohou být v přenesené působnosti v případě místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací obce.
Z těchto ust. zákona o pozemních komunikacích proto Nejvyšší soud ČR dovodil, že obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Ve smyslu ust. §7 odst.1, odst. 2 o.s.ř. proto není dána pravomoc obecných soudů projednávat a rozhodovat věci upravené zákonem o pozemních komunikacích. Žalobě v této věci proto nemohl soud vyhovět s ohledem na právo obecného užívání pozemní komunikace a dovolání v části, ve které se odkazuje na tvrzenou existenci práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jako nedůvodné zamítl.
Rovněž tu část rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, posoudil dovolací soud jako věcně správnou a v souladu s právním názorem publikovaném v rozhodnutí č. 37/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které uvádí, že "o nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni výkonem práva (vydržením) nejde tehdy, když ten, kdo právo vykonává, se domnívá, že pozemek, k němuž právo vykonává a který je vlastnictvím fyzické osoby, patří obci, i když tento pozemek slouží k chůzi a jízdě také jiným fyzickým osobám." Toto rozhodnutí je tak v souladu jak s konstantní judikaturou, tak i zněním zákona, který připouští vydržení práva, které je předmětem oprávněné držby (§151o odst. 1, §134 odst. 1 o.z.). Dovolací soud zdůraznil, že tvrzení navrhovatelů, že lze vydržet právo, které nebylo předmětem držby, je nejen v rozporu se zákonem, ale i s tradičním pojetím, uplatňujícím se od dob římského práva.
Stěžovatelé nenamítali v dovolání vady řízení a vady řízení, ke kterým přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti, dovolací soud rovněž nezjistil, proto dovolání podle ust. §243b odst. 1 o.s.ř., věty před středníkem, zamítl.
Stěžovatelé opírají důvodnost svého podání o údajné porušení čl. 14 odst. 1 Listiny, které zaručuje svobodu pohybu a pobytu a dále čl. 36 Listiny, zaručující právo každého na soudní ochranu. K argumentaci ve spojitosti s porušením shora označených článků Listiny navrhovatelé zdůrazňují, že svoboda pohybu je neodmyslitelně spojena s jejich právem na "obecné užívání komunikace", které podle jejich názoru je zákonným právem, jehož ochrany u soudu se může dovolávat každý, kdo se cítí být na tomto právu zkrácen. V této souvislosti se domnívají, že pozemková parcela č. 419/9 k.ú. T. se stala způsobem užívání navrhovateli a některými dalšími vlastníky okolních pozemků účelovou komunikací ve smyslu ust. §7 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bez ohledu na skutečný charakter předmětného pozemku a vlastnické vztahy k němu. Takové pojetí vzniku cesty, bez potřeby určité, zákonem přesně specifikované skutečnosti, vycházející z vůle dotčených subjektů, opírají navrhovatelé o pouhé užívání pozemku v době, kdy byl ve vlastnictví obce. Tímto užíváním v dobré víře, došlo podle jejich názoru k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni (§151o o.z.). Ze skutečnosti, že účelová komunikace může být ve vlastnictví fyzických nebo právnických osob dovozují, že její zařazení do této kategorie pozemních komunikací nevyžaduje rozhodnutí příslušného silničního správního úřadu a právní poměry účelových komunikací lze upravit obecnými soukromoprávními předpisy. Jestliže obecné soudy odmítly posoudit spornou poz. parcelu jako účelovou komunikaci, s vydrženým právem odpovídajícím věcnému břemeni ve prospěch stěžovatelů, dopustily se prý tyto soudy porušení práva na soudní ochranu.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že nesouhlas s právními závěry obecných soudů nezakládá sám důvodnost podání ústavní stížnosti, pokud současně v průběhu pravomocně skončeného řízení, nedošlo k porušení procesních předpisů a zároveň i práv stěžovatelů. Navrhovatelé argumentují dále tím, že soudy nevzaly při svém rozhodování v úvahu veškerá skutková zjištění a porušily tak čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i §3 odst. 1 o.z.
Z předloženého spisu Okresního soudu České Budějovice, sp.zn. 18 C 206/97, nezjistil Ústavní soud skutečnost, že by obec České Budějovice, která ve smyslu §40 odst. 5 písm. c) zák.č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vykonává působnost silničního správního orgánu a podle ust. §40 odst. 5 písm. d) téhož zákona i speciálního stavebního úřadu ve věcech veřejně přístupných komunikací, takovou kontrolní a správní činnost v případě sporné parcely p.č. 419/9 k.ú. T. vykonávala. Rovněž nelze přiznat oprávněnost tvrzení stěžovatelů, že by předmětná parcela byla veřejně přístupnou účelovou komunikací, neboť i takováto pozemní komunikace je ve smyslu zák.č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů, stavbou, pro kterou platí příslušná ust. stavebního zákona. O tom, zda shora označený pozemek je či není veřejně přístupnou účelovou komunikací, by mohl ve smyslu ust. §120 ve vztahu k §40 odst. 5 písm. d) rozhodnout pouze speciální stavební úřad a nikoli soud, jak se domnívají stěžovatelé. Nárok "veřejného užívání komunikací" není a ani nemůže být upraven předpisy práva soukromého, neboť jde o oprávnění různých subjektů vůči státu a jako institut práva veřejného byl upraven již v příslušných ust. Obecného zákoníku občanského z roku 1811. V této souvislosti existuje poměrně obsáhlá judikatura, která konstatuje, že na vydržení veřejnosti cesty nelze vztahovat předpisy práva soukromého.
K problematice možnosti vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, jehož obsahem byla v daném případě právo chůze a jízdy přes předmětnou parcelu, je Ústavní soud nucen zdůraznit, že jestliže stěžovatelé sami věděli, že se v případě p.č. 419/9 jedná o tzv."veřejný statek", a to až do doby jeho převodu na fyzickou osobu, vylučuje tato skutečnost oprávněné přesvědčení navrhovatelů o tom, že právo chůze a jízdy přes sporný pozemek svědčí právě jim a rovněž že tento výkon práva byl prováděn v dobré víře. Stěžovatelé ostatně netvrdili, že by v době užívání "veřejné cesty" byli držiteli práva odpovídajícího věcnému břemeni, jejím užíváním za dané situace tedy nemohli vydržet jim nepříslušející právo, neboť nelze vydržet právo, které nikdy nedrželi.
Chápání svobody pohybu tak, jak ji vykládají stěžovatelé je zcela nepřijatelné, neboť by ve svém důsledku znamenalo nezákonné omezování vlastnických práv konkrétních subjektů, což v právním státě není slučitelné s pojmem spravedlnosti a zákonnosti. V tomto absolutním pojetí svobody pohybu ostatně ani nelze spatřovat základní právo či svobodu ve smyslu čl. 14 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud po zjištění, že v průběhu řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení práv stěžovatelů, když skutková zjištění těchto soudů odpovídají vyvozeným právním závěrům, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/19993 Sb. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 8. listopadu 2000