ECLI:CZ:US:2018:2.US.428.18.1
sp. zn. II. ÚS 428/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017 č. j. 6 Tdo 1280/2017-71, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 2 To 24/2017 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 č. j. 4 T 48/2014-712, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným pod bodem I. ze zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem II. z přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 trestního zákoníku; za to byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a trestu zákazu činnosti (zákazu řízení motorových vozidel) na dobu pěti let. Uvedených činů se stěžovatel dopustil, zjednodušeně řečeno, když v noci kolem 22.20 hodin v průběhu jízdy automobilem opakovaně dálkovými světly osvěcoval a najížděl na před ním jedoucí osobní automobil, obsazený čtyřmi osobami, včetně nezletilého dítěte a těhotné ženy, později na jednom místě prudce předjel druhé vozidlo a zastavil se svým automobilem šikmo na komunikaci, v úmyslu zabránit mu v další jízdě, načež řidič druhého vozidla stěžovatelův automobil objel a jel dále a stěžovatel rovněž, a to až před rodinný dům, kde stěžovatel po vystoupení z vozidla opětovně přistoupil ke dveřím řidiče druhého vozidla a začal na něj křičet "vylez já tě zabiju", také vozidlem cloumal, kopal do něj, bouchal do něj pěstmi (dokonce pěstí rozbil okno vozidla u sedící těhotné ženy), v úmyslu vniknout dovnitř vozidla, poté řidič druhého vozidla v obavě o zdraví a život svůj i spolujezdců z místa odjel a společně se všichni ukryli na odlehlém místě, přičemž v přímé souvislosti s jednáním stěžovatele se u dospělých poškozených rozvinula posttraumatická stresová porucha; druhého skutku se pak stěžovatel dopustil zároveň kolem 22.30 před dotčeným rodinným domem u stojícího uzamčeného vozidla, kdy k němu přistoupil otec dvou osob ve stojícím vozidle a sdělil mu, že byla přivolána policie, a stěžovatel jej fyzicky napadl nejméně dvěma údery pěstí do obličeje.
3. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu napadeným ústavní stížností odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení skutku a brojil především proti kvalifikaci svého jednání jako trestného činu vydírání. Podle dovolacího soudu však byly splněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání. Stěžovatelovo jednání nejdříve směřovalo k donucení řidiče druhého vozidla zastavit a následně k donucení poškozených k otevření (odemčení) vozidla a podstoupení přímé fyzické konfrontace se stěžovatelem (přinejmenším ze strany řidiče); proto dovolací soud nepřisvědčil námitce totožnosti prostředku a cíle (pohrůžka násilím/násilí). Stejně tak byla podle dovolacího soudu zcela naplněna i subjektivní stránka činu, stěžovatel si s ohledem na povahu a okolnosti útoků musel být vědom, že svým agresivním jednáním může způsobit závažnější následek na zdraví poškozených, včetně posttraumatické stresové poruchy, a případný vznik těžšího následku na zdraví poškozených mu byl přinejmenším lhostejný.
4. Stěžovatel napadená rozhodnutí považuje za protiústavní. Předně nesouhlasí se skutkovým stavem, jak byl zjištěn a popsán v napadených rozhodnutích, a má za to, že pravdivý skutkový stav popisoval on ve své výpovědi. Vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu o jeho nepříslušnosti k přezkumu skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany obecných soudů ovšem stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká zejména absenci právní úvahy nad právní kvalifikaci shledaného trestného činu. Podle stěžovatele totiž i za skutkového stavu zjištěného obecnými soudy by se v daném případě nejednalo o trestný čin vydírání, ale o trestný čin nebezpečného vyhrožování dle §353 trestního zákoníku. K těmto úvahám se ovšem vyjadřuje až Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí. Stěžovatel nicméně nesouhlasí s tím, že by násilí či pohrůžka násilím v daném případě, podle zjištěného skutkového stavu, měla směřovat pouze k tomu, aby poškozený z vozidla vystoupil. Kritizuje, že obecné soudy hodnotí právní kvalifikaci vydírání pouze a jen v okamžiku, kdy měl stěžovatel cloumat s vozidlem poškozených s doprovodem výhrůžky. Uvádí, že v konstrukci použité obecnými soudy je prostředkem i cílem násilí, což je ale u trestného činu vydírání vyloučené (i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1382/2013 ze dne 18. 12. 2013). Dále stěžovatel zpochybňuje zjištění obecných soudů, že mohl jakýmikoliv zaviněným jednáním rozumně předpokládat, že svým jednáním může způsobit poškozeným posttraumatickou stresovou poruchu; povědomí o takové psychické poruše (na rozdíl od fyzických poranění) a o možnosti jejího způsobení jednáním popsaným obecnými soudy podle něj běžná osoba nemá.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Žádné pochybení ústavněprávní relevance Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
9. Ke stěžovatelovým zběžným námitkám proti zjištěnému skutkovému stavu Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání; Ústavní soud neprovádí instanční přezkum rozhodnutí nižších soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud tedy do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, například pokud skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán i tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Žádné takové pochybení v postupu a rozhodnutí obecných soudů však Ústavní soud neshledal a ostatně ani stěžovatel jej konkrétně a přesvědčivě nenamítal.
10. Další stěžovatelovy námitky proti právnímu posouzení obecných soudů (co do použité trestněprávní kvalifikace činu i celkového naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to i ve vztahu k jeho závažnějšímu následku) jsou jen opakováním dovolací argumentace stěžovatele uplatněné již před Nejvyšším soudem (naopak z napadeného rozhodnutí vrchního soudu nevyplývá, že by stěžovatel takovou argumentaci uplatnil i ve svém odvolání). Nejvyšší soud se pak jimi podrobně zabýval a je vypořádal; přičemž stěžovatel nyní jeho odůvodnění a posouzení zpochybňuje, aniž by ale stěžovatelův postoj a výtky nabývaly ústavněprávního rozměru. Co do objektivní stránky trestného činu stěžovatele Nejvyšší soud přesvědčivě odůvodnil, že cíl a prostředek v daném případě byly naplněny odlišnou skutkovou okolností; stěžovatelovo jednání nejprve směřovalo k donucení řidiče druhého vozidla zastavit (prostředkem bylo osvěcování dálkovými světly, najíždění na druhé vozidlo a jeho zablokování vlastním vozidlem) a následně k otevření/odemknutí druhého vozidla, vystoupení osob z něho a podstoupení přímé fyzické konfrontace se stěžovatelem (pomocí pronásledování druhého vozidla, pohrůžky násilím, použití přímého násilí na věci); stížnostní námitky tedy v tomto neodpovídají skutečnému odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stejně tak nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že obecné soudy neposuzovaly jednání stěžovatele v celém kontextu, neboť z napadených rozhodnutích, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyplývá pravý opak. Nejvyšší soud se pak v neposlední řadě vypořádal i se stěžovatelovým odkazem na jeho předchozí judikaturu (usnesení sp. zn. 7 Tdo 1382/2013) a přesvědčivě poukázal na zásadní skutkové odlišnosti obou případů, pročež stěžovatelův odkaz na zmíněné rozhodnutí nebyl případný. Toto odůvodnění Nejvyššího soudu stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje, respektive na něj vůbec nereaguje. Nejvyšší soud se konečně podrobně zabýval i naplněním subjektivní stránky trestného činu ve stěžovatelově případě, a to i ve vztahu ke způsobení těžšího následku (těžké újmy na zdraví poškozených). Připomněl, že stěžovatelovo počínání bylo zcela extrémní a poškození při něm byli po delší dobu vystavení enormnímu psychickému tlaku, který stěžovatel cíleně vyvolal a udržoval ve snaze mstít se a ubližovat; silný stres poškozených byl navíc umocněn tím, že vozidlo bylo osazeno také malým dítětem a dvěma ženami, z nichž jedna byla ve vysokém stupni těhotenství. Za takové situace si každý průměrně uvažující člověk musí být vědom, že poškození si uvědomují svou zvýšenou zranitelnost a tomu odpovídá i mimořádně vysoká míra jejich strachu z jednání pachatele (stěžovatele). Rovněž volní složka nedbalostního zavinění byla u stěžovatele naplněna, a to minimálně v podobě lhostejnosti. Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že (hrubá) představa o posttraumatické psychické poruše, respektive o psychických následcích prožitého stresu u poškozených v souvislosti s takovým jednáním, za nějž byl odsouzen stěžovatel, není podmíněna žádnou zvláštní odborností v oboru psychiatrie či psychologie, ale je očekávatelná i u běžného, průměrného člověka.
11. Ústavní soud shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo celkově spravedlivé a obecné soudy své právní závěry náležitě, přesvědčivě, srozumitelně a logicky odůvodnily. Podrobně se zabývaly i stěžovatelovými námitkami vůči naplnění všech znaků objektivní i subjektivní stránky trestného činu a svá zjištění a posouzení adekvátně odůvodnily, přičemž stěžovatel toto odůvodnění pouze zpochybňuje za použití stejné argumentace, jakou uplatnil již před obecnými soudy. Tato argumentace však postrádá ústavněprávní rozměr.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani jiných jeho základních práv. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu