Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.07.2002, sp. zn. II. ÚS 429/01 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 92/27 SbNU 79 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.429.01

sp. zn. II. ÚS 429/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu v právní věci navrhovatelky D. Š-ové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 11 C 29/2000, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 13 Co 73/2001, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 11 C 29/2000, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 13 Co 73/2001, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 13 Co 73/2001, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 11 C 29/2000, neboť má za to, že uvedená rozhodnutí byla vydána v rozporu s čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") domáhala na vedlejšímu účastníkovi České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR z titulu náhrady škody zaplacení částky 58.323,-- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 24. září 1999 do zaplacení. Tato škoda stěžovatelce vznikla v souvislosti s jejím trestním stíháním vedeným Krajským úřadem vyšetřování Policie ČR pod ČVS: KVV-123/106-98, jež bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 26. 10. 1998 a zastaveno podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu usnesením vyšetřovatele ze dne 8. 6. 1999, které nabylo právní moci v souvislosti s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 8. 1999. Představuje odměnu zvolenému právnímu zástupci JUDr. V. K. a náklady na vypracování doplňku znaleckého posudku ve výši 3.200,-- Kč. Soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že sdělení obvinění jakožto úkon, který byl usnesením o zastavení trestního stíhání zrušen, je v příčinné souvislosti s majetkovou újmou vzniklou stěžovatelce ve výši nákladů vynaložených na obhajobu a na doplněk znaleckého posudku. Přestože zákon č. 82/1998 Sb. neřeší otázku, zda v případě sdělení obvinění je třeba postupovat podle příslušných ustanovení citovaného zákona o škodě způsobené nesprávným úředním rozhodnutím nebo podle ustanovení o odškodnění za nesprávný úřední postup, tato otázka byla již řešena v ustálené judikatuře a pro rozhodnutí ve věci ani není podstatné, zda se jedná o rozhodnutí nebo úkon učiněný v rámci úředního postupu. Soud však žalobu zamítl, a to výlučně s odkazem na ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody vznikne pouze tehdy, pokud rozhodnutím vznikla škoda. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že stát odpovídá za škodu vzniklou obviněnému v souvislosti s náklady obhajoby v průběhu trestního řízení, jestliže z daného rozhodnutí (sdělení obvinění) vznikne také jiná škoda. Náklady řízení tak lze hradit v rámci náhrady škody, nesmí však jít o škodu jedinou. S ohledem na to, že stěžovatelka netvrdí, že jí vznikla jiná škoda než ta, jež odpovídá újmě ve výši vynaložených nákladů trestního řízení, není jí možno náhradu škody přiznat. Městský soud v Praze pak svým rozsudkem, rovněž v záhlaví citovaným, k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Vycházel přitom z toho, že usnesení o vznesení obvinění není rozhodnutím, neboť je nelze napadnout opravným prostředkem, a tak se jedná o úřední postup. Zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu má stejné důsledky, jako když dojde ke zproštění obžalovaného obžaloby. Dále pak se plně ztotožnil s názorem obvodního soudu, když konstatoval, že ustanovení §31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. upravuje právo na náhradu škody, jež zahrnuje i náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly rovněž v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jímž bylo řízení zastaveno, přičemž tato náhrada zahrnuje i náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud tyto náklady s nesprávným úředním postupem souvisejí. Podle §31 odst. 3 citovaného zákona, který je třeba - s ohledem na eventuální výkladové pochybnosti -vykládat spolu s důvodovou zprávou k němu, podmínkou náhrady nákladů je existence i jiné škody jako majetkové újmy vzniklé nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tato rozhodnutí orgánů veřejné moci napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní uvádí, že závěry obecných soudů nemají oporu v §31 zákona č. 82/1998 Sb., když v ustanovení §31 odst. 3 citovaného zákona je uváděna pouze náhrada nákladů řízení v případě rozhodnutí a nikoliv nesprávného úředního postupu, o nějž v tomto případě jde, a proto se na daný případ vztahuje pouze §31 odst. 2 citovaného zákona, kde není náhrada nákladů řízení vázána na vznik jiné škody. Za zásadní pochybení pak stěžovatelka považuje, že obecné soudy ustanovení §31 zákona č. 82/1998 Sb. neaplikovaly v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny, a to i přesto, že v čl. 36 odst. 4 Listiny je sice odkazováno na zákon, který upravuje podmínky a podrobnosti pro uplatnění náhrady škody, avšak nelze odhlédnout od toho, že prováděcí zákony jsou ustanoveními čl. 36 Listiny vázány. Dle stěžovatelky je zřejmé, že právní zastoupení, které si musela sama hradit, bylo přiměřené a vynucené tím, že byla nesprávně stíhána. Vzniklé náklady byly účelně vynaloženy, a to i v zájmu samotného státu, jenž chce být státem právním, a k tomu přispělo i zjištění, že se nedopustila trestného činu, což významně ovlivnilo i aktivní zajišťování její obhajoby. Obdobné náklady by ostatně stát nesl v případě, že by obhajobu zajišťoval stěžovatelce ustanovený obhájce. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 konstatoval, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny má zákon stanovit nejen podrobnosti, ale i samotné podmínky pro přiznání náhrady škody, přičemž v rámci úpravy těchto podmínek bylo zákonodárcem přijato, že nárok na náhradu právního zastoupení lze přiznat pouze při současném vzniku škody jiné, což musel při výkladu zákona respektovat a žalobu na náhradu škody zamítnout. Městský soud v Praze uvedl, že dle jeho názoru není ústavní stížnost ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu přípustná, neboť stěžovatelka napadá právní posouzení věci a Ústavní soud chápe jako další soudní instanci. Pokud nebude ústavní stížnost odmítnuta, navrhuje městský soud její zamítnutí z důvodů uvedených v jeho rozsudku. Ústavní soud si vyžádal vyjádření vedlejšího účastníka řízení, který se však k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudu je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jeho pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a ústavní stížnost je tedy důvodná. Úvodem by Ústavní soud poznamenává, že ústavností ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 83/1998 Sb. se již zabýval a svým nálezem ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. 18/01, (publ. pod č. 234/2002 Sb.) citované ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny zrušil, když dospěl k závěru, že má-li "každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon [čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny], pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým vznikla škoda spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo postupem zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení k naprostému vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy. Takový postup je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem České republiky a nerespektuje princip minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního práva." V daném případě krajský soud nepřiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady zastoupení a náklady na vypracování doplnění znaleckého posudku), jakožto materiální újmy, kterou jí stát způsobil svým opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovatelce ve smyslu §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda. Vzhledem k uvedenému nálezu Ústavního soudu je patrné, že stěžovatelka má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na to, zda jí vznikla ještě jiná škoda, než jen ta, jež spočívá v nákladech řízení. Přestože Ústavní soud nevylučuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s tehdy platným ustanovením §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., napadeným rozsudkem došlo, jak vyplývá z výše uvedeného, k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky dle §36 odst. 3 Listiny. Námitkou stěžovatelky, že v daném případě bylo třeba postupovat výlučně podle §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., se Ústavní soud nezabýval, neboť ve světle citovaného to již není pro posouzení věci rozhodné. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelce vyhovět a v záhlaví uvedený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí v této věci nelze v žádném případě interpretovat tak, že by každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možno paušálně považovat za nezákonné. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. července 2002