ECLI:CZ:US:2013:2.US.4323.12.1
sp. zn. II. ÚS 4323/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti V. M., právně zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem, se sídlem Jakubská 1, Brno, proti Evropskému zatýkacímu rozkazu a příkazu k dodání do výkonu trestu, vydanými Městským soudem v Brně ze dne 3. 10. 2012 ve věci sp. zn. 7 T 64/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 28. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení jak příkazu k dodání do výkonu trestu, tak Evropského zatýkacího rozkazu.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 7 T 64/2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2006, sp. zn 5 To 402/2006 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu dle §187 odst. 1, 2, písm. a) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 4 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Dne 3. 10. 2012 byl Městským soudem v Brně vydán pod sp. zn. 7 T 64/2003 příkaz k dodání do výkonu trestu, následně potom Evropský zatýkací rozkaz.
Stěžovatel s popisem dosavadního průběhu odkazuje na svou ústavní stížnost ze dne 18. 7. 2012 a její dvě doplnění ze dne 14. 8. 2012 a 10. 9. 2012. Stěžovatel je v současné době ve Švýcarsku, kde s ním probíhá azylové řízení. Městský soud v Brně je o stavu a místě pobytu stěžovatele podrobně vyrozumíván ze strany jak samotného stěžovatele, tak i ze strany zastupitelského úřadu v Bernu. Důkazem je doručování písemností ze strany Městského soudu v Brně, a to na adresu ve Švýcarsku.
Vzhledem k zákonné úpravě napadených právních institutů a úpravě statutu žadatele o azyl je zřejmé, že buď byly vydány předčasně, nebo v rozporu se zákonem. Stěžovatel má za to, že evropský zatýkací rozkaz je z hlediska místní příslušnosti rozvinutou variantou příkazu k zatčení a ačkoliv je nelze zaměňovat, je zřejmé, že je nesystémové, pokud je vydán příkaz k dodání do výkonu trestu, potažmo Evropský zatýkací rozkaz na žadatele o azyl.
Stěžovatel se domnívá, že již hrozbou a případnou realizací příkazu k dodání do výkonu trestu nebo Evropského zatýkacího rozkazu, je dána obava z nezákonného a protiústavního zásahu státu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, kterým je právo na svobodu jednotlivce, zaručené Listinou základních práv a svobod v článku 8. Toto právo je dále dle stěžovatele sekundárně rozvinuto právem žádat o azyl a zaručeno čl. 43 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak je tomu i v dané věci.
Podle ust. §404 odst. 1 tr. řádu se Evropským zatýkacím rozkazem rozumí zatýkací rozkaz vydaný v souladu s předpisy Evropské unie. Dle odst. 2 jej může vydat justiční orgán členského státu proti osobě, která se zdržuje v jiném členském státě, je-li třeba vyžádat její předání za účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s omezením svobody, a) je-li stíhána pro trestný čin, za který podle právních předpisů vyžadujícího státu může být odsouzena k trestu odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně dvanáct měsíců nebo jí může být uloženo ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně dvanáct měsíců, nebo b) má-li vykonat trest odnětí svobody nebo jeho zbytek v délce nejméně čtyř měsíců nebo ochranné opatření spojené s omezením svobody nebo jeho zbytek v délce nejméně čtyř měsíců.
Podle §321 odst. 3 tr. řádu nenastoupí-li odsouzený trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo bylo-li z konkrétních skutečností zjištěno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, nařídí předseda senátu, aby byl do výkonu trestu dodán. Není-li známo místo pobytu odsouzeného, užije se na příkaz k jeho dodání do výkonu trestu přiměřeně ustanovení §69 odst. 3. Je-li místo pobytu odsouzeného známo, lze použít k jeho dodání do výkonu trestu ustanovení §83c odst. 2. V příkazu předseda senátu vždy požádá policejní orgán o neprodlené podání informace o tom, zda byl odsouzený do výkonu trestu dodán, popřípadě jaké okolnosti dodání do výkonu trestu brání.
Ústavní soud zastává názor, že se jeho ingerence do činnosti obecných soudů v daném případě nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých práv se stěžovatel jako fyzická osoba může domoci až v případě faktického zásahu do osobní svobody; ostatně případy, kdy by ve vykonávacím řízení nastávala v daném ohledu nějaká pochybení, jsou a zřejmě i budou naprosto výjimečné. Navíc se to nejeví ani jako žádoucí, neboť by se Ústavní soud stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit opravné prostředky.
Sama skutečnost, že soud vydal příkaz k dodání do výkonu trestu a Evropský zatýkací rozkaz, nemohla relevantně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, které již byly legitimně omezeny odsuzujícím rozsudkem. Napadený Evropský zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek, tvořících předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů země, na jejímž území se stěžovatel nachází, o jeho vydání či nevydání do České republiky.
Pokud jde o sdělení stěžovatele, že on sám je v současné době účastníkem azylového řízení ve Švýcarsku (tuto účast však v ústavní stížnosti nijak nedokládá), ani tato skutečnost nemá rozhodný vliv na možnosti soudu postupovat dle příslušných ustanovení trestního řádu o výkonu trestu. Je zcela na příslušných orgánech Švýcarska, pokud se stěžovatel na jeho území skutečně zdržuje, aby v souladu se svými právními předpisy Evropskému zatýkacímu rozkazu vyhověly či nikoli.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu