ECLI:CZ:US:2006:2.US.435.06
sp. zn. II. ÚS 435/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. Z. F., zastoupeného Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou, se sídlem V Olšinách 10, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 67 To 124/2006, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. 3 T 218/2002, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 14. července 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. 3 T 218/2002, kterým bylo rozhodnuto o jeho návrhu na přiznání odměny coby ustanovenému obhájci, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 67 To 124/2006, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z listin předložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl Obvodním soudem pro Prahu 1 ustanoven dne 18. května 2002 obhájcem J. J., proti kterému bylo vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 a 2 trestního zákona, a zároveň i M. M., proti němuž bylo v témže řízení rovněž vedeno trestní stíhání. Tato trestní věc byla skončena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. prosince 2003 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004. Poté stěžovatel podal návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, které včetně daně z přidané hodnoty vyčíslil na 67.729 Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. 3 T 218/2002, byl stěžovateli přiznán nárok v celkové výši 44.059,80 Kč a zároveň nebyl přiznán nárok ve výši 23.669,20 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou označil za odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 67 To 124/2006, byla jeho stížnost zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje obsah svých podání i napadených rozhodnutí. O jeho návrhu na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů bylo rozhodnuto až půl roku po jeho podání, a to po mnoha urgencích. Nesouhlasí s tím, že mu nebyla přiznána zvýšená odměna za úkony, které provedl v sobotu a neděli, ani odměna za poradu s oběma klienty, která dohromady přesáhla jednu hodinu, a za další prostudování vyšetřovacího spisu, přestože doklad o tomto úkonu přiložil ke stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí. Celkově je přitom podle něj usnesení soudu prvého stupně naprosto nepřezkoumatelné. Má zato, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s procesními i hmotnými předpisy a rovněž ignorovaly morální aspekt norem, když mu za odvedenou práci odmítly přiznat odměnu.
Podstata ústavní stížnosti nespočívá v nesouhlasu se skutečností, že stěžovateli nebyla přiznána odměna za jím poskytnuté právní služby, nýbrž v tom, že mu byla tato odměna dána jiná (Lk 10, 7a) než požadoval, neboť výše odměny za jeden úkon právní služby byla obecnými soudy posouzena odlišně, a i některé konkrétní úkony byly posouzeny odlišně. Naprosto přitom nelze souhlasit s tím, že by prvostupňové rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění zcela přehledně vyplývá odlišnost posouzení nároku stěžovatele obecně a v převážné míře i ve vztahu k jednotlivým úkonům, a z nich plynoucích akcesorických nároků na paušální náhradu hotových výdajů. To, že není přiznání či nepřiznání jednotlivých úkonů právní služby rozvedeno přímo ve výroku totiž rozhodně nelze považovat za příčící se ústavnímu pořádku. Obecný soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl úvahy o výši odměny za úkony právní služby i to, proč odměnu za některé úkony nepřiznal vůbec, resp. přiznal namísto ní jen náhradu za promeškaný čas. Stejně tak nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že se obecný soud druhého stupně nechtěl stížností zabývat, neboť se naopak zabýval stížností jako celkem a to v tomtéž duchu a formě, v jakém byla stížnost podána.
Na rozdíl od stěžovatele považuje Ústavní soud výklad §12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do novely provedené vyhláškou č. 276/2000 Sb., podle něhož je nerozhodné, zda je více obhajovaných osob stíháno v tomtéž řízení pro trestnou činnost spáchanou společně, či nikoliv, za správný. Zároveň skutečnost, že je každý úkon učiněný při takové společné obhajobě vztahován ke každé z obhajovaných osob zvlášť (další porada s klienty v souhrnu delší než jedna hodina) odpovídá i ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů (viz Sb.NS 2006, 2: 82). Tento výklad není v rozporu se základním principem, že ne všechny úkony právní služby (§16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony za něž je poskytována mimosmluvní odměna (§11 advokátního tarifu). Stěžovatel přitom svým zapsáním do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení přitom rozhodně nelze považovat za rozporné s ústavním pořádkem, neboť je v souladu se zásadou proporcionality a nemá zásadní důsledky do sféry základních práv a svobod.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že coby soudní orgán ochrany ústavnosti není jednou z instancí soustavy obecných soudů. Proto není v jeho pravomoci rušit taková rozhodnutí obecných soudů, v nichž došlo k pochybení při interpretaci a aplikaci podústavního práva, pokud takové pochybení zároveň nepředstavuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud proto sice shledává jako oprávněné námitky stěžovatele vůči nepřiznání zvýšené odměny za dva úkony právní služby provedené v době pracovního klidu a volna, jakož i nepřiznání odměny za jeden úkon právní služby, jehož provedení stěžovatel v rámci stížnosti doložil (další prostudování spisu po skončení vyšetřování). Tyto námitky však svou povahou spadají výlučně do rámce podústavního práva, a proto postrádají ústavněprávního významu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu