ECLI:CZ:US:2008:2.US.443.06.1
sp. zn. II. ÚS 443/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti QEEP, a.s., se sídlem Svinaře, Halouny 45 a CITY CHANNEL Czech Republic, s.r.o., se sídlem Praha 5, Plzeňská 540/23, zastoupených JUDr. Milanem Kohoutem, advokátem se sídlem Praha 6, Břevnovská 433/12, proti usnesením Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 Ca 165/2004 ze dne 24. 1. 2005 a ve věci sp. zn. 9 Ca 207/2004 ze dne 31. 5. 2005 a proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 As 23/2005 ze dne 26. 4. 2006 a ve věci sp. zn. 3 As 59/2005 ze dne 26. 4. 2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se svým návrhem domáhají zrušení výše uvedených usnesení Městského soudu v Praze a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že došlo k zásahu do jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva).
Městská část Praha 2 - Úřad městské části, odbor výstavby, jako stavební úřad vydal dne 21. 7. 2004 rozhodnutí, kterým podle §112 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, zrušil jako nesprávné Sdělení k ohlášení reklamního zařízení (dále též "sdělení") vydané tímto odborem dne 8. 4. 2004, čímž došlo dle mínění stěžovatelek k odnětí již nabytého veřejnoprávního povolení k výstavbě a užívání reklamního zařízení.
Stěžovatelky brojí proti skutečnosti, že Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud na jedné straně meritorně vyloučily z práva na soudní přezkum správní akt o zrušení sdělení, neboť dovodily, že akty správních úřadů vydané v rámci tzv. dozorové činnosti správního úřadu jsou soudem v rámci správního soudnictví nepřezkoumatelné, na straně druhé však současně konstatovaly, že pokud by byl napadený akt orgánu veřejné moci vydán formálně jiným způsobem, soudnímu přezkumu by podléhal.
Právní úkon správního úřadu je třeba posuzovat podle jeho obsahu a sdělení k ohlášení reklamního zařízení plní dle názoru stěžovatelek stejnou funkci a má význam i účinky jako stavební povolení, a proto jeho vydáním nabyly právo výstavby a užívání reklamního zařízení, jež jim bylo uvedeným zrušením sdělení odňato. Z toho stěžovatelky vyvozují, že zrušení sdělení ruší jejich již nabytá práva, a proto musí být chápáno jako rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního. Stěžovatelky zpochybňují odůvodnění soudů, odmítajících považovat zrušení sdělení za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního, odkazující je na případné využití právních prostředků proti rozhodnutí v řízení o odstranění stavby. Ještě před započetím takového řízení se již projevil důsledek zrušení sdělení, neboť byla stěžovatelkám udělena pokuta za provozování reklamního zařízení, k němuž nebylo uděleno platné sdělení stavebního úřadu k ohlášení stavby ve smyslu §71 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona.
Po posouzení projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje orgán ochrany ústavnosti a nikoli další instanci v systému obecného soudnictví, a proto není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Ústavnímu soudu z tohoto důvodu nepřísluší posuzovat zákonnost soudních rozhodnutí, musí pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo některé ústavně zaručené právo. Žádné porušení ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelek však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá ve sporném charakteru zrušení sdělení podle §71 odst. 4 stavebního zákona ve vztahu k §65 odst. 1 soudního řádu správního. Ústavní soud se v této souvislosti nemůže ztotožnit s názorem stěžovatelek. Přestože úkon správního orgánu provedený podle §112 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze nese označení rozhodnutí, nejedná se o rozhodnutí podřaditelné pod §65 odst. 1 soudního řádu správního, neboť nezakládá, nemění, neruší, ani závazně neurčuje konkrétní práva či povinnosti. Takovýto úkon správního orgánu proto není možno považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního, protože sám o sobě nemá za následek jakýkoli zásah do hmotných práv stěžovatelek.
Ústavní soud připomíná, že sdělením podle §71 odst. 4 stavebního zákona stěžovatelkám žádná práva nevznikla, stavební úřad pouze sdělil, že uvedené reklamní zařízení je možno realizovat v režimu ohlášení a k této stavbě není třeba stavebního povolení. Sdělení stavebního úřadu proto není možno považovat za rozhodnutí, které stavebníkovi zakládá právo stavět, ale pouze za určitý procesní úkon, který musí předcházet realizaci práva postavit reklamní zařízení v režimu ohlášení. Právo stavebníkovi v režimu ohlášení vzniká okamžikem splnění na danou stavbu dopadajících obecně závazných právních předpisů, nikoli vydáním nějakého konstitutivního či deklaratorního aktu stavebním úřadem. Zrušení sdělení tak neruší konkrétní konstitutivní rozhodnutí, pouze autoritativně indikuje neplnění zákonných povinností ze strany stavebníka. Žádným z výše uvedených úkonů stavebního úřadu se nezakládají, nemění ani neruší práva a povinnosti účastníků řízení, a nejedná se proto o rozhodnutí podřaditelná pod §65 odst. 1 soudního řádu správního.
Stěžovatelkami uváděná pokuta za užívání reklamního zařízení bez platného ohlášení nemůže podle názoru Ústavního soudu na výše uvedeném nic změnit. Je totiž povinností stavebníka zajistit, aby při realizaci práva stavby, která probíhá v zjednodušeném režimu ohlášení, dodržoval příslušné právní předpisy. V opačném případě se vystavuje riziku, že stavba, k jejíž realizaci zákon nepožaduje stavební povolení, bude považována za protiprávní. Zjednodušený proces v režimu ohlášení umožňuje stavebníkům rychlejší realizaci staveb, současně však na ně klade náročnější sebekontrolu při dodržování právních předpisů regulujících stavební řízení.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o stěžovatelkami tvrzené porušení některého ustanovení Listiny nebo Úmluvy, proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Návrh stěžovatelek na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení musel Ústavní soud taktéž z výše uvedených důvodů odmítnout, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, jež není věcného projednání schopna.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 10. července 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu