ECLI:CZ:US:2001:2.US.451.2000
sp. zn. II. ÚS 451/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Soukromé střední zahradnické školy managementu a obchodu, s. r. o, právně zastoupeného Mgr. G. H., advokátkou, proti usnesení senátu Nejvyššího kontrolního úřadu č. 99/28/32 ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 99/28-030/55/2000, a rozhodnutí vedoucího skupiny kontrolujících Nejvyššího kontrolního úřadu, oblastního odboru 750 v Hradci Králové, o námitkách ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 99/28-750/03/159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 7. 2000, která došla Ústavnímu soudu dne
31. 7. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení senátu Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen "NKÚ") č. 99/28/32 ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 99/28-030/55/2000, jakož i rozhodnutí vedoucího skupiny kontrolujících NKÚ, oblastního odboru 750 v Hradci Králové, o námitkách ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 99/28-750/03/159, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 26 odst. 1, příp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Stěžovatel má za to, že citovaná rozhodnutí jsou nezákonná a v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť vycházejí z nedostatečně zjištěného
a nesprávně zhodnoceného stavu věci, jakož i z nesprávného výkladu aplikovaných právních norem. Uvedenými rozhodnutími měl být stěžovatel zkrácen na svých právech vyplývajících z právních předpisů, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho právní sféry. Argumentuje přitom tím, že uvedenými rozhodnutími je požadováno, aby stěžovatel jako účastník sdružení bez právní subjektivity vedl účetnictví samostatně, předkládal k vyúčtování dotace, poskytnuté ze státního rozpočtu, účetní doklady o čerpání a využití této dotace vztahující se pouze k němu jako příjemci dotace a dále je mu zakazováno poměrně rozvrhnout náklady týkající se společné činnosti účastníků sdružení na všechny jeho účastníky. Stěžovateli jsou tak ukládány povinnosti bez zákonného podkladu.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že uvedená rozhodnutí způsobují porušení zásady rovnosti v právech, jakož i zásah do práva podnikat a provozovat hospodářskou činnosti, a to tím, že mu brání být účastníkem sdružení, vyvíjet v jeho rámci činnost, přičemž u jiných subjektů jakožto účastníků sdružení je stejný postup akceptován.
Konečně stěžovatel tvrdí, že jeho práva mohou být zasažena i tím, že
na základě závěrů NKÚ uvedených v rozhodnutích může dojít k odstoupení
od smlouvy o poskytování dotace ze státního rozpočtu, stěžovateli může být uložena povinnost vrátit dotaci nebo její část za školní rok 1998/99 a tím může být ohrožena činnost stěžovatele jako školy. Dále může být vyřazen ze sítě škol a s ohledem na to, že v ČR neexistuje škola se stejným zaměřením, nebudou moci žáci dokončit studium. Tím může být ohroženo jejich právo na vzdělání a svobodnou volbu povolání.
Z obsahu spisu Ústavního soudu vyplynulo, že pracovníci NKÚ v době
od 17. 2. 2000 do 10. 3. 2000 provedli u stěžovatele kontrolu poskytování a užití prostředků státního rozpočtu ve školním roce 1998/99, při které bylo konstatováno, že stěžovatel porušil: §4 odst. 1 a §5 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb.,
o účetnictví, tím, že nevedl účetnictví jako účetní jednotka, §2 odst. 4 nařízení vlády č. 324/1996 Sb., kterým se stanoví podmínky a výše poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, tím, že neprovedl zúčtování dotace podle skutečnosti, dále pak čl. III. odstavec 4 Smlouvy o zvýšení dotace soukromé škole na školní rok 1998/99, uzavřené mezi stěžovatelem a školským úřadem dne 23. 12. 1997, tím, že nevedl účetní evidenci a nevytvořil tak podmínky pro kontrolu efektivnosti hospodaření s přidělenou dotací a že nepředložil doklady prokazující čerpání a využití dotace, jakož i §11 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, neboť neprokázal použití finančních prostředků státního rozpočtu k účelu, na který byl rozpočtem určen. Proti protokolu o kontrole podal stěžovatel námitky, které vedoucí pracovníků kontrolní skupiny neshledal důvodnými. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k senátu NKÚ, který odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí
o námitkách.
Jak vyplývá z čl. 97 odst. 1 Ústavy ČR a zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů, do působnosti NKÚ náleží kontrola hospodaření s majetkem státu a kontrola plnění státního rozpočtu. Tento úřad prověřuje, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy, přezkoumává jejich věcnou a formální správnost a posuzuje, zda jsou účelné
a hospodárné. Výsledkem kontrolní činnosti NKÚ jsou kontrolní závěry jakožto písemné zprávy obsahující shrnutí a vyhodnocení skutečností zjištěných při kontrole. Všechny schválené kontrolní závěry zveřejňují ve Věstníku NKÚ a dále jsou zasílány Poslanecké sněmovně, Senátu, vládě a na požádání ministerstvům.
NKÚ tedy nedisponuje exekutivními, příp. soudními pravomocemi; plní pouze funkci kontrolní s tím, že je oprávněn a povinen výsledky provedených kontrol zveřejnit, a tak upozornit příslušné orgány státní moci na nedostatky zjištěné při kontrole. Nemá však oprávnění ukládat sankce (odhlédnuto od sankcí za porušení procesních předpisů) nebo opatření k odstranění nedostatků. Závěry NKÚ se stávají toliko podnětem, případně podkladem pro další postup orgánů státní moci. Kontrolní protokol, obsahující popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení ustanovení právních předpisů, které byly porušeny, není vykonatelným titulem, nejsou jím ani rozhodnutí o námitkách proti kontrolními protokolu či o odvolání proti rozhodnutí o námitkách.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí NKÚ sama o sobě nemohou představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ledaže by NKÚ překročil své kompetence. Tomu tak v daném případě nebylo. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, NKÚ stěžovateli ani neuložil žádnou povinnost, ani nezakázal určité jednání (např. aby vedl účetnictvím určitým způsobem nebo aby určitým způsobem vyúčtoval dotace).
Pokud jde o řadu negativních dopadů, které mohou z rozhodnutí NKÚ
pro stěžovatele vyplynout, Ústavní soud na doplnění uvádí, že dle §72 odst. 1
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda; nelze však ústavní stížností napadat předpokládané, budoucí a tedy eventuální porušení práva a svobody, jak učinil ve své stížnosti stěžovatel (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 247/98 ze dne 30. 3. 1999, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, usn. č. 28).
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. ledna 2001