ECLI:CZ:US:2002:2.US.455.01
sp. zn. II. ÚS 455/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti C., a.s., zastoupené advokátem JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. Rsp 93/00, a o návrhu na zrušení ustanovení §33 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve slovech "nebo c)", za účasti Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, jako účastníka řízení, a společnosti Č., a. s., zastoupené advokátkou Mgr. Z. S., jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Společnost C., a.s., (dále jen "stěžovatelka"), která se domáhala zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 22. 3 2001, sp. zn. Rsp 93/00, odůvodnila svou ústavní stížnost tím, že bylo zasaženo do práv, zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 Ústavy, neboť rozhodování nebylo uskutečněno v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Uvedla, že nabídla rozhodné důkazy o skutečnostech, jež byly v příčinné souvislosti k výsledku sporu. Tyto důkazy však nebyly provedeny, resp. k nim nebylo přihlédnuto, což stěžovatelka považuje za porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu libovůle a tím práva na spravedlivý proces. Dále namítá, že postupem soudu při jednání dne 22. 3. 2001 došlo i k porušení zásady rovnosti stran. Nebyla jí poskytnuta dostatečná lhůta k vyjádření, jež převzal její právní zástupce přibližně jednu hodinu před uvedeným jednáním. Namítá také, že ve věci došlo k porušení práva na zákonného soudce, a to dvojím jmenováním předsedy rozhodčího senátu. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala i návrh na zrušení ustanovení §33 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") ve slovech "nebo c)", jež označila za protiústavní, neboť právo na zákonného soudce je ústavním principem, zakotveným v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jenž jako takový, nemůže být nečinností účastníka ve stanovené lhůtě zhojen. Dále uvedla, že dle §31 písm. e) zák. o rozhodčím řízení podala také příslušnou žalobu k soudu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Uvedl kromě toho, že ústavní stížnost byla podána předčasně, neboť stěžovatelka nevyužila zákonný postup směřující ke zrušení rozhodčího nálezu.
Společnost Č., a.s., ve svém vyjádření vedlejšího účastníka také navrhla ústavní stížnost odmítnout. Mimo jiné uvádí, že ústavní stížnost byla podána předčasně, neboť stěžovatelka podala obecnému soudu současně návrh na zrušení napadeného nálezu rozhodčího soudu. Právě v řízení před soudem bude dle názoru vedlejšího účastníka přezkoumána spravedlnost procesu z hlediska, zda straně byla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu návrhu i rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR napadeného ústavní stížností bylo zjištěno, že se stěžovatelka a společnost Č., a. s., dohodly, že o jejich majetkovém sporu rozhodne rozhodčí soud, i když jinak by byla dána pravomoc soudu (§2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.). Pokud se tedy účastníci dohodli na respektování rozhodčího nálezu a tím nahradili pořad práva, stěžovatelka z vlastního a svobodného rozhodnutí nevyčerpala procesní prostředky, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 460/01).
Nadto Ústavní soud zohlednil i skutečnost, že stěžovatelka podala podle ustanovení §31 písm. e) zák. o rozhodčím řízení návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Obecný soud se bude proto na základě uvedeného návrhu námitkami stěžovatelky (v zásadě shodnými s námitkami uplatněnými v projednávané ústavní stížnosti) zabývat. Pro případ, že by je shledal důvodnými, podle §34 zák. o rozhodčím řízení rozhodčí nález zruší. Rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen, budou z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni. Nedohodnou-li se pak strany jinak, budou noví rozhodci jmenováni způsobem původně určeným v rozhodčí smlouvě nebo podpůrně podle zákona o rozhodčím soudu. Naopak, pokud by soud jejímu návrhu nevyhověl, má stěžovatelka možnost požít další opravné prostředky, zejména odvolání.
Je tedy zjevné, že napadené rozhodnutí rozhodčího soudu není konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud přitom opakovaně rozhodl (srov. např. usnesení II. ÚS 288/2000), že v obdobných situacích nemůže do řízení zasahovat, neboť je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná".
Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud svou ústavní maximu mohl náležitě plnit, představuje ukončení přezkoumávaných řízení, jež prováděly jiné orgány veřejné moci. Ústavní soud respektuje ve své činnosti princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí. Stěžovatelce nicméně není upíráno právo napadnout ústavní stížností konečné rozhodnutí v projednávané věci.
Vzhledem ke shora uvedenému byl tak Ústavní soud nucen návrh stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Podle ustanovení §64 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v ustanovení §74 uvedeného zákona. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny podmínky podání ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud stěžovatelku za osobu k podání návrhu na zrušení §33 zák. o rozhodčím řízení neoprávněnou (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát Ústavního soudu usnesením, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, návrh odmítne, jestliže u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 cit. zákona shledá důvody k odmítnutí podle §43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) cit. zákona, jak tomu bylo v uvedeném případě. Proto i v této části byl Ústavní soud nucen návrh stěžovatelky odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu