ECLI:CZ:US:2009:2.US.472.08.1
sp. zn. II. ÚS 472/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti B. K., M. K., H. M. a M. P., všech právně zastoupených JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Ječná 29a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 4 To 42/2007 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006 sp. zn. 3 T 29/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2008 brojí stěžovatelé proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byli stěžovatelé spolu s dalšími spoluobžalovanými uznáni vinnými ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a ze spáchání trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Uvedených trestných činů se stěžovatelé dopustili tím, že v postavení veřejného činitele (celníka) převzali finanční částky od řidičů kamionů, vždy jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedli bez komplikací a časového zdržení. Za to byli stěžovatelé spolu s dalšími spoluobžalovanými odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Dále byl stěžovatelům a každému dalšímu spoluobžalovanému uložen peněžitý trest. V odvolání stěžovatelé a většina ostatních spoluobžalovaných brojili proti způsobu provádění důkazů nalézacím soudem a jejich hodnocení. Konkrétně se námitky týkaly zejména obsahu výpovědí agenta Policie ČR, způsobu provedení výslechů řidičů kamionů jako neodkladných úkonů, jejich věrohodnosti, neprovedení konfrontace či neúplného dokazování (neprovedení důkazu videozáznamem z celnice).
Dne 22. 3. 2007 Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelů proti výrokům o vině i uložených trestech zamítl. Dovolání podané některými spoluobžalovanými Nejvyšší soud dne 30. 10. 2008 podle §265i odst. 1 písm. e), resp. písm. b) tr. řádu odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že základní právo na spravedlivý proces měly obecné soudy porušit akceptováním důkazu čtením protokolů o svědeckých výpovědích zahraničních řidičů, jejichž výslech byl učiněn jako neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, tj. mimo hlavní líčení a tudíž bez možnosti obviněných a jejich obhájců klást jim otázky. Dalším pochybením měl byl výslech agentky Policie ČR jako utajené svědkyně, pro jehož provedení nebyly splněny podmínky ustanovení §55 odst. 2 tr. řádu. Stěžovatelé dále namítli, že rozsudek nalézacího soudu jim byl doručen po 4 měsících a rozsudek odvolacího soudu až po 10 měsících, čímž došlo k neodůvodněným průtahům v řízení.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho přesvědčení nedošlo k tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatelů; navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Okresní soud v Břeclavi, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru nedošlo k tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatelů. Vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatelů.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, námitky stěžovatelů uvedené v ústavní stížnosti, které opírají především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti nim vedeném, se shodují s námitkami, které uplatňovali již v řízení před soudy obou stupňů a někteří spoluobžalovaní i v dovolacím řízení. Po seznámení se s těmito rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelů řádně vypořádaly, zejména se podrobně zabývaly namítanou otázkou užití agenta jako svědka a jeho věrohodnosti (str. 10 rozsudku krajského soudu), způsobem provedení výslechu svědků-řidičů kamionů (str. 11 rozsudku), otázkou použití záznamů kamerového systému jako důkazu či zneužití osobních razítek (str. 12 rozsudku). Nadto krajský soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, proč se ztotožnil se závěry nalézacího soudu a proč nepovažoval za relevantní některé další námitky obsažené v odvolání (str. 12 - 13 rozsudku). Samu okolnost, že námitkám stěžovatelů obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jejich základních práv. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.
Ústavní soud závěrem připomíná, že skutkově totožné případy dalších spoluobžalovaných posuzoval v řízeních ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 392/08 a II. ÚS 561/08. Žádný důvod k odchýlení se od závěrů v těchto rozhodnutích prezentovaných (ústavní stížnosti byly rovněž odmítnuty jako zjevně neopodstatněné) však neshledal.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu