ECLI:CZ:US:2013:2.US.4726.12.1
sp. zn. II. ÚS 4726/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Špadrny, právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, proti výrokům II., III. IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2012 sp. zn. 14 Co 271/2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 14. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36. odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 26 C 213/2011-62 ze dne 31.5.2012 bylo rozhodnuto tak, že se žaloba v části požadující konstatování porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů při vyřizování žádosti o informace zamítá (výrok I.) dále, že žalovaná je povinna zaplatit mu částku 14.166,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 29.8.2011 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), žaloba o zaplacení 40.834,- Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok III.), a žalovaná je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 13.092,- Kč k rukám právního zástupce Mgr. Jana Boučka, a 1.417,-- Kč k rukám stěžovatele, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).
Proti rozsudku podala odvolání žalovaná i stěžovatel. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku I. změněn tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Spr 3903/2007 bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.), ve vyhovujícím výroku II. ohledně částky 14.166,- Kč s příslušenstvím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se zamítá (výrok II.), v zamítavém výroku III. ohledně částky 40.834,- Kč s příslušenstvím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok III.) a výroky IV. a V. bylo vedlejší účastnici (žalované) uloženo zaplatit stěžovateli k rukám právního zástupce náhradu nákladů řízení dvakrát 12.240,- Kč. Dne 10. 10. 2012 vydal Městský soud v Praze usnesení č.j. 14 Co 271/2012-116, kterým byl tento rozsudek doplněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení ještě částku 708,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel cituje z mnoha rozhodnutí Ústavního soudu a dovozuje, že napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od této judikatury, jakož i od jiných rozhodnutí jiných senátů Městského soudu v Praze, které posuzovaly skutkově a právně obdobné případy nepřiměřených délek správních řízení o žádostech o informace vyřizovaných podle zákona č. 106/1999 Sb., a v těchto případech přiznaly stěžovateli peněžitá zadostiučinění za nepřiměřenou délku těchto řízení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak je tomu i v dané věci.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci byly zákonné lhůty dle zákona č. 106/1999 Sb., jež stanoví pro poskytnutí informace, odmítnutí žádosti, předložení věci s odvoláním a pro rozhodnutí o odvolání vždy lhůtu 15 dní dodrženy jak Městským soudem v Praze, tak i Ministerstvem spravedlnosti. Ve stanovené lhůtě totiž Městský soud v Praze poskytl informaci a současně rozhodl o zamítnutí části žádosti žalobce, ve lhůtě předložil věc s odvoláním Ministerstvu spravedlnosti a to rozhodlo o odvolání žalobce rovněž ve stanovené 15ti denní lhůtě.
Celkovou délku řízení o poskytnutí informace včetně soudního přezkumu rozhodnutí odvolací soud posoudil jako nepřiměřeně dlouhou, pokud řízení trvalo od 1. 11. 2007 do 29. 9. 2010. Případ však byl do určité míry složitý, neboť šlo o otázku výkladu rozsahu poskytnutí informace zároveň v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Především však odvolací soud vyjádřil souhlas se soudem I. stupně, že uvedené řízení mělo pro stěžovatele jen nepatrný význam, neboť již ze samotné žádosti o poskytnutí informace vyplývá, že znal jméno, příjmení i bydliště žalobce ve věci, v níž žádal poskytnutí informace o obsahu rozsudku. Plné údaje o totožnosti všech účastníků řízení totiž byly uvedeny ve zkráceném znění rozsudku, který byl vyvěšen na úřední desce Městského soudu v Praze, pracoviště Hybernská 18. Doba řízení, v němž se dále jednalo právě o poskytnutí těchto žalobci již známých údajů, tudíž nemohla nikterak významně negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.
K argumentaci odvolacího soudu je třeba doplnit, že podstatným hlediskem při posuzování žádostí o zadostiučinění v souvislosti s délkou řízení je zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 206/2010). Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu. Odvolací soud v daném případě dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je již samotné konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení (§31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) Ostatně takovou kompenzaci připouští ve své judikatuře rovněž Evropský soud pro lidská práva. V případech, kdy doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, se proto přiměřeným může jevit zadostiučinění toliko ve formě konstatace porušení práva.
Ústavní soud tedy může závěrem konstatovat, že odvolací soud dospěl k závěrům, které lze z hlediska obsahu práva na spravedlivý proces akceptovat a s ohledem na to, že Ústavní soud není zásadně povolán ke sjednocovaní rozhodovací činnosti obecných soudů, neshledal žádný důvod pro případnou kasaci napadeného rozhodnutí.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu