ECLI:CZ:US:2008:2.US.478.08.1
sp. zn. II. ÚS 478/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupené JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 1144, Nový Bydžov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, č.j. 7 As 18/2007 - 94, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, č.j. 29 Ca 38/2005 - 60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. 2. 2008 a doplněnou podáními ze dne 26. 2. 2008 a ze dne 7. 3. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního úřadu ze dne 30. 5. 2003, č.j. JMK-15579/2003/OÚPSŘ-So, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno stavební povolení Obecního úřadu Vranov nad Dyjí ze dne 7. 4. 2003, č.j. SÚ-51/03-My, na stavbu víceúčelového hřiště na pozemku p.č. 42 v k.ú. Korolupy. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné uvedl, že za jedinou podstatnou žalobní námitku shledal stěžovatelkou namítanou existenci nájemního vztahu k předmětnému stavebnímu pozemku s tím, že je stěžovatelka stále nájemcem tohoto pozemku. K tomu krajský soud konstatoval, že se krajský úřad touto námitkou řádně zabýval a dostatečně zdůvodnil, proč jí nelze vyhovět. Podle názoru krajského soudu není podstatné, zda předmětný nájemní vztah byl skutečně ukončen či nikoliv, protože jeho existence není překážkou vydání stavebního povolení na předmětnou stavbu, která je navíc v souladu s územním plánem obce Korolupy. Stěžovatelka přitom v průběhu pořizování a projednávání územně plánovací dokumentace neuplatnila svoje námitky proti navrhovanému způsobu využití předmětného pozemku.
Kasační stížnost stěžovatelky, v níž namítala, že krajský soud dostatečně nezhodnotil všechny jí doložené důkazy (o existenci nájemního vztahu) a nesprávně posoudil právní otázky, což mělo za následek nezákonný rozsudek, Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že stavební úřad přezkoumává žádost o vydání stavebního povolení podle kritérií uvedených v ust. §62 stavebního zákona, přičemž z dikce tohoto ustanovení nelze v žádném případě dovodit, že by vydání stavebního povolení bránila případná existence nájemního vztahu k pozemku, na němž má být stavba postavena, což také krajský soud správně dovodil. Nájemní vztah je vztahem soukromoprávním, který ani nemůže být řešen ve stavebním řízení, které je řízením veřejnoprávním, a ani v přezkumném řízení správním soudem. Ze stejných důvodů je tak neopodstatněná námitka ohledně toho, že se krajský soud nezajímal o důkazy zpochybňující vlastnictví předmětného pozemku osobou zúčastněnou na řízení a nepřerušil řízení do doby, než bude Okresním soudem ve Znojmě rozhodnuto o stěžovatelkou podaných žalobách o určení vlastnictví, neboť veřejné subjektivní právo stěžovatelky, která byla dle §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona účastnicí řízení o vydání stavebního povolení, nemůže být nijak dotčeno tím, zda stavebník je či není vlastníkem pozemku, na němž má být předmětná stavba postavena.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (postrádající ústavně právní argumentaci) namítané porušení práva na spravedlivý proces a zásah do svého vlastnického práva spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nezákonná, neboť od počátku nebyl ve stavebním řízení respektován její platný nájemní vztah k předmětnému pozemku. Závažným pochybením je pak dle stěžovatelky ta skutečnost, že předmětný pozemek byl převeden na obec, přestože měl být v rámci restitučních předpisů převeden na ni. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
Předložené argumenty, o nichž měla stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení jejích základních práv, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatelky vůči rozsudku krajského soudu se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že krajský soud při provádění důkazů a následném právním hodnocení věci nepochybil a že jeho rozhodnutí není nesrozumitelné či nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zevrubně zdůvodnil, proč krajský soud postupoval správně, když považoval za nepodstatné důkazy ohledně existence nájemního vztahu k předmětnému pozemku, resp. zpochybňující vlastnictví předmětného pozemku a nepřerušil řízení do doby rozhodnutí o stěžovatelkou podaných žalobách na určení vlastnictví. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat, neboť odůvodnění Nejvyššího správního soudu považuje v tomto směru za dostatečné. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud je považuje za zcela ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nezasáhly. Ostatně ani na základě argumentů obsažených v ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud v dané věci dospět k závěru, že došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, neboť v tomto ohledu žádná nová tvrzení nepředložila.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu