ECLI:CZ:US:2005:2.US.479.03
sp. zn. II. ÚS 479/03
Usnesení
II.ÚS 479/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 32 T 16/2000-2013, ze dne 30. 1. 2003, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 31/2003, ze dne 24. 4. 2003, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 31/2003, ze dne 24. 4. 2003, byl v plném rozsahu zrušen napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 32 T 16/2000-2013, ze dne 30. 1. 2003, odvolací soud upravil skutkovou větu výroku napadeného rozsudku, avšak právní kvalifikaci vytýkaného jednání stěžovatele ponechal nezměněnu a uznal ho vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. z. Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako již v podaném odvolání, namítá, že mu Krajský soud v Ostravě procesním postupem u hlavního líčení konaném dne 28. 1. 2003 upřel právo posledního slova, když poté, co obhájce stěžovatele i samotný stěžovatel přednesli na závěr hlavního líčení dne 28. 1. 2003 závěrečnou řeč, bylo hlavní líčení odročeno na den 30. 1. 2003, ale ani v této fázi trestního řízení před vyhlášením rozsudku nebylo stěžovateli uděleno poslední slovo. Odvolací soud se přitom v rozhodnutí o odvolání touto jeho výtkou vůbec nezabýval, pouze při veřejném zasedání dne 24. 4. 2003 vyslovil stanovisko, že v daném případě nebylo možné očekávat od stěžovatele jakýkoliv zvrat v jeho projevech a tudíž se nejedná o tak závažné procesní pochybení, které by vyžadovalo nápravu. Stěžovatel je naopak názoru, že procesní institut posledního slova je jedním z nejvýznamnějších prostředků uplatnění práva na obhajobu a v postupu Krajského soudu v Ostravě spatřuje nejen porušení ustanovení §218 tr. ř., ale i čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 32 T 16/2000, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejších účastníků vzdaly.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvádí, že stěžovateli bylo umožněno jednak v procesním postavení obviněného v rámci přípravného řízení a následně pak v postavení obžalovaného v řízení před soudy obou stupňů, aby se mohl prostřednictvím svého obhájce vyjádřit k prováděným důkazům, reagovat na jejich obsah a navrhovat provedení důkazů na podporu svých stanovisek. Vrchní soud je toho názoru, že jak postupem soudu I. stupně, tak i postupem soudu odvolacího nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu, a navrhuje, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popř. zamítnuta.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření rekapituluje průběh trestního řízení, kdy po opakovaném odročení hlavního líčení dne 28. 1. 2003 bylo ukončeno dokazování a strany byly vyzvány k podání závěrečných řečí. Po závěrečné řeči obhájce stěžovatele přednesl závěrečnou řeč i stěžovatel. Po tomto přednesu, když byl stěžovatel výslovně dotázán, jestli svoji řeč ukončil a nechce nic dalšího uvést, tzn. i ve smyslu §217 tr. ř., stěžovatel této možnosti nevyužil. Jestliže v protokolu o hlavním líčení není výslovně uvedeno, že stěžovateli bylo umožněno právo posledního slova, pak soud dodává, že ani formulář protokolu o hlavním líčení tuto verzi neobsahuje. Po celou dobu opakovaně odročovaných hlavních líčení a rozsáhlého dokazování v době od 13. 3. 2001 do 30. 1. 2003 byla plně respektována procesní práva stěžovatele a stěžovatel ostatně ani ve vztahu k předchozím závěrečným řečem ze dne 5. 10. 2001 a 10. 10. 2001 tuto námitku nevyslovil. Ze shora uvedených důvodů krajský soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
K meritu věci Ústavní soud předně konstatuje, že ve své činnosti je povinen respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2. odst. 2 Listiny). Ústavní soud, jak vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu ani právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Podle čl. 83 Ústavy ČR je jeho úkolem pouze ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti či přezkumu správné aplikace "jednoduchého" práva. Náleží mu pouze posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V posuzovaném případě pak z hlediska ústavněprávního jde o zvážení, zda stěžovatelem tvrzená nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
Základ ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že mu na závěr hlavního líčení dne 28. 1. 2003, resp. před vyhlášením rozsudku dne 30. 1. 2003, nebylo uděleno poslední slovo ve smyslu §217 tr. ř., čímž bylo podle stěžovatelova názoru dotčeno jeho základní právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a tedy jeho právo na obhajobu. Smyslem procesního institutu posledního slova je umožnit obžalovanému uplatnění vlastní obhajoby ve směru, který považuje za důležitý, a ovlivnit tak naposled ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním. Jak zjistil Ústavní soud z obsahu spisového materiálu, prováděl soud I. stupně v dané trestní věci obsáhlé dokazování, a to opakovaně vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Olomouci prvně vydaný odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2001 zrušil a věc mu vrátil k doplnění dokazování v daných intencích a k novému projednání a rozhodnutí (č.l. 1576-1577). Po opakovaném odročování hlavního líčení ukončil soud prvního stupně dne 28. 1. 2003 dokazování a udělil slovo k závěrečné řeči, kterou proslovil jak obhájce stěžovatele, tak i stěžovatel (č.l. 206-207). Poté bylo hlavní líčení odročeno do 30. 1. 2003 za účelem porady a vyhlášení rozsudku. Krajský soud v Ostravě, jako soud prvoinstanční, v této souvislosti ve svém vyjádření tvrdí, že své povinnosti dostál, ač to není v protokolu o hlavním líčení výslovně uvedeno, neboť stěžovatel byl po přednesu závěrečné řeči výslovně dotázán, jestli ji ukončil a nechce nic dalšího uvést (tzn. i ve smyslu §217 tr. ř.).
Stěžovatel předmětnou námitku neudělení posledního slova vyslovil i v odůvodnění svého odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (č.l. 2048-2049). Při veřejném zasedání dne 24. 4. 2003 vyslovil vrchní soud stanovisko, že v daném případě nebylo možno očekávat při hlavním líčení od stěžovatele jakýkoliv zvrat v jeho projevech a tudíž se nejedná ze strany prvoinstančního soudu o tak závažné procesní pochybení, které by vyžadovalo nápravu. Jak vyplývá dále z protokolu o veřejném zasedání dne 24. 4. 2003, bylo po výslechu stěžovatele obhájci stěžovatele a stěžovateli uděleno slovo ke konečným návrhům, kterého oba využili (č.l. 2128-2129). V napadeném rozhodnutí o odvolání pak Vrchní soud v Olomouci pouze obecně konstatoval, že příslušná ustanovení trestního řádu, která mají za cíl zabezpečit realizaci práva obviněného na řádnou obhajobu, byla dostatečně respektována.
Ústavní soud ke stěžovatelově námitce stran neudělení posledního slova zdůrazňuje, že při posuzování jednotlivých právních ustanovení a právních institutů je nutno respektovat jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu zákona jako celku, nikoliv jen izolovaně. Ve svých dřívějších rozhodnutích pak Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). V posuzovaném případě se Ústavní soud nemůže ztotožnit s postupem prvoinstančního soudu stran udělení posledního slova stěžovateli. I když Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrdí, že po přednesu závěrečné řeči v závěru hlavního líčení se stěžovatele výslovně dotázal, zda nechce nic dalšího, i ve smyslu §217 tr. ř., uvést, ničeho takového však v protokolu výslovně neuvedl a nevyvrací tak přesvědčivě stěžovatelem tvrzené námitky. I při této výhradě k postupu prvoinstančního soudu, pokud jde o udělení posledního slova jako významného institutu k uplatnění práva na obhajobu, nicméně Ústavní soud konstatuje, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky dotčení jeho práva na obhajobu neudělením posledního slova, byla mu poskytnuta faktická možnost vyjádřit se na závěr hlavního líčení ke všem prováděným důkazům a uvést závěrečné návrhy ve své závěrečné řeči (č.l. 2006-2007), a rovněž tak na závěr veřejného zasedání po udělení slova ke konečným návrhům (č.l. 2129), čehož také v obou případech využil. V tomto směru, i když prvoinstanční soud zřejmě nedostál plně svým povinnostem ve smyslu §217 tř. ř., Ústavní soud v jeho postupu neshledal porušení principu zákazu svévole, v jehož důsledku by tento postup byl v extrémním rozporu s principy spravedlivého procesu a činil tak opodstatněným stěžovatelovo tvrzení o dotčení jeho základního práva zaručeného mu čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu