ECLI:CZ:US:2001:2.US.480.01
sp. zn. II. ÚS 480/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P., a.s., zastoupené předsedou představenstva J. H., právně zastoupené JUDr. M. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.5.2001, sp. zn. 38 Ca 249/2000, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu ze dne 10.5.2000, zn. PÚ 1111/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 6.8.2001, napadá stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, jenž rozhodl podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), výrokem pod bodem I. tak, že I. V. je vlastnicí nemovitostí v kat. území H., pod bodem II. výroku pak rozhodl, že výše jmenovaná není vlastnicí nemovitostí zde blíže specifikovaných.
Stěžovatel tvrdí, že jak Městský soud v Praze, tak i Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, jako orgány veřejné moci stížností napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 3 a v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení vlastnického práva spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že jeho právní předchůdce - Schulze spol. s r.o., vydražil ve veřejné dražbě konané dne 16.12.1993 majetek státního podniku Ústřední sklady Praha, v likvidaci. Vlastnické právo k vydraženým nemovitostem zapsané na uvedenou společnost v katastru nemovitostí pak přešlo z důvodu zániku společnosti bez likvidace ke dni 31.12.1996 na nově založenou společnost S., a.s., a dále na stěžovatele, neboť rovněž tato společnost byla zrušena bez likvidace ke dni 31.7.1997 z důvodu jejího sloučení se stěžovatelem.
Navrhovatel nesouhlasí s výrokem jak příslušného pozemkového úřadu, tak i městského soudu a v odůvodnění podání uvádí, že vydražitel a právní předchůdce stěžovatele nebyl před vydražením předmětných pozemků informován o tom, že na uvedené pozemky byly vzneseny restituční nároky oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě, a to přes výslovnou žádost o tuto informaci, vznesenou u likvidátora státního podniku. Z této skutečnosti pak navrhovatel dovozuje, že jeho právní předchůdce nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům v dobré víře, což odpovídá jak příslušným ustanovením Občanského zákoníku, tak i znění zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru stěžovatele neexistuje důvod, pro nějž by státu příslušelo právo zasahovat do vlastnického práva jedněch osob na úkor druhých. Napadenými rozhodnutími tak údajně došlo k nahrazení starší újmy křivdou novou, a to vždy za přímé účasti státu.
Jak dále rozvádí své stanovisko stěžovatel, i kdyby prý jeho právní předchůdce, potažmo navrhovatel, vlastnické právo k označeným pozemkům nenabyl, nemělo být "přiřčení" vlastnického práva oprávněné osobě ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny na politickou zakázku zneužito státem, a to na úkor zákonem chráněných zájmů podnikatelských subjektů. Pod pojmem "chráněný zájem" stěžovatel chápe řádné fungování demokratického státu, založeného na tržním hospodářství, jehož základním předpokladem je ochrana práv nabytých v dobré víře, zejména pokud jsou nabyta v souvislosti s podnikatelskou činností.
V souladu se shora řečeným pak údajně měly být upraveny napadenými rozhodnutími právní poměry mezi stěžovatelem a oprávněnou osobou alespoň tak, že ve prospěch stěžovatele mělo být zřízeno věcné břemeno k předmětným pozemkům, spočívající v oprávnění umístit stavbu na těchto pozemcích tak, aby stěžovatel mohl nerušeně vykonávat vlastnické právo i k jiným stavbám, postaveným na předmětných pozemcích.
Pozemky, vydražené jeho právním předchůdcem, měly sloužit dle tvrzení navrhovatele k jeho podnikatelským záměrům, neboť na nich chtěl vybudovat velkosklad léčiv. Obě stížností napadená rozhodnutí navrhovateli v jeho podnikatelských aktivitách údajně brání, což považuje za porušení svého práva na svobodné podnikání, zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny, když tomuto právu prý odpovídá i povinnost státu vytvořit bez rozdílu všem podnikatelským subjektům takové podmínky, aby mohly účelně a bez překážek provozovat svoji podnikatelskou činnost.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze se zjišťuje, že rozhodnutí správního orgánu v řízení dle příslušných ustanovení zákona o půdě bylo v celém rozsahu potvrzeno, když o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že jak vyplývá z rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu, původním vlastníkem předmětných pozemků byla I. V., když vlastnictví k nim přešlo na stát výměrem ÚNV hl. m. Prahy ze dne 17.6.1949, zn. 6243-XX/16-49, podle zákona č. 46/1948 Sb. Vzhledem k tomu, že náhrada za předmětné pozemky nebyla vyplacena, je dán restituční titul podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Nárok uplatnila oprávněná osoba ve stanovené lhůtě a jak bylo zjištěno, ke dni účinnosti shora uvedeného restitučního předpisu byly nemovitosti v držení povinné osoby, Ústředních skladů, státního podniku. Povinná osoba byla vyzvána dopisy z února a z dubna 1992 k jejich vydání, což odmítla s tím, že předmětné pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu a neslouží zemědělské či lesní výrobě, když jejich část byla zastavěna. Následně povinná osoba zařadila svoji provozovnu, včetně pozemků do dražby podle zákona č. 427/1990 Sb., a to přesto, že tento postup byl v rozporu s ust. §5 odst. 3 zákona o půdě. Vydražením provozní jednotky likvidovaného státního podniku dne 16.12.1993 získala předmětné pozemky společnost S, s r.o.
V otázce míry zastavěnosti požadovaných pozemků, jako překážky jejich vydání dle ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, provedl pozemkový úřad místní šetření na základě něhož dospěl k závěru, že pozemky oddělené geometrickým plánem č. 1280-401/1998 a nově označené lze oprávněné osobě vydat.
Městský soud konstatoval, že ve smyslu ust. §1 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné fyzické nebo právnické osoby, ve znění pozdějších předpisů, jsou majetkové přesuny provedené podle tohoto zákona převodem vlastnictví. Veřejná dražba předmětných nemovitostí na které byl u povinné osoby uplatněn restituční nárok byla pak převodem vlastnictví na který se ve smyslu ust. §5 odst. 3 zákona o půdě vztahuje zákaz dispozice s majetkem a proto je tento úkon neplatný. Pro restituční řízení pak není podstatná námitka stěžovatele, zda k veřejné dražbě došlo vinou likvidátora povinné osoby, privatizačního orgánu či jiné osoby.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel založil svůj nesouhlas s napadenými rozhodnutími na tvrzení, že právní výklad shora uvedených právních předpisů, provedený jak příslušným pozemkovým úřadem, tak i městským soudem, není v souladu s čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny.
V prvé řadě je nutno zdůraznit, že právní závěr vyslovený v napadených rozhodnutích je nejen v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci a s výslovným zněním ust. §5 odst. 3 zákona o půdě, které zakazuje povinné osobě v případě uplatněného restitučního nároku ode dne účinnosti zákona o půdě (tj. ode dne 24.6.1991) nepřevést majetek na jiného, ale současně i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu vztahující se k této problematice.
Jak uvedl Ústavní soud v řadě svých rozhodnutích ( viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, C.H.BECK, sv. č. 9, ročník 1997 - III. díl, pod č. 161), smyslem a účelem zákona o půdě je odčinění alespoň některých majetkových křivd. Z tohoto pohledu je nutno restituční nároky považovat za nároky primární, a to i tehdy, pokud jejich uplatněním dojde k zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, realizovaných i např. dle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, či zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento právní názor byl všeobecně přijat a akceptován i v řadě rozhodnutí obecných soudů, neboť nelze dojít k jinému závěru než je ten, že zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného dle ust. §5 odst. 3 zákona o půdě, je právním úkonem neplatným. V daném případě pak není podstatné, jak ostatně správně konstatoval městský soud, zda stěžovatel, respektive jeho právní předchůdce, byl před provedením dražby ujišťován v tom smyslu, že předmětné pozemky nejsou zatíženy restitučními nároky.
Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že stát je povinen především vytvářet takové podmínky, aby všichni bez rozdílu mohli svobodně provozovat svoji podnikatelskou činnost. Demokratický stát je především nucen dodržovat všeobecně uznávané principy etické, morální i právní, které mimo jiné znamenají ochranu vlastnických práv té skupiny jeho občanů, kterým byla v řadě uplynulých desetiletí bezdůvodně upírána jen pro jejich příslušnost k určité společenské třídě, když je nutné si současně uvědomit, že navracení majetkových práv těmto oprávněným osobám dle příslušných restitučních předpisů není a nemůže být z různých příčin úplné. Jestliže tedy stát, v rámci suverénního výkonu svých práv, nadřadil restituční nároky nad zájmy jiných, činil tak v souladu s čl. 2 odst. 1, odst. 2, čl. 4 a čl. 11 odst. 3 Listiny.
Ze všech shora uvedených důvodů proto senátu Ústavního soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný, ve smyslu sut. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 11. září 2001