ECLI:CZ:US:2013:2.US.4809.12.1
sp. zn. II. ÚS 4809/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Josefa Černého, zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou, se sídlem v Přerově, Pivovarské ul. 89/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 190/2008-491 ze dne 22. 6. 2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 500/2011-526 ze dne 27. 9. 2012 za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a 2) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a 3) Iva Běhala a 4) Hany Běhalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 20. prosince 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. Stěžovatel brojil proti napadeným výrokům, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě o zaplacení pohledávky, která vznikla jako hodnota stavebních víceprací a na stěžovatele přešla na základě postoupení pohledávky. Soudy podle stěžovatelova názoru nepostupovaly v souladu s principem právní jistoty, neboť na řešení sporu vztáhly právní závěry, k nimž se rozhodovací praxe dobrala až desetiletí poté, kdy byla žaloba stěžovatelem podána (v roce 1999), přičemž žalovaný nárok vycházel z tehdejší judikatorní praxe; tím mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Jak se z vylíčení rozhodných skutečností v ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu podává, stěžovatel se stal v řízení před soudy aktivně legitimovaným jako právní nástupce na základě smluv o postoupení pohledávek ze smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavebních prací na rodinném domku v B. podle odbytového rozpočtu. Předmětem řízení učinil nárok na zaplacení ceny stavebních prací - víceprací, provedených nad rámec smlouvy o dílo. Soud prvního stupně došel k závěru, že se majetek žalovaných (tj. v řízení o ústavní stížnosti vedlejších účastníků) plněním žalobce zvýšil, protože smlouva na tyto vícepráce uzavřena nebyla a tudíž v tomto rozsahu se žalovaní bezdůvodně obohatili a jsou povinni bezdůvodné obohacení vydat, a to ve formě peněžní náhrady. Odvolací soud nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalovaných došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce jako zhotovitele tím, že žalovaní získali hodnotu víceprací nad rámec dohodnutého rozsahu ve smlouvě o dílo, neboť z právní úpravy plyne něco jiného. Z ustanovení §546 odst. 1 a §549 obch. zák. podle názoru odvolacího soudu vyplynulo, že objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě), nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek §549 obch. zák. Provedl-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány podmínky podle §549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v §451 a §454 obč. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez právního důvodu, nýbrž o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1043/2005 a sp. zn. 32 Cdo 2595/2008. Odvolací soud dále zdůraznil, že v projednávané věci nebyla dodržena písemná forma dohody o změně smlouvy o dílo - dodatku pro úhradu víceprací, a proto nelze tento nedostatek nahradit uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Shledal, že dohoda o změně smlouvy o dílo, jejímž předmětem je rozšíření či kvalitativní změna díla, není samostatnou právní skutečností a změnu v právních vztazích vyvolá vždy jen ve spojení se smlouvou, kterou mění. Je-li proto taková dohoda o změně neplatná podle §40 obč. zák. pro nedostatek písemné formy, pak plnění, které zhotovitel v jejích intencích provedl nad rámec díla sjednaný ve smlouvě, není plněním z neplatné smlouvy, nýbrž jde o plnění na základě smlouvy o dílo v situaci, kdy nebyly splněny sjednané podmínky pro takové plnění. Nejvyšší soud správnosti úvah odvolacího soudu přisvědčil, neboť podle ustanovení §549 odst. 1 obch. zák., dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou. Podle odstavce 2 cit. ustanovení obch. zák., dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednavatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla. Zdůraznil, že ke změně díla nebo změně rozsahu díla může po uzavření smlouvy o dílo dojít jen na základě dohody. Ustanovení §549 obch. zák. se týká případů, kdy sice k takové dohodě dojde, avšak strany si nedohodnou současně, jaké důsledky má mít změna díla na výši ceny. Odstavec 1 se týká změny rozsahu a odstavec 2 změny povahy (kvality) díla. Ustanovení §549 obch. zák. se použije při každé změně díla nebo jeho omezení či rozšíření, ale pouze tehdy, nedohodnou-li se strany o nové ceně díla.
3. Nejvyšší soud došel v posuzovaném případě k závěru, že se účastníci nedohodli na změně rozsahu díla (omezení či rozšíření díla). Předmětem řízení podle žaloby bylo zaplacení ceny víceprací, provedených nad rámec rozsahu díla podle smlouvy. Účastníci si ohledně zaplacení víceprací nesjednali písemnou změnu smlouvy o dílo, tj. rozšíření rozsahu díla za podmínek stanovených v §549 odst. 1 obch. zák.; odvolací soud proto dle Nejvyššího soudu správně usoudil, že na vymáhané zaplacení ceny víceprací nemá žalobce nárok, a obecně odkázal na soulad dovoláním napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, vztahující se k ustanovení §549 odst. 1 obch. zák.
III.
4. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
5. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů. Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jimi provedeným posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva.
7. Stěžovatelova námitka je předestřena tak, že odvolací soud rozhodl o nároku s odvoláním na pozdější judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že vícepráce byly plněním poskytnutým na základě smlouvy o dílo, nikoli - jak stěžovatel z "dobové judikatury" odezřel - že šlo o plnění poskytnuté bez právního důvodu.
8. Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje v rovině podústavního práva na fakt plynoucí ze znění rozhodných ustanovení obou aplikovaných základních kodexů (občanského zákoníku a obchodního zákoníku), že písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost; tento závěr se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon. Podle ustanovení §272 odst. 2 obchodního zákoníku "Obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně", přičemž jde o ustanovení kogentní (ustanovení §263 odst. 1 obchodního zákoníku), od něhož se smluvní strany nemohou dohodou odchýlit. To však neznamená, že by zákon nemohl upřesnit následky jednání smluvních stran, pro případ, že by tento příkaz nedodržely. Obchodní zákoník upravuje některé z nich (viz ustanovení §266 až §268). Ostatní upravuje zákoník občanský (viz ustanovení §1 odst. 2 obchodního zákoníku věta druhá a ustanovení §34 a násl. občanského zákoníku). Důsledky nedodržení formy právního úkonu upravuje výhradně občanský zákoník. Podle ustanovení §40 odst. 1 obč. zák., nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje (...) dohoda účastníků, je neplatný. Podle ustanovení §40a obč. zák., nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Změna smlouvy vyžaduje ofertu a její akceptaci, což jsou jednostranné právní úkony co do svého obsahu shodné. Zákonodárce vyřešil konflikt dřívější shodné vůle smluvních stran činit právní úkony ve vymíněné formě a pozdější - taktéž shodné vůle - projevené v rozporu s jejich dřívější dohodou tak, že obecně může oblát namítat relativní neplatnost oferty, není-li dodržena sjednaná forma. Akceptant může projevit svoji vůli přijmout návrh a ofertu akceptovat taktéž ve formě s dohodou rozporné. Oferent pak může namítat relativní neplatnost této akceptace. Je tedy zřejmé, že zákonodárce preferoval faktickou (shodnou) vůli účastníků smlouvy s tím, že kterákoli ze smluvních stran může včas svým právním úkonem způsobit neplatnost úkonů protistrany a tím dosíci stavu vymíněného dříve: aby takové právní úkony byly činěny v písemné formě. Ustanovení §267 odst. 1 obchodního zákoníku upravuje, kdo se může dovolávat neplatnosti právního úkonu, je-li taková neplatnost stanovena pouze na ochranu některého účastníka. Stran oferty by byl tedy chráněn oblát, stran akceptace oferent. Nedostatek náležitostí právního úkonu, které si smluvní strany vymínily, není tak zásadní překážkou pro to, aby z tohoto důvodu byla jejich shodná vůle od počátku negována. Považuje-li oprávněný účastník, tj. ten, kdo je neplatností právního úkonu chráněn a kdo se jí může dovolat, učiněný právní úkon za vyhovující a přijatelný, neměl by mu zákon nad míru nutnou a přiměřenou jeho svobodnou vůli a uvážení omezovat [blíže viz nález sp. zn. I. ÚS 1264/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 130/62 SbNU 47) in http://nalus.usoud.cz]. Z uvedeného plyne závěr, že si smluvní strany mohly sjednat jiný rozsah smlouvy o dílo a že si mohly (a měly) sjednat změnu ceny za jeho provedení.
9. Z pohledu námitky dosahující ústavněprávní roviny, totiž, zda je přípustné řešit spor pomocí odkazů na pozdější judikaturu, musí Ústavní soud uvést následující: Postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup či určité rozhodnutí soudu ve své věci. Předvídatelnost soudního rozhodování lze chápat v několika smyslech. Zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy.
10. Předpokladem předvídatelnosti aktu aplikace práva je srozumitelnost a určitost právní úpravy. Je-li proto právní úprava neurčitá, nesrozumitelná, nemůže být tato skutečnost na úkor adresátů právních norem, tj. nesrozumitelnost a neurčitost právní normy nemůže ospravedlnit překvapivost rozhodnutí. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné [viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181) in http://nalus.usoud.cz].
11. I Evropský soud pro lidská práva na jedné straně v tomto směru došel k závěru, že právní předpis nelze považovat za právo, pokud není formulován s dostatečnou přesností, aby umožnil osobám regulovat své chování, tj. aby byly schopny (v případě potřeby s odbornou pomocí) předvídat následky, které mohou z jejich jednání plynout, a to do té míry, která je přiměřená okolnostem [viz rozhodnutí Sunday Times proti Spojenému Království ze dne 26. 4. 1979 (Application no. 6538/74), bod 49, Malone proti Spojenému Království ze dne 2. 8. 1984 (Application no. 8691/79), nebo rozhodnutí Amann proti Švýcarsku ze dne 16. 2. 2000 (Application no. 27798/95)], na druhé straně zároveň upozornil, že dosažení úplné jistoty a předvídatelnosti rozhodování není možné, ba co víc, je dokonce nežádoucí, neboť by vedlo k přílišné rigiditě práva a právo musí být schopno držet krok s měnícími se podmínkami; formuloval obecný princip, podle kterého požadavek právní jistoty (ani ochrana legitimních očekávání) nezahrnují právo na ustálenou judikaturu [Unédic proti Francii, rozsudek, 18. 12. 2008, č. 20153/04, bod 74]. Uvedl také, že názorová nejednotnost mezi soudy je svou povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému mnoha soudy, které vykonávají svoji pravomoc v obvodu své místní působnosti [Zielinski a Pradal & Gonzalez a další proti Francii, rozsudek velkého senátu, 28. 10. 1999, č. 24846/94 a další, bod 59].
12. K tomu Ústavní soud dodává, že judikatura soudů není obecně absolutně závaznou a může se v průběhu času měnit, stejně tak soudy se mohou s ohledem na okolnosti případu od ustálené judikatury odchýlit, nicméně z pojetí práva na spravedlivý proces plyne, že potom je jejich povinností se v odůvodnění odlišného rozhodnutí s tímto odchýlením argumentačně vypořádat. Rozhodnutí vydaná v podmínkách demokratického právního státu, a představující tedy legitimní výsledek rozhodovací činnosti nezávislého a nestranného soudu, a v nich obsažená interpretace, tvoří v materiálním smyslu součást příslušné interpretované zákonné normy. Přehodnocení interpretace pak představuje zásah do právní jistoty a rovnosti všech subjektů, které očekávají, že také v jejich případě bude zákon vykládán stejně [viz nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455), nález sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne 25. 11. 1999 (N 163/16 SbNU 203), nebo nález sp. zn. IV. ÚS 451/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 112/46 SbNU 69), vše dostupné in http://nalus.usoud.cz].
13. Právní jistota a předvídatelnost rozhodnutí však není absolutní kategorií. Úkolem zákonodárce a posléze soudů je optimalizovat možné nesouhlasné působení těchto hodnot a víceznačností zákona, což plyne jak z povahy jazyka samotného, jímž je zákon vyjádřen, tak z abstraktnosti právních norem, a v neposlední řadě i z omezenosti lidského poznání, jakož i z dynamické povahy sociální reality.
14. Ústavní soud konstatuje, že judikatura v otázkách vydání bezdůvodného obohacení, jakož i - a vzhledem k tomuto případu zejména - v otázkách víceprací a změny smlouvy o dílo, prodělala nutný vývoj, který se ustálil v poměrech, jež nejsou pro stěžovatele příznivé v tom směru, aby bylo jeho žalobnímu nároku vyhověno. Postupná změna judikatury soudů k určité otázce pochopitelně vede k tomu, že zde dochází k odlišnému zacházení mezi osobami, jejichž případy byly rozhodovány před touto změnou, a těmi, jejichž případy byly posouzeny na základě nové judikatury. Opačný přístup, tj. aby ve všech podobných případech bylo rozhodováno shodně, by si totiž vyžadoval revizi veškerých předchozích pravomocných soudních rozhodnutí, která by s novým pojetím byla v rozporu, což by však byl postup neslučitelný s principem právní jistoty.
15. Z výše uvedeného je patrné, že zásah Ústavního soudu je na místě v případech aplikace závěrů nejednotné vnitrostátní judikatury zpravidla až tehdy, je-li soudní ochrana adresátům právní normy poskytována v důsledku nejednotné interpretace zcela rozdílně, a to nikoli proto, že v konkrétních případech byl z obou navzájem si konkurujících výkladů aplikován ten pro ně méně příznivý, ale jen proto, že v určité otázce panují v judikatuře soudů hluboké a přetrvávající rozpory, které se nedaří příslušnými mechanismy - pokud vůbec nějaké existují - odstranit; naopak, je-li judikatura ustálena, není možné aprobovat přístup, aby v podobných věcech bylo rozhodováno rozdílně.
16. Promítne-li se závěr o změně smlouvy o dílo (viz bod 8 shora) a výše řečené do poměrů předestřeného konfliktu soudních rozhodnutí a požadavku na právní jistotu a rovnost účastníků za předpokladu, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí, s nímž by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla v rozporu, ani nenamítl nedostatek jejich odůvodnění, pak tu nezbývá žádný prostor, v němž by Ústavní soud měl (a mohl) uplatnit svoji derogační pravomoc.
IV.
17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2013
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu