ECLI:CZ:US:2005:2.US.483.03
sp. zn. II. ÚS 483/03
Usnesení
II.ÚS 483/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci K. B., právně zastoupené JUDr. V. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, č.j. 30 Ca 62/2001-49, a usnesení Nejvyššího správního soudu, č.j. 4 Ads 23/2003-124, ze dne 30. 6. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 14. 10. 2003 ústavní stížnost K. B., jíž brojí proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, č.j. 30 Ca 62/2001-49, a usnesení Nejvyššího správního soudu, č.j. 4 Ads 23/2003-124, ze dne 30. 6. 2003, kterými mělo dojít k zásahu do základních lidských práv, jež jsou garantována Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 2. Dle náhledu stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími též k porušení čl. 90 Ústavy České republiky.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z toho důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou rozhodnutí, musel posoudit, zda jsou splněny veškeré náležitosti kladené na ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po přezkoumání stížnosti z uvedeného úhlu pohledu dospěl Ústavní soud k závěru, že tato je podána včas a bez formálních vad.
II.
Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 30 Ca 62/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byl stěžovatelce na základě §29 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 100/1988 Sb."), přiznán invalidní důchod, a to od 1. 9. 1992. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nesouhlasila s dobou přiznání invalidního důchodu, podala návrh k Městskému soudu v Praze, aby toto rozhodnutí přezkoumal. V rámci řízení vedeném pod sp. zn. 26 Ca 248/93 byl dne 26. 4. 1994 vypracován posudek Posudkovou komisí při Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky, dle něhož vznikla invalidita již 1. 3. 1992. Městský soud proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Česká správa sociálního zabezpečení vydala následně dne 22. 7. 1994 rozhodnutí č. 725 928 2943, kterým stěžovatelce přiznala invalidní důchod již od 1. 3. 1992. Proti tomuto rozhodnutí nebyl podán žádný opravný prostředek a uvedené rozhodnutí tak nabylo právní moci.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 2. 1996, č. 725 928 2943, bylo stěžovatelce na její žádost přiznáno zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost dle §81 a násl. zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 582/1991 Sb."), a to od 10. 7. 1992.
Z uvedeného plyne, že stěžovatelce byl na základě pravomocných rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vyplácen od 1. 3. 1992 invalidní důchod a od 10. 7. 1992 jí byl tento ještě zvýšen pro částečnou bezmocnost. Obě dávky jí byly vypláceny až do 8. 2. 1999, kdy byla jejich výplata zastavena na základě rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 1. 1999, č. 725 928 2943, a to dle ustanovení §53 zákona č. 582/91 Sb. Důvodem pro tento postup bylo nepodrobení se vyšetření zdravotního stavu. S uvedeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení stěžovatelka nesouhlasila a podala návrh na jeho přezkoumání soudem. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 47 Ca 61/99, bylo rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 1. 1999, č. 725 928 2943, potvrzeno. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2000 rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil. V odůvodnění rozsudku pak byla stěžovatelka poučena o tom, že kdykoliv může požádat u příslušné správy sociálního zabezpečení o uvolnění výplaty plného invalidního důchodu a o jeho zvýšení pro bezmocnost.
Následně si stěžovatelka zažádala o přiznání uvedených důchodů, Česká správa sociálního zabezpečení posoudila její zdravotní stav a dne 13. 1. 2001 ji svým rozhodnutím, č. 725 928 2943, od 24. 7. 2000 přiznala plný invalidní důchod, včetně jeho zvýšení pro částečnou bezmocnost. Stěžovatelka s takto přiznaným invalidním důchodem nesouhlasila, neboť nebyl přiznán od data, kdy došlo k zastavení výplaty předmětných dávek. Z toho důvodu podala návrh na jeho soudní přezkoumání. Městský soud v Praze si nechal vypracovat posudek Posudkovou komisí při Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky a na základě posudků ze dne 20. 9. 2001 a 13. 12. 2001 zrušil svým rozhodnutím ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 30 Ca 62/2001, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 1. 2001, jež bylo vydáno pod číslem 725 928 2943 a vrátil věc k dalšímu řízení. Důvod pro tento postup byl ze strany soudu shledán především v námitce stěžovatelky, že tato byla plně invalidní i ke dni zastavení výplaty dávky, tj. ke dni 8. 2. 1999. Dle náhledu Městského soudu v Praze mělo být rozhodnuto jen o uvolnění výplaty dávky a ne o jejím opětovném přiznání. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky trval bez přerušení od roku 1992 ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí, tj. ke dni 13. 1. 2001.
Přesto, že rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 30 Ca 62/2001, bylo všem požadavkům stěžovatelky vyhověno, podala si tato včas odvolání, v němž zpochybňovala postup České správy sociálního zabezpečení při zastavení výplaty obou dávek v roce 1999. Zároveň poukazuje na lékařský nález MUDr. E. N. z neurologického oddělení Nemocnice v Praze na Homolce, podle něhož se pro špatný zdravotní stav nemohla podrobit kontrolní lékařské prohlídce na Pražské správě sociálního zabezpečení v Praze 8. Dále připomíná, že tentýž lékař v dotazníku pro zjištění nemoci ze dne 2. 11. 2000 uvedl, že zdravotní stav stěžovatelky se zhoršil dříve než v jejích 17 letech. Z toho stěžovatelka usuzuje, že v rozsudku mělo být též rozhodnuto o přiznání obou dávek pro období před rokem 1992.
Vrchní soud v Praze nestihl o opravném prostředku rozhodnout do konce roku 2002 a proto stěžovatelku poučil, že s ohledem na novou úpravu správního soudnictví budou všechna odvolací řízení ve věcech důchodového pojištění u vrchních soudů, pokud o nich nebude rozhodnuto do 31. 12. 2002, ze zákona zastavena dnem 1. 1. 2003 podle §129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., s tím, že účastník řízení může podat proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, které bylo napadeno odvoláním, kasační stížnost podle téhož zákona, a to do 31. 1. 2003.
Stěžovatelka této možnosti využila a prostřednictvím právního zástupce podala kasační stížnost směřující jen proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, č.j. 30 Ca 62/2001 - 49. Stěžovatelka v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem vyjádřila svůj nesouhlas s právním názorem Městského soudu v Praze, že jí plný invalidní důchod náleží až ode dne 1. 3. 1992 a zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost ode dne 10. 7. 1992. Připomíná, že její zdravotní stav je již od ukončení studia dne 7. 11. 1989 stabilně takový, že jí neumožňuje vykonávat jakoukoli práci a činí ji odkázanou na pomoc jiné osoby. V tomto směru se pak dovolává lékařských nálezů, jež jsou založeny v soudním spise. Dle náhledu stěžovatelky si měl obecný soud vyžádat odborný nález MUDr. N., eventuálně opatřit ve věci znalecký posudek zaměřený na otázku, zda již před 1. 3. 1992 odpovídal zdravotní stav stěžovatelky přiznání plného invalidního důchodu a jeho zvýšení pro částečnou bezmocnost.
Nejvyšší správní soud dne 30. 6. 2003 svým rozhodnutím sp. zn. 4 Ads 23/2003 - 128 kasační stížnost odmítl. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že kasace soudního rozhodnutí není v tomto případě přípustná, neboť tato směřuje pouze proti důvodům rozhodnutí soudu a je založena na důvodech, jež stěžovatel neuplatnil v řízení před obecným soudem, ač mu tyto byly známy.
Další právní postup stěžovatelky ve věci je založen na podání ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2003, č.j. 4 Ads 23/2003-124, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, č.j. 30 Ca 62/2001-49. Protiústavnost uvedených rozhodnutí je ze strany stěžovatelky spatřována především v jejich rozporu s čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky. Právní zástupce stěžovatelky si uvědomuje formální správnost napadených rozhodnutí, ovšem dle jeho názoru dochází k situaci, kdy je z předložených důkazů zřejmé, že nárok na plný invalidní důchod a zvýšení důchodu pro bezmocnost existoval již před 18. rokem věku stěžovatelky a Nejvyšší správní soud tak měl kasační stížnosti vyhovět. Kasační stížnost totiž nesměřovala proti důvodům rozhodnutí v pravém slova smyslu, ale domáhá se komplexního posouzení právních otázek souvisejících s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení.
III.
Městský soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém přípisu ze dne 31. 10. 2003 shrnul průběh dosavadního řízení před obecnými soudy s odkazy na příslušnou zákonnou úpravu.
Nejvyšší správní soud jako účastník řízení odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 6. 2003, č.j. 4 Ads 23/2003-124, o odmítnutí kasační stížnosti, v němž podrobně odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti s poukazem na příslušná ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdější změn a doplňků. Nejvyšší správní soud na svých závěrech setrvává, neboť je přesvědčen, že mu procesní překážky bránily přezkoumat napadený rozsudek Městského soudu v Praze věcně. Navíc je přesvědčen, že Ústava České republiky i Listina nebyly porušeny ani rozsudkem Městského soudu v Praze, neboť uvedený soud zcela vyhověl opravnému prostředku stěžovatelky.
Česká správa sociálního zabezpečení se jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem k jeho výzvě nevyjádřila.
IV.
Stěžovatelka brojí ústavní stížností jednak proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 30 Ca 62/2001, a jednak proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně, sp. zn. 4 Ads 23/2003, ze dne 30. 6. 2003.
Rozhodnutím Městského soudu v Praze, sp. zn. 30 Ca 62/2001, ze dne 17. 4. 2002, bylo zcela vyhověno žalobnímu návrhu stěžovatelky, jímž se domáhala zrušení a vrácení k dalšímu řízení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 1. 2001 č. 725 928 2943. Základním předpokladem pro podání ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho základní právo či svoboda. V situaci, kdy obecný soud zcela vyhověl žalobnímu petitu stěžovatelky, nemohl tento svým rozhodnutím zasáhnout do jejích základních práv a svobod, neboť jí přiznal jen to, čeho se sama před obecným soudem domáhala. Z uvedeného důvodu je nutno předmětnou ústavní stížnost vnímat ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 30 Ca 62/2001, jako podanou osobou zjevně neoprávněnou.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť s. ř. s. neposkytuje za dané situace jinou možnost, než kasační stížnost v souladu s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout jako nepřípustnou. Nepřípustnost kasační stížnosti vyplývá jednak z §104 odst. 2 s. ř. s. a jednak z §104 odst. 4 s. ř. s.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti pro zjevnou
neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 8. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu