ECLI:CZ:US:2003:2.US.489.02
sp. zn. II. ÚS 489/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele J. P., zastoupeného advokátkou JUDr. M. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, čj. 24 Co 68/2002-73, a Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 6. 2001, čj. 6 C 44/2000-32, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a I. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 96 Ústavy, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 6 C 44/2000, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 25. 6. 2001, čj. 6 C 44/2000-32, k návrhu I. P. (v původním řízení žalobkyně) rozvedl manželství žalobkyně a stěžovatele (v původním řízení žalovaného) uzavřené dne 10. 3. 1995 a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyhlásil rozsudek veřejně po provedeném ústním jednání dne 25. 6. 2001. Stěžovatel byl o jeho konání řádně vyrozuměn, na jednání se však nedostavil a svou neúčast omluvil. Soud v řízení postupoval podle ustanovení §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). O věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele (žalovaného).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2002, čj. 24 Co 68/2002-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že věcné posouzení, jakož i postup soudu v řízení jsou správné.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k dotčení zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Tvrdí, že postup soudu prvního stupně při ústním jednání, s nímž se odvolací soud ztotožnil, je vadný. Domnívá se, že mu jím byla odňata možnost jednat před soudem a byla dotčena jeho práva účastníka řízení. Podle jeho názoru dává ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. soudu pouze možnost, nikoli povinnost, věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti předvolaného účastníka, který se řádně omluvil. V posuzovaném případě interpretoval soud podle něj uvedené procesní ustanovení příliš striktně. Stěžovatel připomíná, že se jednalo o rozhodnutí o osobním stavu, které má zásadní vliv na postavení účastníků řízení. Stěžovatel namítá, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům ani uplatnit své důkazní prostředky.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Praze a Okresní soud v Berouně, i vedlejší účastnici řízení, I. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
Okresní soud v Berouně považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Uvádí dále, že stěžovatel byl k ústnímu jednání ve věci řádně a včas předvolán. K jednání se nedostavil a svou neúčast omluvil, o odročení jednání nicméně nepožádal. Projednáním a rozhodnutím věci v nepřítomnosti stěžovatele k dotčení jeho práv postupem soudu tak nedošlo.
I. P., vedlejší účastnice, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřila.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel v ní polemizuje s oprávněností procesního postupu soudu ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř., podle nějž lze projednat a rozhodnout věc bez přítomnosti účastníka řízení, který se řádně omluvil. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud nejdříve zabýval otázkou, zda v dané věci došlo k dotčení stěžovatelova ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny či k dotčení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Takovými závazky jsou i ty, které vyplývají z Úmluvy. Tato Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Soudy jsou jí podle čl. 95 Ústavy vázány (srov. nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 403/2002 Sb.).
Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy na různá stádia soudního řízení rozvádí tezi, že na řízení vedené podle vnitrostátního práva je vždy nutné nahlížet jako na celek a roli obecných soudů jednotlivých stupňů posuzovat v jeho rámci (srov. Fejde, 26; Helmers, 31; Kerojärvi, 40; Ekbatani, 27; Balut, 40).
Stěžovatel v ústavní stížnosti svou argumentaci staví na nesouhlasu s interpretací ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. tak, jak ji provedl soud prvního stupně, a s jeho následnou aplikací.
Podle uvedeného procesního ustanovení, nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitých důvodů o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti. Soud přitom vychází z obsahu spisu a z provedených důkazů.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně nařídil ve věci ústní jednání na 25. 6. 2001. Předvolání k němu bylo stěžovateli (i vedlejší účastníci) řádně doručeno dne 7. 6. 2001 (č.l. 20 spisu). Byla tedy dodržena zákonná lhůta alespoň deseti dnů pro přípravu na jednání (§115 odst. 2 o.s.ř.). Dne 22. 6. 2001 stěžovatel faxem (a následně poštou) odeslal omluvu své neúčasti při ústním jednání z důvodu nemoci a přiložil doklad o pracovní neschopnosti (č.l. 25, 26, 27, 28 spisu). Ústního jednání konaného dne 25. 6. 2001 se účastnila vedlejší účastnice osobně. K nepřítomnosti stěžovatele soud konstatoval omluvenou neúčast. Soud po zjištění, že vedlejší účastnice (žalobkyně) na podané žalobě trvá a že spisový materiál obsahuje dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci, rozhodl, že v řízení bude pokračovat ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. Soud při ústním jednání provedl řadu listinných důkazů ze spisu (pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 12. 2000, čj. P 158/99-185, ve věci péče o nezletilého syna V. P., ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, čj. 20 Co 118/2001-219, návrhem na zrušení společného nájmu bytu ze dne 13. 9. 2000 a vyjádření stěžovatele k němu, rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 14. 12. 2000, čj. 5 C 178/2000-37, ve věci výživného vedlejší účastnice, a další) a vyslechl vedlejší účastnici. Poté ve věci vydal rozsudek.
Ústavní soud dospěl k závěru, že námitka stěžovatele, že pozitivistickou aplikací citovaného ustanovení došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv, není důvodná. Uvedené ustanovení výslovně dává soudu možnost při splnění uvedených podmínek jednat a rozhodnout ve věci bez přítomnosti účastníka řízení (srov. usnesení I. ÚS 53/02, usnesení III. ÚS 622/01). K aplikovatelnosti ustanovení na posuzovanou situaci lze dospět pouhým gramatickým výkladem textu zákona. Pokud stěžovatel trval na projednání věci ve své přítomnosti, nic mu nebránilo spolu s omluvou neúčasti při ústním jednání požádat o odročení jednání (jak to ostatně učinil v řízení před odvolacím soudem č.l. 65 spisu). Takový návrh však stěžovatel neučinil. Samotnou omluvu neúčasti ve smyslu ustálené judikatury nelze bez dalšího považovat za žádost o odročení jednání (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 334). Bylo tedy na úvaze soudu, jak stěžovatel ostatně sám uvádí, zda vyjde z obsahu spisu a projedná a rozhodne věc bez jeho účasti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou dány předpoklady pro postup v jednání bez přítomnosti stěžovatele. Aplikace citovaného ustanovení v dané situaci nevykazuje známky "pozitivismu", neboť soud využil procesního prostoru, který mu zákon výslovně dává, a svůj závěr ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Ani námitce stěžovatele stran nemožnosti uplatnit svá tvrzení a důkazní návrhy nelze přisvědčit. Stěžovateli byla žaloba vedlejší účastnice řádně doručena dne 15. 3. 2000 (č.l. 2 spisu). Svého práva účastníka řízení vyjádřit se k žalobě, případně navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení, nevyužil. Ústní jednání nařízené odvolacím soudem na 5. 3. 2002 bylo k žádosti stěžovatele odůvodněné nedostatkem času k přípravě (č.l. 65 spisu) odročeno na 16. 4. 2002. Ústního jednání konaného dne 16. 4. 2002 se zúčastnili stěžovatel i vedlejší účastnice osobně a byli odvolacím soudem i vyslechnuti (č.l. 77 spisu). Stěžovatel tedy měl dostatečný procesní prostor své námitky ohledně věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, uplatnit v rámci svého odvolání, případně při ústním jednání před odvolacím soudem, jehož se osobně účastnil a byl při něm vyslechnut. Tvrzení stěžovatele, že věc nebyla veřejně, v jeho přítomnosti projednána a že se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, čímž došlo k dotčení jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny, nemá oporu ve spisovém materiálu. Postup dosavadního řízení plně odpovídá smyslu citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Pokud totiž pohlížíme na proběhlé řízení před obecnými soudy jako na jediný celek, je zřejmé, že procesní práva stěžovatele neutrpěla, neboť byla realizována v potřebné míře i v řízení před soudem druhého stupně, který může přezkoumat správnost rozhodnutí soudu prvního stupně jak po stránce skutkové, tak po stránce právní [§212a) o.s.ř.].
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů při aplikaci uvedených právních předpisů lze považovat za ústavně konformní a jimi provedená interpretace jednotlivých zákonných ustanovení, včetně citovaného procesního ustanovení, nevybočila z mezí ústavnosti. Napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zásada rovnosti účastníků řízení byla zachována.
Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se Ústavnímu soudu navíc jevila jako do určité míry vnitřně rozporná. V první části přiznává, že ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. dává soudu možnost (nikoli povinnost) věc projednat a rozhodnout bez přítomnosti účastníka. V závěru ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy tím, že při popsaném postupu využily zákonné možnosti, zatížily svá rozhodnutí "vadami očividně protiústavního charakteru", čímž stěžovatel de facto zpochybňuje ústavnost samotného znění citovaného ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. Pokud stěžovatel měl vážné pochybnosti o souladu citovaného procesního ustanovení s ústavně zaručenými právy, nic mu nebránilo využít příslušné zákonem upravené procedury a spojit s ústavní stížností návrh na jeho zrušení (ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu). Takový návrh však stěžovatel nepodal.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu