Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.07.2000, sp. zn. II. ÚS 491/98 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 107/19 SbNU 55 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.491.98

sp. zn. II. ÚS 491/98 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. S. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1998, č. j. 22 Ca 628/97-32, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1998, č. j. 22 Ca 628/97-32, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla dne 24. 11. 1998 doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1998, č. j. 22 Ca 628/97-32, kterým Krajský soud v Ostravě zastavil podle ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu řízení, které bylo zahájeno na základě žaloby stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Vsetín ze dne 30. 9. 1997 č. j. 178/2/KO/FR/97/4, a to z důvodu porušení ustanovení §249 odst. 2 občanského soudního řádu spočívajícím v nedostatku žalobcova tvrzení, že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný právní předpis. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, daného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), kdy každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a dále, že byl porušen čl. 95 Ústavy. Stěžovatel se domnívá, že důvod k zastavení řízení není dán, neboť návrh měl stanovené náležitosti podle ustanovení §249 odst. 2 občanského soudního řádu a jako takový měl být projednán. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Krajského soudu v Ostravě a vyjádření Okresního úřadu Vsetín. Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 8. 1. 1999 uvedl, že přezkoumávání pravomocného rozhodnutí správního orgánu soudem je ovládáno dispoziční zásadou (§249 odst. 2 občanského soudního řádu). Je proto povinností žalobce tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému právnímu předpisu a toto tvrzení odůvodnit. Přezkumná činnost soudu je pak vymezena tímto rámcem. To znamená, že žalobce explicitně uvede, která konkrétní ustanovení právního předpisy byla porušena a jaké jsou důvody těchto tvrzení. Proto i při nejmírnějších požadavcích musí být ze žaloby zřejmé, v kterých částech a v jakém směru má soud napadené rozhodnutí přezkoumávat. Soud není povinen ani oprávněn vyhledávat případné nezákonnosti, a proto nepostačí, vytýká-li žalobce v žalobě pouze obecně, že zákon či jiný právní předpis byl porušen, aniž by poukazoval na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno. Krajský soud neporušil čl. 95 Ústavy a čl. 36 Listiny, když řízení zastavil, protože předpokladem, aby věc mohla být soudem projednána je, aby žaloba byla projednání schopná a není povinností soudu, aby za žalobce vyhledával tvrzené nezákonnosti. Na rozdíl od řízení podle hlavy třetí páté části se jedná o řízení podle hlavy druhé páté části, kde je povinné zastoupení advokátem a u něhož se předpokládá kvalifikovaná formulace žaloby. Proto krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník řízení, Okresní úřad Vsetín, se přípisem ze dne 9. 5. 2000 vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny. Ústavní soud přistoupil ke zkoumání jednotlivých článků Listiny, které byly podle mínění stěžovatele v řízení před obecnými soudy a jinými vydanými rozhodnutími porušeny. Podle čl. 95 Ústavy ČR soudce je při rozhodování vázán zákonem. Čl. 36 Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Na základě tohoto principu postupoval Ústavní soud i v souzené věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Z ústavně právního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě o zastavení řízení pro neodstranění vad žaloby byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu a na přezkoumání zákonnosti orgánu veřejné správy, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Účelem části páté občanského soudního řádu je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny. Podmínky zákonem stanovené pro uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení a tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva - právo na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny). Dle názoru Ústavního soudu jsou zákonem stanovené podmínky přístupu právnických a fyzických osob k soudu ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou a stojící na principu koncentrace řízení (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 325/99, ze dne 25. 11. 1999). Za této situace není možno akceptovat postup krajského soudu, který již tak zákonem vymezenou či omezenou možnost uplatnění ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny dále omezuje, a to svým nadmíru restriktivním výkladem ustanovení §249 odst. 2 občanského soudního řádu, jež upravuje náležitosti správní žaloby, jak se v daném případě stalo. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Tento uvedený ústavní princip je nezbytné bezezbytku akceptovat i v rozhodovací činnosti obecného soudu podle ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu v případě, kdy má být řízení o správní žalobě zastaveno pro neodstranění takové vady žaloby, jež má spočívat v neuvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu podle §249 odst. 2 občanského soudního řádu (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 406/99). Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny na soudní ochranu a ústavní princip zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny spočívající v požadavku šetření a zákazu zneužívání základních práv a svobod, když interpretace ustanovení §249 odst. 2 občanského soudního řádu, která se na první pohled jeví jako interpretace zákonná, je natolik extrémní, že vybočila z mezí ústavnosti Za tohoto stavu věci proto Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1998, č. j. 22 Ca 628/97-32, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání správního rozhodnutí, zrušit ve smyslu ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tím však Ústavní soud nicméně nepředjímá budoucí rozhodnutí správního soudu ve věci samé. Je věcí tohoto soudu, aby zvážil, zda ke zkrácení práv stěžovatele skutečně došlo a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by potvrzovaly správnost rozhodnutí Okresního úřadu Vsetín ze dne 30. 9. 1997, č. j. 178/2/KO/FR/97/4. Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. 7. 2000