ECLI:CZ:US:2003:2.US.494.01
sp. zn. II. ÚS 494/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti E., v.o.s., zastoupené advokátem JUDr. A. K., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2001, čj. 10 Ca 55/2001-40, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, ze dne 19. 12. 2000, čj. 5761/130/2000, a rozhodnutí Finančního úřadu v Pelhřimově ze dne 18. 4. 2000, čj. 21491/00/091920/1260, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Finančního úřadu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Finančního úřadu v Pelhřimově uvedená v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 55/2001, spis Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, čj. 5761/1300/2000, a spisový materiál Finančního úřadu v Pelhřimově, čj. 21491/00/091920, z nichž zjistil následující:
Rozhodnutím Finančního úřadu v Pelhřimově ze dne 18. 4. 2000, čj. 21491/00/091920/1260, byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen až prosinec 1997 v celkové výši 505.690,- Kč. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí odvoláním, v němž tvrdila, že správce daně neoprávněně vyloučil z nároku na odpočet daně přijatá zdanitelná plnění a že veškerá přijatá plnění byla použita pro dosažení obratu.
Finanční ředitelství odvolání rozhodnutím ze dne 19. 12. 2000, čj. 5761/130/2000, zamítlo. V jeho odůvodnění uvádí, že z důkazů navrhovaných stěžovatelkou vyplývá, že obchodovala s jí neznámým obchodním partnerem, společností L., s.r.o. Upozorňuje, že pouhé předložení dokladů neznamená současně prokázání přijetí zdanitelného plnění, resp. uskutečnění zdanitelného plnění. Stěžovatelkou předložené doklady prokazovaly, že zboží - náhradní díly na automobily, technologické zařízení a výpočetní techniku - obdržela. Podle ustanovení §19 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zák. č. 588/1992 Sb."), lze však nárok na odpočet uplatnit pouze u přijatého zdanitelného plnění a na základě daňového dokladu, vystaveného plátcem daně. Stěžovatelka neprokázala, že doklady byly vystaveny právě plátcem daně.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2001, čj. 10 Ca 55/2001-40, byla žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství zamítnuta. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z ustanovení §19 zák. č. 588/1992 Sb. vyplývají dvě zákonné podmínky pro vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Prvou z nich je prokázání pořízení zboží či služeb a jejich využití k dosažení obratu a druhou, že nárok na odpočet lze uplatnit pouze na základě daňového dokladu, jenž má předepsané náležitosti a byl zaúčtován podle zvláštního předpisu. Jedná se tedy o řádný daňový doklad vystavený plátcem daně. Není přitom rozhodné pouze splnění formálně předepsaných náležitostí daňového dokladu, ale v prvé řadě se vyžaduje, aby doklady vystavil právě plátce daně.
Soud dospěl k závěru, že doklad podložený stěžovatelkou byl podepsán osobou, která za plátce daně nebyla oprávněna jednat. Je podepsán jménem "K.". Správce daně nicméně zjistil, že D. K. byl od 28. 10. 1997 umístěn ve výkonu trestu a sporné doklady od konce října do prosince roku 1997 nemohl proto podepsat. Stěžovatelka byla opakovaně vyzývána k vysvětlení. Proběhlo i ústní jednání, při němž správce daně vyjádřil konkrétně a srozumitelně své pochybnosti. Stěžovatelka tedy nemohla mít pochybnosti o tom, co od ní správce daně požaduje. Konkrétní údaje však neuvedla, její jednatel pouze obecně potvrzoval obchodování s firmou L. Soud proto dospěl ke stejnému závěru jako finanční úřad a finanční ředitelství, a to, že neprokázala, že sporné doklady, podepsané jménem K., splňují podmínku stanovenou v ustanovení §19 odst. 2 zák. 588/1992 Sb. Podpis vystavitele faktury nebyl podpisem pana K. Daňový doklad nebylo tudíž možno považovat za řádný, přestože podpis není uváděn ustanovením §12 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb. jako obligatorní náležitost dokladu. Nelze totiž opomenout skutečnost, že doklad podepsala osoba, která nebyla oprávněna za plátce daně jednat. Soud současně upozornil, že v daňovém řízení spočívá důkazní břemeno na daňovém subjektu. Nepřisvědčil tedy ani námitce stěžovatelky, že správce daně vycházel jen z domněnek a předpokladů o nemožnosti vystavení předložených dokladů plátcem daně.
Soud dále uvádí, že stěžovatelkou dodatečně zaslaný návrh na doplnění dokazování je v rozporu s podmínkami řízení, stanovenými v části páté, hlavě druhé zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Rovněž doplnění žaloby při ústním jednání bylo provedeno po lhůtě stanovené v §250b odst. 2 o.s.ř. Nadto uvádí, že navrhovaný výslech pana K. byl již proveden. Navrhovaný výslech Ing. B. by nemohl na zjištěných skutečnostech nic změnit, neboť nebyl na sporných dokladech uveden. Soud nemohl přisvědčit ani námitkám, uvedeným při jednání. Podle jeho názoru správce daně neporušil základní zásady daňového řízení ani nevybočil z rámce dokazování. Jeho postupu nelze vytknout pochybení. Soud taktéž připomněl, že není povinností správce daně seznamovat účastníka s důkazy, které byly provedeny a které jsou založeny ve spise a tento spis mu nabízet. Je na úvaze daňového subjektu, zda využije svého oprávnění do daňového spisu nahlížet. Soud nepřitakal ani námitce stěžovatelky, dle níž jsou obě předchozí rozhodnutí neplatná. Podle soudu tato rozhodnutí nevykazují vady, které by způsobily jejich neplatnost, a odpovídají ustanovení §32 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též "zák. o správě daní a poplatků").
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti napadá závěry obecného soudu. Tvrdí, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí tvrzení, jež nemají oporu v důkazech. Finanční úřad stěžovatelce žádné pochybnosti nesdělil, pouze požadoval, aby prokázala skutečnost, že vydané doklady vydal plátce daně, na což řádně odpověděla. Ve zprávě o kontrole nebyl žádný důkazní prostředek uveden, nebyl ani hodnocen a hodnoceny nebyly žádné důkazy. Podle odvolacího orgánu naproti tomu stěžovatelka neprokázala, že předmětné doklady byly vystaveny plátcem daně. Šlo tedy o jinou argumentaci, než u správce daně. Teprve v rozhodnutí finančního ředitelství bylo uvedeno, že o předmětných dokladech měl správce daně pochybnosti, neboť pan K. se od 28. 10. 1997 nacházel ve výkonu trestu. Správce daně stěžovatelce znemožnil, aby tyto konkrétní pochybnosti odstranila. Postupoval tak v rozporu se základními zásadami daňového řízení -zásadou úzké spolupráce a součinnosti se stěžovatelkou a zásadou volného hodnocení důkazů. Postupoval též v rozporu s §31 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, když ji neseznámil s důkazními prostředky ani s důkazy. Postupoval proto i v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelka neměla právo se k prováděným důkazům vyjádřit. Soud ve svém rozhodnutí argumentuje důkazy, s nimiž nebyla stěžovatelka seznámena, a shledává je jednoznačnými a přesvědčivými. Opomněl fakt, že s nimi stěžovatelka nebyla seznámena a že jí tím byla znemožněna účinná obrana. Stěžovatelka předložila odvolacímu orgánu doklady o tom, že D. K. odkoupil od Ing. B. obchodní podíl společnosti L., s.r.o. Pravost podpisu pana K. byla notářsky ověřena. Ještě v současné době, uvádí se v ústavní stížnosti, je D. K. veden v obchodním rejstříku jako společník uvedené společnosti. Byl oprávněn se za tuto společnost podepisovat a mohl to činit i ve výkonu trestu. Stěžovatelka dále uvádí, že jí bylo známo, že navrhuje doplnit dokazování v rozporu s podmínkami řízení. Činila tak však k výzvě a návrhu soudu. Domnívá se, že tak bylo učiněno jen proto, aby byla při soudním jednání potupena. Závěr soudu, že není povinností správce daně seznamovat daňový subjekt s důkazy, které byly provedeny, považuje za rozporný s ustanoveními §2 odst. 2, 3 a 9 a §31 odst. 1 a 4 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a čl. 38 odst. 2 Listiny. Skutečnost, zda dodatečný platební výměr je neplatný, měl soud zkoumat z úřední povinnosti. Rozsudek krajského soudu zjevně straní správním orgánům a stěžovatelka jako účastník řízení je ve zcela nerovném procesním postavení, neboť soud zkresluje skutečnosti ve prospěch těchto orgánů. Pochybení finančních orgánů stěžovatelka spatřuje v tom, že vůči ní neprovedly dokazování a porušily tak ustanovení §2 odst. 1 a 31 odst. 1 a 4 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a čl. 38 Listiny. Neprojevily též součinnost předepsanou ustanovením §2 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť stěžovatelku neseznámily s důkazními prostředky a důkazy.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, Finanční ředitelství v Českých Budějovicích a Finanční úřad v Pelhřimově, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout. Poukazuje, že stěžovatelka v žalobě jen obecně vytýkala finančním orgánům, že nesprávně zjistily skutečný stav věci a nesprávně posoudily a zhodnotily důkazy. Návrh na provedení nových důkazů podala až pět měsíců po právní moci rozhodnutí napadeného žalobou, což je v rozporu s ustanovením §250i odst. 1 o.s.ř. V ústavní stížnosti především polemizuje se závěry soudu, vyslovenými v napadeném rozsudku. Nepřípustně rozšiřuje rozsah žalobních námitek. Soud v souladu s ustanovením §244 a násl. o.s.ř. přezkoumal zákonnost napadených rozhodnutí finančních orgánů a neshledal rozpor se zákonem ani porušení práv stěžovatelky. Vyslovené závěry řádně zdůvodnil. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces tak dle jeho názoru porušeno nebylo. Soud dále shrnuje své závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Rozhodně se neshoduje se stěžovatelkou v názoru, že D. K. mohl vystavovat daňové doklady i v době pobytu ve výkonu trestu. Argumentaci, že soud stranil správním orgánům, považuje za účelovou. V řízení bylo postaveno na jisto, že předmětné doklady byly vystaveny osobou, která není za plátce daně oprávněna jednat, a nelze je uznat za způsobilé pro účel daňového odpočtu. Soud chápe ústavní stížnost jako snahu doplnit a precizovat žalobní návrhy. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve svém vyjádření navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Odkazuje na své rozhodnutí v projednávané věci a upozorňuje, že stěžovatelka uvádí námitky, jež jsou de facto shodné s námitkami vznesenými v žalobě. Nedomnívá se, že by došlo k tvrzenému porušení jejích práv. Uvádí, že je zájmem samotného daňového subjektu využít institutu nahlížení do spisu ve smyslu ustanovení §23 zák. o správě daní a poplatků a se spisem se seznámit. Pokud toho stěžovatelka nevyužila, logicky se ke všem důkazním prostředkům vyjádřit nemohla. Zákon o správě daní a poplatků neukládá správci daně povinnost vyrozumět daňový subjekt před sepsáním zprávy o daňové kontrole o tom, že jím poskytnuté vysvětlení resp. předložené důkazní prostředky nejsou dostačující a že důkazní břemeno neunesl. Při vyměření daně byl dodržen zákonný způsob stanovení daně jak po stránce hmotné, tak po stránce procesní. Porušení práva rovnosti nelze spatřovat v tom, že se soud při aplikaci práva přikloní k právnímu názoru protistrany.
Také Finanční úřad v Pelhřimově navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ve svém vyjádření shrnuje okolnosti případu a argumentuje způsobem obdobným jako finanční ředitelství, zejména stran povinnosti seznámit daňový subjekt s důkazními prostředky. Domnívá se, že v průběhu daňového řízení postupoval v souladu s platnou právní úpravou. V ústavní stížnosti nejsou dokládány žádné nové důkazní prostředky, které by v průběhu daňové kontroly nebyly známy. Námitky stěžovatelky proto považuje za neopodstatněné.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Ústavní soud taktéž konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Je nutné především předeslat, že stěžovatelka v zásadě polemizuje se závěry rozhodnutí obecného soudu a správních orgánů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního může byt posouzeno pouze to, zda jsou právní závěry soudu výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, zda nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a zda snad nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecného soudu i předchozí rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství z mezí zákona nevybočují, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Dokazování v daňovém řízení je postaveno na zásadě, dle níž má daňový subjekt jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), jednak povinnost své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v ust. §31 odst. 9 zák. o správě daní a poplatků. Dle tohoto ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Důkazní břemeno v daňovém řízení nelze ovšem přenášet na správce daně. Pokud správce daně vyjádří ve smyslu ust. §43 cit. zákona pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti daňového přiznání a dokladů daňovým subjektem předložených, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, vyzve daňový subjekt, aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů řádně prokázal. Citované ustanovení stanoví tedy postup pro případ, kdy důkazy předložené k daňovému přiznání (o kterých se daňový subjekt může domnívat, že jsou dostatečné) vzbudí pochybnosti správce daně. Neprokáže-li daňový subjekt uvedené skutečnosti a nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, své důkazní břemeno neunese. V pravomoci správce daně je posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků. Vedle ustanovení §31 zák. o správě daní a poplatků, jež upravuje dokazování v daňovém řízení, musí správce daně zohlednit i základní zásady daňového řízení, které vyplývají z ustanovení §2 zákona o správě daní a poplatků, zejména zásadu zákonnosti (odst. 1 cit. ustanovení) a zásadu volného hodnocení důkazů (odst. 3 cit. ustanovení). Z nich vyplývá, že správce daně je při své činnosti povinen chránit prioritní zájem státu na správném zjištění a vybrání daně. Není ale povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené poplatníkem. Je oprávněn je nejprve samostatně posoudit, a případně i vyloučit ze svého rozhodování. Jakkoli ustanovení §31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, přičemž není vázán návrhy daňových subjektů, není vzhledem k popsaným zásadám daňového řízení povinen vyhledávat důkazní prostředky, jež svědčí ve prospěch poplatníka, a není ani nucen respektovat všechny důkazní prostředky, které daňový subjekt předložil nebo navrhl. Správce daně posuzuje věrohodnost důkazních prostředků a rozhodne o jejich osvědčení jako důkazu. Důkazní břemeno je na daňovém subjektu, a to, co musí prokazovat správce daně, je uvedeno výslovně v §31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, zatímco povinnosti daňového subjektu jsou vymezeny v odst. 9 citovaného ustanovení.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávané věci nedošlo k pochybením tvrzeným stěžovatelkou. Nepovažuje za důvodnou hlavní námitku stěžovatelky, dle níž bylo porušeno její právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť neměla právo vyjádřit se v řízení k prováděným důkazům. Jak výše uvedeno a jak ostatně v řadě případů judikoval Ústavní soud, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud se nedomnívá, že by závěry soudu v posuzované věci byly výsledkem extrémní interpretace vybočující z mezí ústavnosti. Jak obecný soud správně uvedl, bylo na úvaze daňového subjektu, zda využije oprávnění nahlížet do daňového spisu (§23 zák. o správě daní a poplatků). Ústavně zaručenému základnímu právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům tedy bylo učiněno zadost tím, že stěžovatelka měla v souladu se zásadou vigilantibus iura (nechť si každý střeží svá práva) možnost nahlédnout do spisu a na provedené důkazy reagovat, činit další návrhy či uplatňovat námitky. Skutečnost, že tak neučinila, nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jejích práv. Povinnost správce daně seznámit daňový subjekt s výsledky dokazování ze zákona o správě daní a poplatků nevyplývá.
Ústavní soud však především zdůrazňuje, že stěžovatelka veškeré své námitky mohla a měla uplatnit v řízení před obecným soudem. V něm se však omezila pouze na obecná tvrzení. Návrh na doplnění dokazování i doplnění dalších žalobních důvodů vznesla až po lhůtě k tomu určené, čímž soudu zamezila, aby se jejími konkrétními námitkami detailněji zabýval. I řízení ve správním soudnictví ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva". Účastník řízení musí pečlivě vážit, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, je-li účastník soudního řízení zastoupen právním zástupcem, jako tomu bylo v projednávaném případě. Žalobcem předložená tvrzení tvoří podstatu žalobních bodů a soud je jimi vázán. Ani obecný soud tedy v daném ohledu v projednávané věci nepochybil. Je zřejmé, že ve svém rozhodnutí zohlednil všechny námitky, uplatněné stěžovatelkou ve lhůtě k tomu určené (§250b o.s.ř.), a zcela nad rámec se vyjádřil i k návrhům stěžovatelky, podaným opožděně. Pochybení soudu nelze spatřovat ani v jeho tvrzení, že důkazy, o něž se opírají předchozí rozhodnutí, jsou přesvědčivé a jednoznačné. Tato úvaha je zcela legitimní již s ohledem na zmíněnou zásadu volného hodnocení důkazů. Nicméně nelze přisvědčit ani námitce, že důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, jsou v rozporu s údaji v obchodním rejstříku. Z výpisu z obchodního rejstříku, jenž je založen ve spise finančního úřadu, totiž plyne, že D. K. byl pouze společníkem firmy L., s.r.o., nikoli jejím jednatelem, který jediný byl oprávněn za společnost jednat. Je nutno opakovaně zdůraznit, jak již bylo uvedeno, že bylo především na stěžovatelce, aby v daňovém řízení potřebné skutečnosti prokázala, což se jí zjevně nepodařilo. Není ostatně pravdou, že by nevěděla o pochybnostech správce daně. Podle spisu finančního úřadu byla opakovaně vyzvána k předložení důkazních prostředků, prokazujících skutečnosti uvedené ve výzvě, s tím, že důkazní prostředky, které předložila na základě první výzvy, požadavky výzvy nenaplňují.
Námitka, že soud měl z úřední povinnosti zkoumat, zda je dodatečný výměr neplatný, není relevantní. Soud se platností dodatečného výměru zabýval. Uvedl, že jak dodatečný platební výměr, tak i druhostupňové rozhodnutí nevykazují vady, které by způsobovaly jejich neplatnost, a odpovídají ustanovení §32 zákona o správě daní a poplatků. Konečně ani tvrzení, že soud zjevně stranil správním orgánům, není opodstatněné. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti, a jednoznačně z ní nevyplývá, že by stranil jednomu z účastníků.
Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecného soudu při přezkumu daňových rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, které skutečnosti má za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis Krajského soudu v Českých Budějovicích v ničem neprokazuje, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím, jímž byla v souladu s ustanoveními o.s.ř. posouzena zákonnost rozhodnutí, kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty, došlo k porušení namítaných článků Listiny, Ústavy a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatelku nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je ji jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle názoru Ústavního soudu byly výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem a soud byl po provedeném řízení na základě zjištěného skutkového stavu oprávněn vydat rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení ani dalších práv, tvrzených stěžovatelkou. Neshledal v důsledku toho žádnou okolnost, jež by ho opravňovala zasáhnout do nezávislého rozhodování soudu a zrušit jeho rozhodnutí.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu