ECLI:CZ:US:2000:2.US.495.2000
sp. zn. II. ÚS 495/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele B. h. a.s., zastoupeného advokátem prof. JUDr. J. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 7. 1999, čj. 32 Cdo 294/99-71, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se s odvoláním na porušení práv zakotvených v čl. 1, čl. 2, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1998, čj. 7 Cmo 137/98-40, a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. 10. 1997, čj. 54 Cm 191/96-18, a kterým byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle názoru navrhovatele jsou naplněny podmínky stanovené v §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ačkoli nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky, stížnost je podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, a současně, z důvodů, které v návrhu objasnil, ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 54 Cm 160/99, a, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci byly porušeny některé její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a, není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§72 odst. l písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle §75 odst. 1 cit. zák. je ústavní stížnost přípustná za předpokladu, že byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za přípustnou, když v daném případě neshledal možnost aplikovat ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud ovšem vychází z toho, že jde o výjimku z obecného pravidla obsaženého v §75 odst. 1 téhož zákona, dle kterého je podmínkou pro přípustnost ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon v daném případě připouští. Obecným důvodem takové výjimky je ohrožení efektivity obrany základních práv a svobod. V dané věci však nejde o situaci "mimořádnou", odůvodňující takovýto výjimečný postup, ale naopak o situaci "řádnou", jež nastává běžně v průběhu řízení před obecnými soudy: instančně nadřízený soud ruší rozhodnutí a vrací věc soudu nižšího stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud se za daného stavu věci necítí být oprávněn do věci zasahovat, a to zejména s ohledem na to, že navrhovatel má dosud právo realizovat svá práva a hájit svůj právní názor v dalším řízení. Nadto je navrhovateli zachována následná možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci. Efektivita ochrany práv navrhovatele tak není dotčena. Vedle toho tím, že by vstoupil do řízení, by Ústavní soud narušil rovnováhu postavení účastníků v daném soudním řízení a mohlo by i dojít ke křížení pravomocí se soudy obecnými, které chtěla Ústava zásadně vyloučit.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2000 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj