Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.01.2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 11/21 SbNU 83 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.502.2000

sp. zn. II. ÚS 502/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J. H., za účasti účastníků řízení 1) Vrchního soudu v Praze, 2) Krajského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, 2) D. K., t. č. věznice Plzeň-Bory, 3) M. K., t. č. věznice Plzeň-Bory, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 35/2000, ze dne 22. 6. 2000, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 2 To 35/2000, se v části týkající se J. H. zrušuje. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 2 To 35/2000, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. 8 T 24/99. Vydáním tohoto usnesení měla být zasažena jeho ústavní práva, obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, spolu s dalšími dvěma spoluobžalovanými, byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7.2. 2000, sp. zn. 8 T 24/99, uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 a 3 trestního zákona, a to dílem dokonaným a dílem ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 trestního zákona. Za spáchání uvedeného trestného činu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Trestného činu se podle zjištění soudu dopustil spolu s dvěma spoluobžalovanými dne 18. 6. 1997, kdy (společně ještě s dalšími dosud neznámými osobami) na silnici č. I/38 mezi Kutnou Horou a Kolínem přinutili zastavit nákladní vozidlo s návěsem, jeho řidiče pod záminkou poruchy na jejich vozidle vylákali z kabiny. Pod hrozbou použití střelné zbraně ho donutili nastoupit do jejich vozidla a vypít tekutinu obsahující psychotropní látky. Následně ho spoutali a odvezli na lesní cestu. Mezitím na neznámém místě vyložili náklad třiceti palet cigaret zn. Petra v hodnotě 8,205.750 Kč. Porouchaný tahač, jakož i prázdný návěs odstavili. Způsobili tak Tabáku, a. s., Kutná Hora, škodu ve výši 8.223.990 Kč a poškozením motoru vozidla LIAZ škodu ve výši 56.000 Kč Egrettě, Kolínské dopravní, a. s. Dále přesně nezjištěného dne před 8. říjnem 1997 stěžovatel spolu s dalším spoluobviněným požádal pana V. H. o zapůjčení vozidla Dacia a toto vozidlo předal dalším dvěma osobám k trestné činnosti. Tyto osoby v úmyslu zmocnit se nákladu cigaretových výrobků společnosti Tabák, a. s., Kutná Hora, nutily řidiče nákladního vozidla pod hrozbou použití střelné zbraně a po úderech do hlavy k přestoupení do tohoto vozidla Dacia. To se jim pro aktivní odpor řidiče nepodařilo, takže útočníci z místa činu uprchli. Stěžovatel i další spoluobžalovaný přitom věděli, k čemu bude vozidlo Dacia použito. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchního soudu v Praze. Tento soud shledal pochybení pouze v právní kvalifikaci druhého jednání stěžovatele, které mělo být kvalifikováno jako pomoc k samostatnému trestnému činu loupeže, spáchaného ve formě pokusu podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona. Pochybení krajského soudu ve prospěch stěžovatele nebylo možno v důsledku odvolání podaného pouze ze strany stěžovatele napravit. V ústavní stížnosti navrhovatel napadá oba zmíněné rozsudky v tom smyslu, že obecné soudy, jako orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručená práva tak, jak jsou označena shora. Své tvrzení zdůvodňuje tím, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, neboť v rozporu s ostatními důkazy založily své rozhodnutí na výpovědi svědka V. H., který je v dané věci skutečným pachatelem, jenž celou akci zorganizoval a provedl. Současně ve stížnosti namítá, že důkaz výpisy z účtů telefonů byl pořízen v rozporu s trestním řádem - tyto výpisy byly získány ještě před sdělením obvinění a ze spisu se ztratil dopis, ve kterém společnost Eurotel sděluje, že nelze požadované výpisy zaslat, přičemž tento dopis byl nahrazen uvedenými výpisy. Kromě toho nebylo prokázáno, že by v inkriminované době byly tyto telefony provozovány právě stěžovatelem, příp. ostatními odsouzenými. Konečně stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť výslech rozhodujícího svědka započal ještě před sdělením obvinění všem obviněným a výslechy obviněných probíhaly současně s výslechem svědka V. H., takže tehdejší obhájkyně stěžovatele neměla možnost být přítomna celému výslechu tohoto svědka. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení Vrchního soudu v Praze, který uvedl, že dle jeho názoru nedošlo postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení základních práv a svobod stěžovatele a že trestní řízení proběhlo v souladu se zákonem. Současně uvedl, že stížnost obsahuje v podstatě námitky uplatněné v odvolacím řízení, se kterými se soud vypořádal v usnesení ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 2 To 35/2000. Dále bylo vyžádáno vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, které sdělilo, že námitky v ústavní stížnosti jsou v podstatě opakováním obhajoby před obecnými soudy, kterými se zabýval Vrchní soud v Praze a které v souladu s jejich názorem tento soud neakceptoval. Vrchní soud vycházel z nepochybně zjištěného skutkového stavu, opřeného o procesně bezchybně provedené důkazy. Pokud jde o námitky stěžovatele, týkající se osoby svědka V. H., Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že i vůči tomuto je vedeno Policií ČR, Krajským úřadem vyšetřování v Praze, samostatné řízení, neboť se prokazatelně podílel na spáchání trestného činu stěžovatele. S ohledem na to, že nebyla postupem obecných soudů porušena práva stěžovatele zaručená Ústavou ČR a Listinou, navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Krajský soud v Praze na žádost Ústavního soudu o vyjádření k ústavní stížnosti navrhl odmítnout tuto stížnost pro její neopodstatněnost, neboť nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou shodné s těmi, se kterými se vypořádal v průběhu řízení. Pouze námitka o ztrátě dopisu společnosti Eurotel, ve kterém tato společnost měla sdělit, že výpisy z telefonního účtu již není možné zaslat, a o jeho nahrazení těmito výpisy, je nová, avšak nepodložená a tedy účelová. Vedlejší účastník, M. K., se vyjádřil v tom smyslu, že se ztotožňuje s podanou ústavní stížností. Další vedlejší účastník, D. K., se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce, který uvedl, že se v zásadní právní argumentaci shoduje s tou, která je uvedena v ústavní stížnosti. Současně zaslal kopii vlastní ústavní stížnosti. Poukazuje se v ní na to, že soud při prokazování viny vycházel z jednoho přímého a jednoho nepřímého důkazu, a to z nedůvěryhodné a nezákonné výpovědi svědka V. H. a ze záznamů volání několika mobilních telefonů, které poskytla společnost Eurotel. Tyto záznamy nelze považovat za listinný důkaz, jak uvádějí obecné soudy, ale za důkaz pořizovaný ve zvláštním režimu podobně jako v případě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Je tomu tak s ohledem na důvěrnou povahu získávaných údajů, na něž se vztahuje ochrana podle čl. 13 Listiny. Policie ČR proto měla v daném případě postupovat podle §33 až 37 zákona o Policii ČR, příp. podle §88 trestního řádu, což neučinila. Jedná se tedy o důkaz protizákonně získaný a tedy absolutně nepoužitelný. Ve vztahu k výpovědi svědka V. H. se ve stížnosti uvádí, že tento svědek byl v přípravném řízení vyslýchán pouze jednou, ačkoli se jedná o výpověď zcela zásadní, když následně před soudem byla jeho výpověď zmatená a v rozporu s jeho dřívější výpovědí. Soud se důsledně nezabýval možností viny tohoto svědka, jenž se snaží odvrátit podezření vůči své osobě. Obecné soudy přitom měly zvážit jinou verzi událostí než jak uvedl tento svědek, a to zvláště poté, co se obžalovaný M. K. přiznal. Dále se poukazuje na to, že svědek V. K. byl předem seznámen se zásadními fakty trestného činu dopisem od D. K. a před jeho výslechem u soudu byl zastrašován policií. Na základě uvedených skutečností mělo dojít vůči D. K. (tj. spoluodsouzenému) k neoprávněnému zásahu do lidských práv a svobod dle čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny, čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Uvedený postup měl také za následek porušení čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 Evropské úmluvy. Podaná ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu spisů Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, Ústavní soud zjistil, že: 1) společnost Eurotel PRAHA, spol. s r. o., v dopise ze dne 7. 1. 1998 zaslala Policii ČR, Správě Středočeského kraje Praha, seznam hovorů, uskutečněných ve dnech 18. 6., 26. 8., 8. 10. a 25. 10. 1997, mj. z telefonu s t.č. 0602xxxxxx, včetně číselných kódů základových stanic, přes které byly hovory uskutečněny (č.l. 317a); 2) součástí spisu je seznam uskutečněných hovorů (č.l. 321), který obsahuje identifikační číslo telefonu, telefonní číslo volajícího (tj. 0602xxxxx), datum a čas počátku hovoru, délku hovoru ve vteřinách, číslo základové stanice, kde hovor započal, a číslo základové stanice, kde byl hovor ukončen; 3) uvedená společnost zaslala dopis ze dne 17. 4. 1998 Policii ČR, Krajskému úřadu vyšetřování Praha, ze kterého vyplývá, že držitelem telefonu s t.č. 0602xxxxxx je stěžovatel (č.l. 309-309a); 4) jak vyplývá ze svědecké výpovědi Ing. H. K., zaměstnankyně společnosti Eurotel PRAHA, učiněné u hlavního líčení (č.l. 748 a násl.), na jejího zaměstnavatele se obrátil zvláštní technický útvar kriminální policie, který souhrnně zadává požadavky, přičemž uvedená společnost oprávněnost těchto požadavků neověřuje; na základě toho byly zpracovány seznamy hovorů; odpověď datovaná lednem 1998 byla zaslána na žádost centrální složky policie na adresu složky, která byla uvedena v žádosti, přičemž již v roce 1997 byly v dané věci poskytovány informace minimálně dvakrát. Z takto provedených důkazů a z nich vyplynuvších skutkových zjištění vyvodil Ústavní soud následující právní závěry: Právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13 Listiny, jako ústavně zaručené právo svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). V daném případě společnost Eurotel pořídila výpis z telefonního účtu stěžovatele, ve kterém bylo uvedeno mj. číslo volané stanice, datum a čas počátku hovoru, dobu jeho trvání, označení základové stanice, která zajišťovala hovor v okamžiku spojení a označení základové stanice, která hovor zajišťovala v momentu ukončení, přičemž tento výpis poskytla na základě blíže nespecifikované žádosti orgánům policie bez souhlasu stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu, který se tímto ztotožňuje s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone proti Spojenému království, je třeba považovat výše uvedené údaje, a zvláště pak volaná čísla, za nedílnou součást komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Soukromí každého člověka je hodno zásadní (ústavní) ochrany nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu podávaných zpráv, ale i ve vztahu k výše uvedeným údajům. Lze tedy konstatovat, že čl. 13 Listiny zakládá i ochranu tajemství volaných čísel a dalších souvisejících údajů, jako je datum a čas hovoru, doba jeho trvání, v případě volání mobilním telefonem i označení základových stanic zajišťujících hovor. Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování. Tyto právní předpisy musí být přesné ve svých formulacích, aby daly občanům dostatečnou informaci o okolnostech a podmínkách, za kterých jsou státní orgány oprávněny k zásahu do soukromí; přesně musí být definovány i pravomoci udělené příslušným orgánům a způsob jejich provádění tak, aby jednotlivcům byla poskytnuta ochrana proti svévolnému zasahování (viz také shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva). V případě, že tyto zásady nebudou ze strany státní moci respektovány, jsou zásahy do uvedeného základního práva vyloučeny a dojde-li k nim, stávají se protiústavními. Současná právní úprava nezná institut poskytování či pořizování evidence telekomunikačního provozu pro účely trestního stíhání či plnění úkolů policie (či institut jinak nazvaný, ale obsahově shodný). Neznamená to však, že by příslušné státní orgány nebyly oprávněny za žádných okolností tuto evidenci pořizovat či vyžadovat. S ohledem na to, že jsou stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu ze strany těchto orgánů, která umožňují kromě dalších údajů pořídit především obsah telefonické zprávy, je možné postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání těchto "dalších" údajů, tj. při evidování telekomunikačního provozu. Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány před zahájením trestního stíhání, jsou tedy v případě pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle §88 trestního řádu, resp. podle §36 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že pojem "záznam" se vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám. Touto ústavně konformní interpretací citovaných ustanovení lze dosáhnout účinné kontroly před neoprávněnými zásahy do daného základního práva ze strany státních orgánů, když současně nebude vyloučena pro tyto orgány možnost pořizovat nepochybně často nezbytný typ důkazů pro plnění svých funkcí, a to případně do doby přijetí specifické právní úpravy ohledně pořizování těchto údajů. K tomu je třeba poznamenat, že dle názoru Ústavního soudu by pravidlům Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mnohem lépe vyhověla speciální zákonná úprava, která, jak bylo shora uvedeno, zatím chybí. Na základě výše uvedených závěrů Ústavního soudu lze konstatovat, že předmětný důkaz byl pro účely trestního řízení pořízen protiprávně, v důsledku čehož je zařazení takového důkazu do spisu a jeho provádění nejen nezákonné, ale i ústavně zcela nepřípustné. Obecné soudy tedy zásadním způsobem pochybily, když připustily, že evidence telekomunikačního provozu byla do spisu nejen zařazena, ale také jimi jako důkaz provedena a následně v jejich rozhodnutích hodnocena. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, základním předpokladem řádného výkonu spravedlnosti dle čl. 36 Listiny v demokratickém právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), je dodržování nejen ústavních, ale i zákonných mezí pro pořizování a provádění důkazů. Proto také postup kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení, vybočujícím z rámce procesních předpisů v tomto ohledu, je v rozporu s ústavností státu a ve svých důsledcích znehodnocuje i samotný účel trestního řízení. Pro takto vyložené důvody Ústavnímu soudu nezbylo než rozhodnout zrušujícím výrokem podle §82 odst. 1a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o další námitku stěžovatele, ve které je poukázáno na to, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, nepřísluší Ústavnímu soudu se jí v dané chvíli zabývat. Nezákonnost předmětného důkazu provedeného v trestním řízení má sama o sobě za následek, že i proces hodnocení důkazů jako celek trpí zásadní vadou; Ústavní soud však není vrcholem soustavy obecných soudů a tak v zásadě není ani oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. K takovému zásahu by však došlo, pokud by Ústavní soud po vyloučení určitého důkazu sám provedl "přehodnocení" důkazů zbývajících a tak v podstatě rozhodl i v otázce viny stěžovatele. Třetí skupina námitek se týká omezení práv stěžovatele na obhajobu. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo sděleno obvinění dne 21. 4. 1998 v 16,15 hod; ve stejný den bylo obvinění sděleno ostatním podezřelým, a to nejpozději v 16.25 hod; obhájkyně JUDr. T. převzala sdělení obvinění také dne 21. 4. 1998 v 18.30 hod (č.l. 4-5). Stěžovatel byl vyslýchán téhož dne v 18.30 - 18.50 hod, přičemž do protokolu uvedl, že jako obhájce si zvolil JUDr. T. (která výslechu přítomna nebyla) a že využívá své právo ve věci nevypovídat (č.l. 217 - 218). Výslech svědka V. H. započal uvedeného dne v 18.37 hod. a obhájkyně stěžovatele byla přítomna výslechu tohoto svědka od samého počátku (č.l. 537 a násl.). Tvrzení stěžovatele, pokud jde o nemožnost účasti obhájkyně na výslechu svědka V. H. a započetí výslechu tohoto svědka před sdělením obvinění všem podezřelým, nemají tedy oporu ve spisovém materiálu. Pokud jde o zčásti souběžný výslech stěžovatele a uvedeného svědka, tato samotná skutečnost nepředstavuje porušení práva na obhajobu ve smyslu §33 trestního řádu. Stěžovatel byl řádně poučen o svých právech, a to vč. práva žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce, přičemž této možnosti nevyužil. Nebylo také zjištěno, že by obhájkyně stěžovatele prohlásila, že se tohoto vyšetřovacího úkonu chce zúčastnit, přičemž jí to bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení znemožněno. Na základě těchto skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném ohledu nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. ledna 2001