ECLI:CZ:US:2005:2.US.505.05
sp. zn. II. ÚS 505/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1) Ing. M. V., 2) PaedDr. K. Š., zastoupených Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostružnická 6, proti postupu Krajského státního zastupitelství Ostrava, pobočka Olomouc, při podání obžaloby ze dne 9. 8. 2005, čj. 2 KZV 42/2003-250, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2005, se stěžovatelé domáhají přijetí nálezu, jímž Ústavní soud vysloví, že podáním obžaloby Krajského státního zastupitelství Ostrava, pobočka Olomouc, ze dne 9. 8. 2005, čj. 2 KZV 42/2003-250, došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zakáže Krajskému státnímu zastupitelství Ostrava, pobočka Olomouc, aby v porušování práva pokračovalo, a přikáže mu, aby obnovilo stav před porušením. Stěžovatelé namítají nezákonnost a protiústavnost usnesení o zahájení jejich trestního stíhání ze dne 11. 11. 2003 pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 trestního zákona, neboť v usnesení dle jejich názoru absentuje subjektivní stránka tohoto trestného činu. Na jeho základě pak nemohlo státní zastupitelství činit další relevantní úkony, včetně podání obžaloby.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Vzhledem k navrhovanému petitu, jímž je při svém rozhodování vázán, se zaměřil se na posouzení otázky, zda lze akceptovat názor stěžovatelů, že podání obžaloby je samo o sobě způsobilé k tomu, aby bylo přezkoumáno Ústavním soudem.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle příslušných právních předpisů (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 243 a násl.).
Ústavní soud připomíná, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí. V procesu, který probíhá, lze případné protiústavní vady napravit zákonem předvídaným způsobem, a to především samotnými orgány činnými v trestním řízení. Ingerenci Ústavního soudu do postupu těchto orgánů je proto třeba, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, považovat za nepřípustnou.
Podání obžaloby, jako jednoho z kroků v kontinuálním toku trestního řízení, nelze s ohledem na výše uvedené považovat za zásah orgánu veřejné moci do stěžovatelových základních práv a svobod, který by splňoval podmínky ingerence Ústavního soudu (srov. nepubl. usnesení II. ÚS 205/2000). Trestní řízení nejen že dosud pravomocně neskončilo, ale nachází se teprve v počáteční fázi soudního řízení, v němž se obecný soud bude zabývat i případnými vadami přípravného řízení. Důvodnost obžaloby a také předchozího obvinění bude předmětem dalšího trestního řízení, které z přípravné fáze přešlo do soudního stadia. Ústavnímu soudu by příslušelo zabývat se v této souvislosti otázkou ochrany základních práv a svobod až po jeho ukončení, za podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. S ohledem na vyslovenou zásadu subsidiarity proto Ústavní soud není v této fázi řízení oprávněn zasahovat do kompetencí obecných soudů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2005
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj