ECLI:CZ:US:2001:2.US.508.98
sp. zn. II. ÚS 508/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky O., zastoupeného advokátkou JUDr. B.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. října 1998, čj. 10 Ca 204/98-19, rozhodnutí CŘ ze dne 17. dubna 1998, čj. 1061/246-01/98/21, a rozhodnutí téhož orgánu ze dne 12. května 1998, čj. 1463/360-01/98-2, a proti rozhodnutí C.ú. ze dne 19. března 1998, čj. 726/98, a rozhodnutí téhož orgánu ze dne 16. dubna 1998, čj. 127/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se s odvoláním na porušení čl. 2, čl. 4, čl 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Rozhodnutím C.ú. ze dne 16. 4. 1998, čj. 127/98, byla navrhovatelce uložena povinnost zaplatit celní dluh ve výši 1.380.622,-- Kč.
Rozhodnutím C.ú. ze dne 19. 3. 1998, čj. 726/98, byla navrhovatelce uložena povinnost zaplatit celní dluh ve výši 2.000.000,-- Kč.
Proti výše uvedeným rozhodnutím se navrhovatelka odvolala.
Rozhodnutím CŘ ze dne 12. 5. 1998, čj. 1463/360-01/98-2, bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti rozhodnutí C.ú. ze dne 16. 4. 1998, čj. 127/98.
Rozhodnutím CŘ ze dne 17. 4. 1998, čj. 1061/246-01/98/21, bylo zamítnuto odvolání navrhovatelky proti rozhodnutí C.ú. ze dne 19. 3. 1998, čj. 726/98.
Proti oběma uvedeným rozhodnutím CŘ podala navrhovatelka žalobu.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 10. 1998, čj. 10 Ca 204/98-19, spojil věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 204/98 a 10 Ca 205/98 ke společnému projednání s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 10 Ca 204/98. Dále uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění zejména uvedl, že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, a nikoli jen dluhy, které v součtu nepřesahují výši globální záruky, jak tvrdila navrhovatelka.
Ve své ústavní stížnosti navrhovatelka uvádí, že vystavila globální záruku v přesvědčení, že se zavazuje k povinnosti uhradit za dlužníka jeho celkový dluh do výše 2.000.000,-- Kč, nikoli však v částce vyšší.
Navrhovatelka je názoru, že interpretace celních orgánů ani soudu nemá oporu v zákoně a jde nad rámec zákonné úpravy platné v době vydání celní záruky stěžovatelem. Orgány veřejné moci při svém rozhodování interpretovaly nejasná a neurčitá ustanovení o celní záruce za použití extenzivního výkladu. Svou interpretaci navíc zdůvodnily gramatickým zněním předpisů, které nabyly platnosti a účinnosti až později. Uchýlily se tak podle stěžovatele k retroaktivitě, která je ve veřejném právu nepřípustná.
Po přezkoumání spisového materiálu, který si Ústavní soud ve věci vyžádal (spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 204/98; rozhodnutí o odvolání CŘ ze dne 12. 5. 1998, čj. 1436/360-01/98-2, a ze dne 17. 4. 1998, čj. 1061/246-01/98/21; rozhodnutí C.ú. ze dne 16. 4. 1998, čj. 127/98, a ze dne 19. 3. 1998, čj. 726/98), a obsahu ústavní stížnosti včetně jejích doplnění ze dne 9. 3. 1999 (č.l. 21-22), ze dne 30. 6. 1999 (č.l. 26-29, ze dne 7. 1. 2000 (č.l. 30-34), ze dne 3. 2. 2000 (č.l. 35-37), ze dne 16. 6. 2000 (č.l. 40-42) a ze dne 14. 8. 2000 (č.l. 43-45), dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Cílem zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále i jen "celní zákon") a jeho prováděcích předpisů je na jedné straně zjednodušení dovozu zboží do České republiky, ale současně zajištění výběru cla (celního dluhu), které vzniká nebo by mohlo vzniknout tímto dovozem. Dlužníkem odpovědným za úhradu celního dluhu je deklarant, kterému je zásilka určena. Celní orgány mohou povolit, aby zajištění celního dluhu zaručila další jiná osoba než ta, po níž se úhrada celního dluhu požaduje (§254 odst. 3 celního zákona).
Zákon rozeznává tři druhy zajištění celního dluhu,
1) Globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných dlužníkem.
2) Paušální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných několika dlužníky.
3) Individuální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné operace prováděné jedním dlužníkem.
Určení výše celního dluhu při dovozu předpokládá, že celní orgány stanoví výši zajištění v přesné výši celního dluhu, jestliže je možno tuto výši přesně určit v době, kdy je zajišťování požadováno nebo odhadem nejvýše možné výše celního dluhu, který vznikne nebo by mohl vzniknout v průběhu celního řízení. Mění-li celní dluh svou výši, je třeba určit takovou výši zajištění, aby celní dluh byl vždy zajištěn.
Jde především o případy, kdy s dováženým zbožím jsou prováděny v rámci globálního zajištění jedna nebo více operací [např. aktivní nebo pasivní zušlechťovací styk, přepracování zboží pod celním dohledem, dočasné použití zboží, uskladnění v celních skladech (§133 celního zákona) nebo nakládání se zbožím ještě před jeho propuštěním (§123 celního zákona)].
Tento výklad zákona, podle kterého postupují celní orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu, má oporu jak v samotném zákonu, jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům, ale i ve slovním textu zákona (singulár "celní dluh", nikoliv plurál "celní dluhy" nebo souhrn blíže nespecifikovaných celních dluhů), a vyplývá i z praxe vlastního celního řízení.
Pokud jde o stěžovatelem namítaný rozdíl textu přílohy č. 25 k vyhlášce č. 92/1993 Sb., publikované jako vzor záruční listiny pro systém globální záruky, a přílohy č. 35 k vyhlášce č. 135/1998 Sb., kde je uvedeno, že ručitel je povinen společně a nerozdílně s dlužníkem splnit až do výše zaručené částky každý jednotlivý celní dluh, neznamená tato úprava textu (doplnění o text "každý jednotlivý celní dluh") žádnou zásadní změnu proti textu přílohy č. 25 k vyhlášce č. 92/1993 Sb., v níž se ručitel zavazuje uhradit celní dluh (nikoli celní dluhy nebo souhrn celních dluhů). Jde tedy o pouhé upřesnění formulace ustanovení prováděcích předpisů k některým ustanovením celního zákona (vyhláška č. 135/1998 Sb.), přičemž vlastní text zákona č. 13/1993 Sb., se jeho novelou č. 113/1997 Sb., změnil pouze formulačně, nikoli obsahově.
Celní zákon je normou veřejného práva. Protože globální záruka se vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu (tvořeném jednou nebo více operacemi). V případě, kdy celní orgán stanovil (odhadem) nejvyšší možný celní dluh nižší, než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel neodpovídá.
Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět jako event. části záruky na další dovoz, ale musí být vystavena nová samostatná záruka na nový jednotlivý dovoz.
Poukaz na bankovní revolvingové dovozní záruky není případný, protože tyto garance poskytované plošně na jakýkoli druh dovozu se podstatně liší od případů, které jsou napadány ústavní stížností.
Postupem celních orgánů ani soudů nedošlo tedy k namítanému porušení čl. 2 odst. 2 a odst. 3, ani čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, příp. čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
K tomu je třeba dodat, že tento závěr učinil Ústavní soud již v plenárním rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000.
Z těchto důvodů byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu