ECLI:CZ:US:2007:2.US.511.05
sp. zn. II. ÚS 511/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti Mlékárny Klatovy, a. s., se sídlem v Klatovech, Za Tratí 640, zastoupené JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172/I, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22.6.2005, sp. zn. 18 Co 145/2005, spojené s návrhem na zrušení výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2005, uveřejněného v Cenovém věstníku v částce 14/2004, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13.9.2005, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že jím byla porušena její práva, garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále se domáhá zrušení výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2005, uveřejněného v Cenovém věstníku v částce č. 14/2004, který považuje za protiústavní.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 6 C 31/2004, z kterého zjistil následující:
Okresní soud v Klatovech rozhodl o žalobě o vydání bezdůvodného obohacení podané stěžovatelkou rozsudkem ze dne 7.12.2004, sp. zn. 6 C 31/2004, kterým uložil povinnost žalovaným Č. D. a B. D. povinnost zaplatit stěžovatelce (v původním řízení žalobkyně) společně a nerozdílně částku 13.600,- Kč, žalovaným ing. M. M. a J. V. povinnost zaplatit každá stěžovatelce stejnou částku, a žalovaným S. S. a D. S. povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 13.600,- Kč. Ve zbytku byla, s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanými, žaloba zamítnuta.
Uvedené rozhodnutí napadli žalovaní odvoláním ze dne 10.1. 2005, které nebylo blíže odůvodněno. Toto odvolání bylo doplněno, tj. odůvodněno, podáním ze dne 31. 1. 2005.
Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 18 Co 145/2005, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že žalovaní Č. D. a B. D. jsou povinni zaplatit stěžovatelce 3.585,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, do částky 10.015,- Kč žalobu zamítl, ing. M. je povinna stěžovatelce zaplatit 3.585,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, do částky 10.015,- Kč soud žalobu zamítl, žalovaní S. S. a D. S. jsou povinni zaplatit stěžovatelce 3.585,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, do částky 10.015,- Kč žalobu zamítl, a J. Vintišková je povinna zaplatit stěžovatelce 3.585,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, do částky 10.015,- Kč žalobu zamítl. Dále rozhodl o výši nákladů řízení. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí, pokud jde o parcelu č. 4426, dospěl k názoru, že v daném případě vzniklo věcné břemeno k zastavěnému pozemku dle §21 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., a to za náhradu. Vzhledem k této skutečnosti se tedy nelze v této části domáhat vydání bezdůvodného obohacení. V případě pozemku č. 3209/66 je nesporný vznik bezdůvodného obohacení na úkor stěžovatelky, spornou je pouze jeho výše. Zde soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 393/99, 33 Odo 443/2005, podpůrně R 53/2000), dle níž je nájemné z pozemků cenou zboží ve smyslu ustanovení §1 zákona 526/1990 Sb., o cenách, a Ministerstvo financí ČR je oprávněné regulovat jeho výši prostřednictvím výměrů vydaných v Cenovém věstníku. Dle názoru odvolacího soudu je tedy třeba vycházet při určení výše bezdůvodného obohacení z regulované ceny. Podle výměru Ministerstva financí ČR č. 01/2002 a č. 01/2003 odd. A bod 5 písm. c) bylo nájemné za dva roky vyčísleno částkou 14.340,- Kč. Každý z podílových spoluvlastníků zaplatí 1/4 částky, tedy 3.585,- Kč.
Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu ústavní stížností. Domnívá se, že do zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo už jen tím, že odvolací soud meritorně projednal odvolání žalovaných, v němž chyběly zákonné náležitosti (odvolací důvod, odvolací návrh, rozsah, v jakém je rozhodnutí soudu prvého stupně napadeno), jež byly doplněny až po uplynutí odvolací lhůty, a odvolání tak mělo být odmítnuto. Odvolací soud podle ní také nerespektoval ustanovení §118a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), neboť posoudil její nárok (uplatněný z důvodu bezdůvodného obohacení) jako nárok z věcného břemene, což se stěžovatelka dozvěděla až z odůvodnění jeho rozhodnutí. Pokud by odvolací soud respektoval cit. ustanovení, měl stěžovatelku vyzvat k doplnění rozhodných skutečností v potřebném rozsahu a důkazů k prokázání jejího nároku z hlediska jiné právní kvalifikace. Stěžovatelka dále považuje za chybné aplikovat shora zmíněný výměr Ministerstva financí, neboť byl zrušen výměrem č. 06/2002, týkajícím se pouze nájmu bytu, který byl posléze zrušen nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. V části týkající se nájemného z pozemků zůstal výměr v platnosti. Stěžovatelka se však domnívá, že i tento výměr je neústavní, jelikož čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje, že vlastnické právo může být upraveno zákonem, nikoli cenovým rozhodnutím. Částka, jež by připadala na jednu bytovou jednotku při ceně užívání 25,- Kč za m2, jak stanovil znalec, není částkou, jež by mohla uživatele bytů sociálně či existenčně ohrozit. Cenová regulace se tak nejeví natolik naléhavou, aby to mohlo zdůvodnit omezení vlastníka. Předmětná cenová regulace je provedena pouze s ohledem na zájmy jedné smluvní strany a u pozemků sloužících k individuální rekreaci, tedy není zde odůvodnitelný žádný veřejný zájem k regulaci. Stěžovatelka dále upozorňuje na skutečnost, že výměr reguluje nájemné, zatímco krajský soud reguluje rozsudkem bezdůvodné obohacení. Tím provedl v podstatě cenovou regulaci, vyhrazenou orgánu moci výkonné, a došlo tak k porušení principu dělby moci podle článku 2 a dalších Ústavy ČR.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněních pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka řízení, kterým je Krajský soud v Plzni, aby se k projednávané věci vyjádřil.
Krajský soud se dle svého vyjádření nedomnívá, že by v daném případě došlo k porušení Listiny. Po doplnění odůvodnění bylo odvolání projednání schopné. Dále zopakoval nosné argumenty svého rozhodnutí a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud primárně zohlednil námitky stěžovatelky, dle nichž mělo v řízení před odvolacím soudem dojít k závažným procesním pochybením, zasahujícím do jejího práva na spravedlivý proces. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Podle ustanovení §204 odst. 1, věta prvá, o.s.ř. se odvolání podává do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Náležitosti odvolání stanoví mj. ustanovení §205, dle jehož odstavce 3 a 4 může odvolatel bez souhlasu soudu měnit odvolací návrhy a odvolací důvody i po uplynutí lhůty k odvolání, rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, může odvolatel měnit jen po dobu trvání lhůty k odvolání. Z podaného odvolání je zřejmý rozsah, v němž je rozhodnutí napadeno, stejně jako návrh, čeho se žalovaní domáhají. Nedostatek uvedení odvolacích důvodů je sice vadou podání, ale vadou odstranitelnou, k jejímuž odstranění musí soud odvolatele vyzvat a teprve není-li poté vada odstraněna, je možné odvolání odmítnout (tento výklad zastává i stěžovatelem citovaná odborná literatura, viz. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, 2003, str. 913). Tento postup nebyl v projednávaném případě nezbytný, neboť odvolatelé své podání doplnili v tomto směru sami. Odvolání tedy bylo poté projednatelné a v meritorním rozhodnutí soudu nelze spatřovat pochybení.
Ústavní soud též neshledal, že by řízení trpělo druhou vytýkanou vadou. Podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. platí, že má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 tohoto ustanovení. Citované ustanovení v praxi zajišťuje, aby rozhodnutí obecných soudů bylo pro účastníky řízení předvídatelné, aby nebyli zaskočeni jiným právním názorem soudu na věc, a aby mohli případně tvrdit skutečnosti významné z hlediska tohoto jiného právního názoru soudu a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Potud tedy nutno s tvrzením stěžovatele souhlasit. Citované ustanovení však na projednávanou věc nedopadá. Nejedná se totiž o situaci, kdy by odvolací soud zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ a posuzoval jej podle jiné právní úpravy. Naopak, odvolací soud jej zvažoval podle právního předpisu aplikovaného již v řízení před soudem prvého stupně. Jinými slovy, aplikovaná právní norma byla totožná (tj. §21 odst. 5 zák. č. 72/1994 Sb.), nesprávnost právního posouzení ve vztahu k této normě uplatnili žalovaní ve svém odvolání, a odvolací soud pouze dospěl k jinému právní závěru (konkrétně, že věcné břemeno vzniklo). Takové rozhodnutí však není nepředvídatelné, stěžovateli muselo být známo, že taková právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí, jak stěžovatel naznačuje. Z toho též vyplývá, že odvolacímu soudu nevznikla ani další poučovací povinnost vůči stěžovateli ohledně doplnění skutkových tvrzení či důkazů. Nelze tedy dospět k závěru, že by interpretací či aplikací ustanovení §118a o.s.ř. odvolací soud vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl tak do ústavních práv stěžovatele.
Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatelky, týkající se vybočení odvolacího soudu z jeho pravomoci tím, že "provedl cenovou regulaci, vyhrazenou orgánu moci výkonné". Odvolací soud své závěry založil na úvaze, že k bezdůvodnému obohacení žalovaných nesporně došlo, což nepopírají, sporná byla pouze výše. Tu pak určoval tak, že zjišťoval možnou výši nájemného za užívaný pozemek, což je zjevně částka, o niž se žalovaní bezdůvodně obohatili, pokud takové nájemné neplatili. Své rozhodnutí odvolací soud přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Odvolací soud s odkazem na dosavadní judikaturu posoudil nájemné jako "cenu zboží", již je Ministerstvo financí oprávněno regulovat prostřednictvím výměrů vydaných v Cenovém věstníku, a vycházel pak z regulované ceny. Podle něj taková regulovaná cena analogicky odpovídá nájemnému, které by jinak byly povinni žalovaní platit. Námitka, že soud "reguluje bezdůvodné obohacení" tak není namístě, neboť soud správně zjišťoval, jakou částku by žalovaní museli vynaložit, kdyby tu právní důvod užívání pozemku, tj. nájemní vztah, byl, což odpovídá výši jejich bezdůvodného obohacení.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky směřující proti napadenému rozhodnutí neshledal důvodnými, nezbylo Ústavnímu soudu, než její ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Námitkám, které směřovaly k neústavnosti výměrů Ministerstva financí ČR, se Ústavní soud nemohl věnovat, už jen proto, že stěžovatel v petitu své stížnosti navrhuje zrušit (pouze) výměr č. 01/2005, který však v projednávaném případě nebyl aplikován (což stěžovatelka nepopírá). Přitom podmínkou, za níž jedině může stěžovatel(ka) spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení je, že jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Daná podmínka však nebyla v projednávané věci naplněna, neboť soud aplikoval výměry č. 01/2002 a 01/2003, přičemž je irelevantní, zda ústavní stížností napadený výměr reguluje svůj předmět obdobně či stejně. I pokud by snad Ústavní soud dospěl k závěru, že aplikací normy stejného obsahu jako výměr č. 01/2005 došlo k zásahu do práv stěžovatelky, zrušením tohoto pozdějšího výměru by nemohlo dojít k nápravě takového porušení, jelikož by se nájemné pozemků i v novém řízení muselo posuzovat podle příslušných dobově aktuálních předpisů. Návrh na zrušení výměru MF č. 01/2005 tedy Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zák. o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka zjevně není oprávněna podat návrh na zrušení právního předpisu, jehož uplatněním nenastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu