ECLI:CZ:US:2006:2.US.52.05.1
sp. zn. II. ÚS 52/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. T., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem Praha 2, Nad Rokoskou 38, proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu ve vydání opatření Policie České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Služby kriminální policie a vyšetřování, P.O.BOX 21/ÚDV, Praha 7, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. ČTS: ÚDV-22/Vt-99, a sdělení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. KZv 343/2001-189, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2005 a doplněnou dne 22. 4. 2005, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, SKPV, v trestní věci, vedené pod sp. zn. ČTS: ÚDV-22/Vt-99, a Městskému státnímu zastupitelství v Praze v trestní věci, vedené pod sp. zn. KZv 343/2001, aby pokračovaly v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele dle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a přikázal Policii České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, SKPV, v této trestní věci, aby obhájci stěžovatele JUDr. Michalu Pacovskému poskytla přiměřenou zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů ve smyslu ust. §151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Současně požádal o přednostní projednání věci.
Stěžovatel po rekapitulaci dosavadního trestního řízení v jeho věci upozorňuje na ustanovení §151 odst. 3 věty třetí trestního řádu, jehož účelem je, aby obhájce, který má nárok na palmáre vůči státu, byl za vykonanou práci alespoň zálohově odměněn. Má za to, že v jeho případě bylo poskytnutí zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů odůvodněno přinejmenším dobou trestního stíhání a náklady na cestu do USA. Postup, který zvolil policejní orgán, je dle jeho názoru výrazem naprostého nerespektování účelu tohoto ustanovení, a tím i zásahem do zmíněných práv obviněného na obhajobu. Po určitou dobu a do určité výše může náklady obhajoby nést obhájce, avšak jeho finanční prostředky obhajoby nejsou neomezené. Proto také požádal o poskytnutí přiměřené zálohy. V dané situaci ovšem zálohu poskytnutou ve výši cca 10 % z fakturované částky nepovažuje za přiměřenou. Obhájce stěžovatele je proto nucen zcela vážně zvažovat vypovězení plné moci stěžovateli proti jeho vůli, a to z ekonomických důvodů. Stěžovateli je tak upíráno právo obhajovat se za pomocí obhájce podle vlastního výběru.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Městské státní zastupitelství v Praze má za to, že obhájci stěžovatele byla poskytnuta zcela přiměřená záloha. Upozornilo na skutečnost, že nárok na bezplatnou obhajobu vznikl stěžovateli až po nabytí právní moci usnesení, jímž byla bezplatná obhajoba přiznána. Do té doby měl od 16. 10. 2002 nárok na obhajobu za sníženou odměnu o 20 % ze sazby mimosmluvní odměny. Rovněž Policie ČR, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV, poukázal na to, že obhájce stěžovatele nevzal při vyúčtování 2. zálohy v úvahu, že policejní orgán mohl z účtované částky 210.230,40 Kč uznat nejvýše 20 %, tj. částku 42.046,08 Kč. Nemůže proto souhlasit s tvrzením, že záloha byla poskytnuta jen ve výši 10 % z požadované zálohy. Ve skutečnosti byla obhájci poskytnuta záloha ve výši 68 % z částky, kterou bylo možné maximálně uznat. Poznamenal ovšem, že ve vyúčtování obhájce byla zjištěna řada závažných pochybení, bylo neoprávněně účtováno 4,5 úkonů, některé další úkony nebyly řádně doloženy, obhájce např. požadoval uhrazení svého ubytování v New Yorku dne 13. 7. 2004, ačkoliv úkon právní pomoci se měl konat v Bostonu dne 19. 7. 2004 apod.
Z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovateli bylo dne 19. 12. 2001 sděleno obvinění pro trestný čin vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona spáchaného ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Dne 19. 2. 2002 udělil stěžovatel v této věci plnou moc k zastupování advokátu JUDr. Michalu Pacovskému. Obvodní soud pro Prahu 6 přiznal k žádosti stěžovatele usnesením ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 37 Nt 936/2002, nárok na jeho obhajobu za sníženou odměnu o 20 % ze sazby mimosmluvní odměny. Konstatoval, že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 1.800,-Kč. Vzhledem k příjmu stěžovatele, jeho věku a zdravotnímu stavu pak dospěl k závěru, že je ve finančních možnostech stěžovatele hradit své náklady na obhajobu ve výši 80 % ze sazby mimosmluvní odměny, tedy v částce 1.440,-Kč za jeden úkon právní služby. Po vydání tohoto rozhodnutí stěžovatel požádal o proplacení první zálohy na část mimosmluvní odměny ve výši 20 % dosud provedených úkonů, tj. ve výši 8.085,20 Kč. Policejní orgán dne 18. 3. 2003 přiznal advokátovi z takto vyúčtované částky 7.500,-Kč.
O další žádosti stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu rozhodl stejný soud usnesením ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 37 Nt 959/2003, jímž stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu přiznal. Zvážil všechny nové okolnosti, přihlédl k tomu, že se jedná o velmi složitý případ, zohlednil i finanční a časovou náročnost obhajoby a současné cenové relace a dospěl k závěru, že žádosti na bezplatnou obhajobu je možno vyhovět. Obhájce požádal dne 22. 9. 2004 policejní orgán o proplacení 2. zálohy na náklady dosud poskytnuté obhajoby za úkony právní pomoci činěné v období od 15. 2. 2002 do 26. 7. 2004. Policejní orgán obhájci dne 4. 11. 2004 sdělil, že přijal ve smyslu ustanovení §151 odst. 3 trestního řádu opatření o poskytnutí přiměřené zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů v částce 28.662,04 Kč. O stížnosti na postup policejního orgánu rozhodovalo Městské státní zastupitelství v Praze, které dopisem ze dne 23. 11. 2004 obhájci stěžovatele sdělilo, že v postupu policejního orgánu neshledalo žádné pochybení. Připomnělo, že je na úvaze příslušného orgánu, zda shledá důvody pro poskytnutí zálohy. V tomto směru nečiní uvedený orgán rozhodnutí, nýbrž přijímá opatření, a proto postačí neformálním způsobem obhájci sdělit, že nebyly shledány důvody pro poskytnutí zálohy, respektive, že poskytnul zálohu v takové výši, jak uznal za vhodné.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti zásahu orgánu veřejné moci, který je způsobilý, a to vzhledem ke své povaze či namítaným vadám porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel spatřuje zásah do svého ústavního práva na obhajobu v opatření přijatém policejním orgánem, kterým mu nebyla poskytnuta 2. záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši, kterou vyúčtoval. Dle něj záloha ve výši cca 10 % z částky fakturované za již poskytnutou právní pomoc nelze považovat za přiměřenou.
Při posouzení opodstatněnosti této námitky je třeba vyjít z ustanovení §151 odst. 3 věty třetí trestního řádu, podle něhož na návrh obhájce může orgán činný v trestním řízení přijmout opatření, aby obhájci byla poskytnuta ještě před skončením trestního stíhání přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliže je to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody. Tato věta byla do uvedeného ustanovení doplněna novelou trestního řádu ze dne 29. 6. 1995 (zákon č. 152/1995). Za zákonem stanovených podmínek tak bylo připuštěno, aby ještě před skončením trestního stíhání ustanovenému či zvolenému obhájci, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu (srov. §153 odst. 6 trestního řádu) byla poskytnuta přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případech, kdy trestní stíhání běží řadu let nebo kdy se obhájce zúčastní mimořádného množství úkonů trestního řízení, nelze totiž od obhájce žádat, aby dlouhodobě nesl všechny výdaje spojené s výkonem obhajoby a současně mu nebyla poskytnuta ani část odměny.
Jak vyplývá z ustanovení §151 odst. 6 trestního řádu, zákonným předpokladem pro poskytnutí přiměřené zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů zvoleného obhájce je rozhodnutí dle ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu.Teprve poté může obviněný za splnění dalších zákonných podmínek žádat o proplacení zálohy, která mu ovšem může být určena toliko do výše nároku přiznaného dle §33 odst. 2 trestního řádu.
V případě stěžovatele, jehož obhájce požadoval proplacení tzv. druhé zálohy za právní úkony provedené za období od 15. 2. 2002 do 26. 7. 2004, je zákonným předpokladem pro poskytnutí přiměřené zálohy usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 10. 2002, jímž byl stěžovateli přiznán nárok na obhajobu za sníženou odměnu. Dle tohoto usnesení byl stěžovatel srozuměn s tím, že si bude hradit své náklady na obhajobu ve výši 80 % ze sazby mimosmluvní odměny a ve zbytku ponese jeho náklady stát. Pokud tedy v souvislosti s žádostí o poskytnutí této druhé zálohy obhájce žádal proplatit vzniklé náklady obhajoby ve výši 100 % ze sazby mimosmluvní odměny, takové žádosti nemohlo být v plném rozsahu vyhověno, neboť neměla oporu v rozhodnutí, vydaném dle ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu. Nárok na bezplatnou obhajobu totiž stěžovateli vznikl až po vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 7. 2004, resp. nabytím právní moci tohoto usnesení. Do té doby bylo v platnosti předchozí usnesení, jímž byl stěžovateli ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu přiznán nárok na obhajobu za sníženou odměnu. Protože toto předchozí usnesení nevzal stěžovatel vůbec v úvahu, nemůže nyní úspěšně argumentovat tím, že postupem policejního orgánu, bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu, garantovaného čl. 40 odst. 3 Listiny.
Pokud jde o samotnou výši přiznané druhé zálohy, Ústavní soud připomíná, že je především na úvaze příslušného orgánu činného v trestním řízení, zda shledá důvody pro poskytnutí zálohy a v jaké výši vyúčtovanou zálohu proplatí. To vyplývá z dispozitivní povahy ustanovení §151 odst. 3, věty třetí trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 478/04). Přiznaná záloha se ovšem s ohledem na skutečnost, že policejní orgán mohl z účtované částky uznat nejvýše 20 %, a s ohledem na zjištěná pochybení ve vyúčtování obhájce, vyplývající z úředního záznamu policejního komisaře sepsaného dne 3. 11. 2004, jeví jako přiměřená. Nadto Ústavní soud připomíná, že přiznaná výše zálohy nemá z hlediska pozdějšího rozhodování o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve smyslu §151 odst. 3 věty první nebo rozhodování podle §152 odst. 1 písm. b) trestního řádu žádnou závaznost, a tedy nedochází ke zkrácení práva stěžovatele namítat nesprávnost určení výše odměny a náhrady hotových výdajů přiznaných obhájci (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl I., 5. vydání 2005, komentář k §153 odst. 3, str. l067 a násl.).
Ústavní soud tedy po zvážení všech okolností případu musí konstatovat, že jednáním policejního orgánu nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková