ECLI:CZ:US:2004:2.US.527.03
sp. zn. II. ÚS 527/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele R. K., zastoupeného advokátem JUDr. T. Š., o ústavní stížnosti proti nečinnosti Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 37 T 4/95, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2003, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel postup Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 37 T 4/95. Navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajský soud v Ostravě porušil svou nečinností spočívající v jeho dalším trestním stíhání a v nerozhodnutí o zastavení trestního stíhání základní práva stěžovatele ústavně zaručená v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby tomuto soudu zakázal pokračovat v porušování základních práv a přikázal mu zastavit trestní stíhání stěžovatele.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 37 T 4/95, z něhož zjistil následující:
Policie České republiky, Krajský úřad vyšetřování v Ostravě, zahájila dne 17. 8. 1993, pod sp. zn. ČVS:KVV-112/20-93, trestní stíhání stěžovatele a současně mu sdělila obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Krajské státní zastupitelství v Ostravě podalo na stěžovatele pro uvedený skutek dne 8. 3. 1995, pod sp. zn. 1 Kv 182/93, obžalobu. Krajský soud v Ostravě uznal rozsudkem ze dne 20. 10. 1995, sp. zn. 37 T 4/95, stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Uložil mu i trest zákazu činnosti na dobu deseti let. O odvolání stěžovatele rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 6. 5. 1996, sp. zn. 6 To 201/95, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ostravě doplnil dokazování a poté rozsudkem ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. 37 T 4/95, rozhodl o vině a trestu stěžovatele stejným způsobem jako ve svém předchozím zrušeném rozhodnutí. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 3 To 109/98, opětovně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zatím poslední hlavní líčení u Krajského soudu v Ostravě se konalo ve dnech 3. 11. 2003 a 6. 11. 2003. Další hlavní líčení bylo nařízeno od 26. 4. 2004 do 29. 4. 2004.
Stěžovatel napadl postup Krajského soudu v Ostravě při projednávání jeho trestní věci ústavní stížností. Poukázal v ní na to, že nikdy nezavdal příčinu k průtahům. Řádně a včas se dostavoval ke všem úkonům. Pokud se výjimečně v důsledku nemoci dostavit nemohl, svou neúčast náležitě omluvil. Soudu vytýká, že mu trvalo bezmála dva roky, než vydal v pořadí druhý odsuzující rozsudek, přičemž jeho rozhodnutí bylo následně odvolacím soudem zrušeno. Od zrušujícího usnesení nebylo ve věci dosud rozhodnuto. Má za to, že za situace, kdy přípravné řízení trvalo téměř 2 roky a dosavadní řízení před soudem bezmála 8 let, jde o nepřiměřenou délku trestního řízení a jeho další pokračování je v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 38 odst. 2 Listiny. Poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o průtazích v řízení, z nichž lze učinit jediný závěr, že v dané trestní věci probíhá trestní stíhání po dobu více než deseti let, a to kvůli opakovanému pochybení krajského soudu, tj. po dobu nepřiměřeně dlouhou. Nebylo rozhodnuto bez zbytečných průtahů, jak ukládá článek 38 odst. 2 Listiny. Nejedná se přitom o věc, která by svou složitostí vybočila z rámce obdobných trestních věcí. Podáním ze dne 1. 10. 2002 se proto stěžovatel domáhal zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") z důvodu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Na jeho žádost soud dosud nereagoval.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Ostravě, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření označil tvrzení stěžovatele, že nikdy nezavdal příčinu k průtahům, za subjektivní. Upozornil zejména na skutečnost, že ač bylo řízení v první fázi vedeno vazebně, stěžovatel se zcela odmítl zúčastnit hlavního líčení. Ve věci bylo provedeno na 500 svědeckých výpovědí a stěžovatel svého práva vyjádřit se k provedeným důkazům nevyužil. Dokazování nezpochybnil ani v pozdější době při opakovaném jednání odvolacího soudu. S ohledem na ukončení funkce původního předsedy senátu byla věc přidělena dne 1. 3. 2002 k novému projednání a rozhodnutí soudci JUDr. J. R. V té době čítal spisový materiál cca 7400 stran. Při hlavním líčení dne 24. 6. 2002 stěžovatel nesouhlasil s postupem dle §219 odst. 3 trestního řádu a prohlásil, že nově trvá na osobním výslechu všech svědků, neboť má v úmyslu klást jim otázky a vyjadřovat se k jejich výpovědím. Soud musel jeho oprávnění respektovat, i když si byl vědom formálnosti svého postupu. Procesní situace po uvedeném prohlášení stěžovatele měla za následek realizaci postupu dle §44 odst. 2 trestního řádu a postupné předvolávání více než 500 svědků z celé České republiky i ze Slovenské republiky. Respektování všech procesních práv stěžovatele si tak vyžádalo nemalý časový prostor. Soud neshledal podmínky pro zastavení trestního stíhání stěžovatele. Upozornil na to, že zákon neukládá orgánu činnému v trestním řízení bezprostředně reagovat na návrh na vydání meritorního rozhodnutí ve věci a neumožňuje ani negativní výrok při neakceptaci navrhovaného postupu. K podstatě ústavní stížnosti soud uvedl, že délka řízení sama o sobě nezakládá podmínky pro zastavení trestního stíhání. Byť se v rozhodovací praxi soudů vyskytla rozhodnutí navrhovaného charakteru, lze jednoznačně konstatovat, že trestní řád nemá kogentní ustanovení o povinnosti zastavit trestní stíhání v důsledku jeho délky. Odkázal na publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, i rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 32/03, jimiž byla předmětná problematika vyřešena jednoznačně a s konečnou platností. Lze učinit závěr, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy nepodmiňuje samo o sobě závěr o možnosti nebo nutnosti zastavit trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Soud má za to, že by Ústavní soud měl ústavní stížnost vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
Otázkou kvalifikace a účinků průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), zakotvených v článku 38 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež garantují mj. právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené době.
Ústavní soud především nemá ústavně právní důvod zpochybnit názor soudu, že žádné ustanovení trestního řádu neukládá povinnost orgánu činného v trestním řízení bezprostředně reagovat na návrh na zastavení trestního stíhání a neupravuje ani možnost negativního rozhodnutí v případě nepřijetí navrhovaného postupu. Návrhy na zastavení trestního stíhání či na zproštění z obžaloby bývají obhajobou v průběhu řízení před soudem vznášeny. Pokud není takový návrh shledán důvodným, soud o něm nerozhoduje negativním výrokem. S důvody, proč k němu nepřihlédl, se vypořádá v odůvodnění svého konečného rozhodnutí ve věci. Takový postup je nejen v souladu s platnou úpravou jednoduchého práva, ale je i ústavně konformní. Není ani v rozporu s Úmluvou.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Evropského soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení. Evropský soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu (konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění). Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno podle Nejvyššího soudu vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Evropský soud postupuje ve svých rozhodnutích, jež se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud z článku 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a vzhledem ke svým pravomocem ani vyvodit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, a ze dne 22. 10.2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002). Podle závěrů Nejvyššího soudu jsou v ustanovení §11 odst. 1 trestního řádu uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v jeho textu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality a zásady legality. To platí i pro důvod uvedený pod písmenem j) tohoto ustanovení, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání výslovně zakotvena, a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy.
Výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu k možnosti zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 38 odst. 2 Listiny tak, jak byl proveden Nejvyšším soudem ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 578/2002, přezkoumal na základě podané ústavní stížnosti Ústavní soud a shledal jej ústavně konformním (srov. usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03). Ústavní soud nemá důvod se od svého dřívějšího závěru odchylovat ani v nyní projednávané, obdobné věci. Postup Krajského soudu v Ostravě, jenž se řídil výkladovou linií výše citovaného judikátu Nejvyššího soudu a v daném stádiu řízení pokračoval v trestním stíhání stěžovatele, aniž by přihlédl k jeho návrhu na zastavení trestního stíhání, považuje tak Ústavní soud přirozeně za postup, jenž je v souladu s principy spravedlivého procesu, a tudíž je ústavně konformní. Nedílnou součásti práva na spravedlivý proces je totiž i právo na rozhodnutí ve věci při zachování všech atributů řádného procesu.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu