Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.02.1999, sp. zn. II. ÚS 53/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 26/13 SbNU 195 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.53.97

sp. zn. II. ÚS 53/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě a ve věci ústavní stížnosti E. K., zastoupené JUDr. P. L., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1996, č. j. 23 Co 437/96-53, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 5. 1995, č.j. 17 C 87/95-42, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Pražské plynárenské, a.s., se sídlem U plynárny 500/42, Praha 4, zastoupené JUDr. P. S., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Návrh na náhradu nákladů řízení se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1996, č. j. 23 Co 437/96-53, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 5. 1995, č.j. 17 C 87/95-42. Tímto rozsudkem bylo ve vztahu ke stěžovatelce vyhověno žalobě vedlejšího účastníka ve věci výše úhrady za dodávku plynu. Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Stěžovatelka uzavřela dne 22. 4. 1991 s vedlejším účastníkem smlouvu na dodávku plynu. Dodávka plynu byla za období duben 1991 až březen 1992 vyúčtována dne 1. 8. 1992. Stěžovatelka zaplatila částku rovnající se množství odebraného plynu za sazbu platnou pro maloodběratele, která byla stanovena výměrem Federálního ministerstva financí, Ministerstva financí ČR a Ministerstva financí SR č. 06/91 ze dne 23. 4. 1991, avšak odmítla zaplatit zvýšenou sazbu za odběr nad limit. Na základě žaloby vedlejšího účastníka rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6, že citovaný výměr je závazný pro dodavatele i odběratele bez ohledu na skutečnost, že smlouva byla uzavřena před jeho účinností. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze nevyhověl ze stejných důvodů jako soud 1. instance. Stěžovatelka navrhuje zrušení obou rozsudků, neboť jimi bylo porušeno její základní právo podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a žádá o přiznání hotových výdajů a nákladů právního zastoupení podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny dostupné opravné prostředky. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. Jaroslava Chaloupková, která plně odkázala na odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že považuje stěžovatelčin názor za problematický, neboť nárok vedlejšího účastníka se opíral právě o ustanovení citovaného výměru. Je pak věcí Ústavního soudu, aby posoudil platnost tohoto výměru. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že se řídil platným právním předpisem (výměr Ministerstva financí č. 06/91 Cenového věstníku), který mu přímo ukládal stanovit vyšší cenu za nadlimitní odběr plynu. Dále poukázal na to, že vztah odběratele a dodavatele plynu je velmi vzdálen klasickému soukromoprávnímu vztahu, neboť smluvní svobodu do jisté míry nahradil právní předpis, tj. vyhláška Federálního ministerstva paliv a energetiky č. 140/1979 Sb. Taktéž poukázal na to, že dodavatel (vedlejší účastník) se musel podřídit cenovému diktátu státu, takže může účtovat pouze ekonomickou cenu, která mu neumožňuje vytvářet zisk. Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko a oba cenové předpisy od Ministerstva financí podle §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska jeho příslušnosti, kterou vymezuje čl. 83 Ústavy ČR tak, že se jedná o soudní orgán ochrany ústavnosti. Ústavní soud proto není příslušný rozhodovat ve věci obsahu smluvního vztahu stěžovatelky a vedlejšího účastníka a o závazcích, které z něj vyplývají. Jeho zásah do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím je proto možný jen tam, kde došlo k porušení základních práv a svobod navrhovatelů. Stěžovatelka v daném případě obecným soudům vytýká, že svým postupem a rozhodnutím porušily její základní práva podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy uložily stěžovatelce povinnost dodržovat právní předpisy nižší právní síly než zákony, aniž se k tomu stěžovatelka smluvně zavázala nebo byla na vznik takovéto povinnosti upozorněna. Odkaz soudů na §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, není podle ní relevantní, protože zákonodárce se nemůže zbavit své povinnosti určovat meze základních práv a svobod tím, že zmocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní síly, aby určovaly meze těchto základních práv a svobod. Konečně stěžovatelka vytýká (bez bližšího odůvodnění) napadeným rozsudkům nesprávné posouzení uplatněného nároku z hlediska aplikace §7 odst. 1 a 2 zákona o cenách a vyhlášky FMPE č. 140/1979 Sb., o dodávkách plynu obyvatelstvu. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Povinnost platit cenu za odebíraný plyn nelze bezprostředně odvozovat z podmínek čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Nejde o veřejnoprávní povinnost ukládanou ve veřejném zájmu bez přímého protiplnění. Jde o samozřejmou součást smluvního vztahu mezi smluvním dodavatelem plynu a odběratelem, který za odebíraný plyn a další služby platí státem regulovanou cenu ne proto, že je to ve veřejném zájmu, nýbrž proto, že z toho má vlastní prospěch. Je proto rozdíl mezi povinnostmi stanovenými veřejnoprávně jako je např. povinnost služby v ozbrojených silách, platit daně, jízdy vpravo atd., a povinnostmi, které vyplývají ze svobodně uzavřených smluv. Vlastní úřední cenu pak v soudním řízení nelze přezkoumat vůbec (§248 odst. 3 o.s.ř.). Nejedná se tak v prvé řadě o problém vztahu jednotlivce a veřejné moci, který je upraven právě v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, i když z těchto ustanovení možno dovodit i princip smluvní svobody a možnosti jeho omezení. Smluvní volnost účastníků je zde omezena, jedná se však o závazkový vztah dodavatele a odběratele plynu. V daném případě se proto jedná o ochranu práv ze závazkového vztahu, které se před soudem úspěšně dovolal vedlejší účastník. Protože však jsou soudy povinny poskytovat podle čl. 90 Ústavy ČR ochranu právům i druhé strany sporu, měla stěžovatelka rovněž právo dovolávat se svých základních práv, konkrétně práva na soudní ochranu. Zde však žádné konkrétní porušení čl. 36 až čl. 40 Listiny nenamítá. Ústavní soud, který zčásti došel k jiným právním závěrům než obecné soudy, rovněž nezjistil tak extrémní vybočení z ústavních pravidel soudního řízení, pro které by bylo třeba rozhodnutí obecných soudů zrušit. Dále je třeba poukázat na zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, který v §1 odst. 6 a 7 umožňuje cenovým orgánům regulaci cen v případě omezení hospodářské soutěže, což je případ dodávek plynu. To je blíže upraveno §5 a §6 téhož zákona. Podle §2 zákona ČNR č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, Ministerstvo financí vykonává působnost při uplatňování, regulaci a kontrole cen výrobků, výkonů, prací a služeb, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §10 zákona o cenách pak Ministerstvo financí ČR jako cenový orgán uveřejňuje v Cenovém věstníku seznam zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen podle §5 a 6. Podle §3 odst. 2 téhož zákona jsou rozhodnutí Ministerstva financí ČR, učiněná podle tohoto zákona, závazná pro okruh adresátů, který je v těchto rozhodnutích vymezen. V daném případě jde podle výměrů Ministerstva financí ČR č. 01/91 č. 06/91 Cenového věstníku o "fyzické a právnické osoby, které se v tuzemsku zabývají prodejem a nákupem zboží v něm uvedeného", tj. v předmětné věci plynných paliv pro domácnosti. Povinnost stěžovatelky tak má oporu přímo v zákoně o cenách a v občanském zákoníku, nikoli v cenovém výměru. V případě stanovení konkrétní výše ceny však třeba uvést, že o právní předpis nižší právní síly nejde. V tomto bodě došel Ústavní soud k jinému závěru, než stěžovatelka a obecné soudy. Jde o rozhodnutí cenových orgánů, které musejí účastníci závazkového vztahu respektovat. Nemají však charakter právního předpisu. Třeba odkázat na §3 odst. 2, §7 odst. 2 a §10 zákona o cenách. Nevyhlašují se ve Sbírce zákonů podle §2 zákona ČNR č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů, a §248 odst. 3 o.s.ř. je vylučuje (příloha A o.s.ř.) ze soudního přezkumu v rámci správního soudnictví rozhodnutí o regulaci cen podle §3 zákona o cenách. Na tomto jejich charakteru nic nemění, že se týkají značného počtu subjektů. Ty však nejsou povinny řídit se přímo tímto cenovým rozhodnutím, nýbrž zákonem, který jim tuto povinnost ukládá. Konečně třeba uvést, že právní předpisy hovoří o ceně (§16 odst. 2 vyhlášky FMPE č. 140/1979 Sb.), nikoli o ceně stanovené obecně závazným právním předpisem. Nehovoří o tom ani nyní platný zákon č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetice, který v §23 odst. 2 stanoví, že součástí písemné smlouvy o dodávce plynu je cena a způsob platby za odebraný plyn včetně záloh. K regulaci cen plynu v zájmu ochrany odběratelů tak dochází cenovými rozhodnutími přímo na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Podzákonné předpisy, nyní zákon č. 222/1994 Sb., již s tímto stavem pouze počítaly. Ke stanovení úřední ceny cenovým rozhodnutím (nikoli právním předpisem) ve smyslu §5 a §6 zákona o cenách je Ministerstvo financí ČR zmocněno přímo výše citovanými zákony. Tvrzení stěžovatelky, že je jí stanovena povinnost dodržovat právní předpisy nižší právní síly, aniž se k tomu smluvně zavázala nebo na vznik takové povinnosti byla alespoň upozorněna, tak z výše uvedených důvodů neobstojí. Dále třeba uvést, že každý, i podzákonný, právní předpis, je závazný, dokud není stanoveným způsobem zrušen. Základ právní úpravy tak spočíval v podmínkách pro podání přihlášky k odběru a v podmínkách zavedení přípojky. Součástí přihlášky k odběru plynu byla akceptace podmínek pro dodávku a odběr plynu stěžovatelkou. Stanovení těchto podmínek bylo součástí přihlášky, kterou stěžovatelka podepsala, jak vyplývá z fotokopie této přihlášky, kterou Ústavnímu soudu předložila jako důkaz. V této přihlášce se zavázala respektovat stanovené podmínky uvedené výslovně v přihlášce a dále podmínky v ní výslovně neuvedené, ale stanovené vyhláškou FPME č. 140/1979 Sb. a dalšími platnými předpisy. Podle §4 odst. 3 a §17 se stěžovatelka podpisem přihlášky zavázala zaplatit skutečně odebraný plyn, a to za cenu podle cenového předpisu. Stejně tak vedlejší účastník byl povinen účtovat za skutečně odebraný plyn úřední cenu stanovenou v době trvání smluvního vztahu. Podpisem přihlášky stěžovatelka akceptovala platnost §229 o.z. (v tehdy platném znění), podle kterého se cena určí při uzavření smlouvy podle cenových předpisů, jinak by podle §44 o.z. platně nevznikla. Od 1. 1. 1992 platí §589 o.z., podle kterého je třeba cenu sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle §40a, a dále platí §635 odst. 2 - 4 a §877 o.z., které obdobně upravují otázku důsledků změny úředně stanovené ceny ve smluvních vztazích. Podle §5 odst. 4 zákona o cenách úředně stanovené ceny a podle §6 odst. 2 stanovený způsob věcného usměrňování cen platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, v daném případě plynných paliv. Podle §7 odst. 1 a 2 zákona o cenách jsou smluvní strany povinny sjednat ceny odpovídající novým úředně stanoveným cenám nebo uplatněnému způsobu věcného usměrňování cen tak, aby vstoupily v platnost nejpozději do tří měsíců od účinnosti rozhodnutí o úředně stanovených cenách nebo o věcném usměrňování cen. Nedohodnou-li se smluvní strany na cenách odpovídajících novým úředně stanoveným cenám nebo uplatněnému způsobu věcného usměrňování cen, mohou ve lhůtě tří měsíců od smlouvy odstoupit. Stěžovatelka akceptovala novou cenu za plyn stanovenou výměrem Ministerstva financí ČR č. 06/91 Cenového věstníku ve výši 1,65 Kč za m3. Odmítla však zaplatit cenu za nadlimitní odběr, kterou chápe jako penále a která v době 22. 4. 1991, tedy v době uzavření smlouvy o odběru plynu, nebyla stanovena v tehdy platném cenovém výměru 01/91 Cenového věstníku. Podle výše uvedených ustanovení o.z., konkrétně §635 odst. 3 a podle §7 odst. 2 zákona o cenách, mohla od smlouvy odstoupit. To však neučinila. Proto byla povinna novou cenu zaplatit a obecné soudy jí proto tuto povinnost uložily. Bylo věcí obecných soudů, aby posoudily konkrétní podmínky pro zaplacení této ceny, počet odběrních míst v domě a okolnosti a důsledky toho, že tuto cenu neuhradila. Ze všech výše uvedených důvodů byl proto návrh zamítnut podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z téhož důvodu nemohlo být rozhodnuto o přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Úhrada nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal. Vzhledem k okolnostem případu by měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. To by bylo na místě např. tehdy, kdyby obecný soud nerespektoval již vykonatelný nález Ústavního soudu. Účastníkem řízení je však v dané věci Městský soud v Praze, který svým postupem stěžovatelkou tvrzený zásah do základních práv nevyvolal. Proto nejsou splněny všechny podmínky citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu pro přiznání náhrady nákladů řízení a návrh byl proto zamítnut. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. 2. 1999