ECLI:CZ:US:2005:2.US.531.05
sp. zn. II. ÚS 531/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. října 2005 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. N., zastoupeného Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem Hauerova 3, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 4 To 178/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení svrchu uvedeného rozhodnutí vydaného ve věci návrhu, jímž se jako poškozený v trestním řízení domáhal přiznání náhrady nákladů zastoupení zmocněncem, a tvrdil, že vydáním usnesení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), včetně práva na rovné postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Porušen měl být i čl. 90 Ústavy ČR, který soudy zavazuje k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané tímto zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že krajský soud posoudil náklady vynaložené na zastoupení zmocněncem v trestním řízení jako náklady nikoli účelně vynaložené. Krajský soud podle stěžovatele sice zrušil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně (který vyhověl stěžovatelovu návrhu a přiznal mu vůči pachateli trestného činu nárok na úhradu nákladů zastoupení zmocněncem ve výši 27.850,- Kč), avšak krajský soud o návrhu na přiznání náhrady nákladů nerozhodl, čímž porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Neúčelnost vynaložených nákladů krajský soud dovodil z toho, že stěžovatel dne 6. 1. 2005 u hlavního líčení vzal zpět svůj návrh na připojení se k trestnímu řízení s návrhem na uložení povinnosti k náhradě škody. Stěžovatel namítl, že tak učinil jen proto, že krátce předtím, dne 28. 12. 2004, nabyl právní moci civilní rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2004, č. j. 8 Co 668/2004-109, jímž se na pachateli předmětného trestného činu domohl zaplacení uvedené částky. Fakt, že v souběžném občanskoprávním řízení bylo žalobě stěžovatele plně vyhověno, podle stěžovatele potvrzuje důvodnost jeho návrhu na připojení se k trestnímu řízení (s návrhem na náhradu škody a s návrhem na úhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění tohoto nároku dle ust. §154 odst. 1 a 2 tr. ř.). Odvolací soud tak podle stěžovatele porušil jeho právo nechat se zastoupit zmocněncem v trestním řízení za stavu, kdy se souběžně vede občanskoprávní řízení.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 4 To 178/2005, Ústavní soud zjistil, že krajský soud ke stížnosti odsouzeného zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2005, č. j. 4 T 59/2004-249, kterým byla odsouzenému uložena povinnost zaplatit stěžovateli (poškozenému trestným činem spáchaným zmíněným odsouzeným) náklady zmocněnce ve výši 27.850,- Kč. Krajský soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že dne 30. 7. 2003 Okresní soud v Novém Jičíně uložil rozsudkem sp. zn. 7 C 74/2003 pozdějšímu odsouzenému povinnost zaplatit stěžovateli částku, jejíž náhrady se stěžovatel souběžně domáhal v trestním řízení a tento soud rovněž stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 33.150,- Kč. Toto občanskoprávní rozhodnutí (šlo o rozsudek o uznání) bylo potvrzeno rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 8 Co 668/2004. V usnesení napadeném ústavní stížností krajský soud dále uvedl, že stěžovatel byl v trestním řízení zastupován osobou znalou práva, která v době kdy vystupovala v trestním řízení jako zmocněnec poškozeného věděla, že bylo již o nároku stěžovatele (včetně povinnosti zaplatit náklady řízení) v rámci civilního řízení rozhodnuto, byť nepravomocně. Bylo tedy zcela neúčelné jeho vystupování v trestním řízení, což se později projevilo zpětvzetím návrhu na připojení se k trestnímu řízení s návrhem na náhradu škody.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že krajský soud nesprávně aplikoval podústavní normy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle.
Pro adhezní řízení, kde se rozhoduje o civilním nároku, platí zásady ovládající civilní řízení, tj. musí platit i překážka litispendence. Z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout způsobu, jímž krajský soud věc posoudil v jejím meritu. Ústavní soud si je vědom, že překážku bránící zahájit adhezní řízení trestní řád výslovně spojuje jen s civilními řízeními pravomocně skončenými předtím, než poškozený vznese návrh na připojení se k trestnímu řízení (§44 odst. 3 tr. ř.), avšak krajský soud posuzoval účelnost vynaložených nákladů zastoupení v kontextu skutečnosti, že stěžovatel byl zastupován osobou znalou práva, které bylo známo, že o nároku uplatněném v trestním řízení bylo rozhodnuto občanskoprávním rozsudkem pro uznání již dne 30. 7. 2003. Z odůvodnění tohoto rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, č. j. 7 C 74/2003-17, jakož i z odůvodnění následného potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 668/2004-109, (jejichž kopie stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti) vyplývá, že Krajský soud v Ostravě nevybočil z mezí ústavnosti, pokud v napadeném usnesení, v rámci zákonem přiznané rozhodovací volnosti (§154 odst. 2 tr. ř. - viz níže), dospěl k závěru, že bylo v silách práva znalého zmocněnce rozpoznat, že zastupování v trestním řízení není účelné. Citované ustanovení trestního řádu totiž stanoví: "Soud může podle povahy věci a okolností případu rozhodnout na návrh poškozeného o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, a to i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti." Krajský soud v Ostravě přezkoumatelným způsobem odůvodnil, jak povaha věci a okolnosti případu odůvodnily závěr, že náklady zastoupení nebyly v daném případě vynaloženy účelně. Ústavní soud z důvodů vyložených výše nemohl dospět k závěru, že by krajský soud postupoval libovolně a že by závěr, jenž vedl k nevyhovění stěžovatelovu návrhu, byl učiněn způsobem, jenž porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, resp. právo dát se řízení zastoupit.
Další námitky stěžovatele Ústavní soud nepřezkoumával, neboť tyto námitky buď vůbec postrádaly dimenzi základních práv (čl. 90 Ústavy ČR) anebo šlo o tvrzení porušení základních práv (rovnost účastníků řízení), které nebylo skutkově zdůvodněno.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. října 2005
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu