ECLI:CZ:US:2004:2.US.532.04
sp. zn. II. ÚS 532/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti Ing. K. H., zastoupeného JUDr. D. K., proti jinému zásahu Krajského soudu v Brně do ústavně zaručených práv a svobod, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) zákona], napadá stěžovatel ve své trestní věci vedené před Krajským soudem v Brně, pod sp.zn. 40 T 3/2001, postup tohoto soudu, který pokračuje v trestním řízení proti stěžovateli, ač toto řízení trvá již jedenáct let. Stěžovatel namítá, že extrémními průtahy v řízení dochází k porušování jeho práva na spravedlivý proces a zejména práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, kterážto práva vyplývají z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno sdělením obvinění dne 12.11.1993 a do současné doby řízení před soudem nebylo skončeno, ve věci nebylo vydáno žádné rozhodnutí (byť i jen nepravomocné a následně zrušené), kterým by bylo rozhodnuto o jeho vině. Dovolávaje se článku 6 odst. 1 Úmluvy a rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), stěžovatel dovozuje, že vzhledem k extrémní délce trestního řízení, která výrazně přesáhla dobu šesti let považovanou Evropským soudem za přiměřenou délku řízení, obecné soudy měly trestní řízení v jeho věci zastavit z důvodu nepřípustnosti podle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, a to za přímé aplikace citovaného článku Úmluvy (čl. 10 Ústavy České republiky).
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Brně, uložil, aby:
a) upustil od porušování práv stěžovatele a
b) trestní řízení proti němu vedené pod sp.zn. 40 T 3/2001 bez dalšího zastavil.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 26. 11. 2003, čj. 40 T 3/2001-7147. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl.
Z ústavní stížnosti a dalších spisových materiálů Ústavní soud zjistil následující:
V posuzované trestní věci bylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění stěžovateli dne 12. 11. 1993, vyšetřování bylo skončeno v květnu 1997 a do 31. 12. 1997 probíhalo seznámení stěžovatele (a dalších obviněných) s výsledky vyšetřování. Dne 17. 11. 1998 byla na stěžovatele ke Krajskému soudu v Brně podána obžaloba pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona [celkem 34 útoků spočívajících v odcizení vozidel především mimo území České republiky (32 případů) a v legalizaci a odprodejích těchto vozidel na území České republiky - žalovaná škoda 21.349.496 Kč] a pro další trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona. Prvé hlavní líčení bylo tímto Krajským soudem v Brně nařízeno na 28. 1. 2003, které pro nedodržení lhůty k přípravě stěžovatele na hlavní líčení bylo bez jednání odročeno na 11. 2. 2003. V době od 7. 3. 2003 do 11. 11. 2003 bylo konáno dalších pět hlavních líčení. V dalším hlavním líčení konaném dne 26. 11. 2003 Krajský soud v Brně usnesením, čj. 40 T 3/2001-7147, podle §223 odst. 1 trestního řádu a §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu per analogiím trestní stíhání stěžovatele v celém rozsahu zastavil, přičemž v odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatoval, že od zahájení trestního stíhání do hlavního líčení uvedeného dne uplynula doba více než deseti let, průtahy v této trestní věci vznikly v řízení před soudem, věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě a proto byly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání s odkazem na článek VI. odst. 1 Úmluvy za současné aplikace citovaných ustanovení trestního řádu. Ke stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 2. 2004, sp.zn. 6 To 8/2004, usnesení soudu prvního stupně podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a Krajskému soudu v Brně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy má rovněž každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené době projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), vyplývá posuzování "přiměřenosti doby řízení" z charakteru a okolností konkrétní věci (zejména její závažnosti, rozsáhlosti, obtížnosti dokazování) a dále ze způsobu chování účastníků řízení (např. sp.zn. II. ÚS 504/03, III. ÚS 529/03, III. ÚS 75/04 a další). Z takto vymezených kritérií vyplývá, že při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu, Ústavní soud vždy v každé posuzované konkrétní věci zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy odůvodněné či nikoliv.
Po vyhodnocení shora popsaného průběhu trestního řízení v trestní věci stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že celková délka řízení, které trvá již jedenáct roků, je - i při přihlédnutí k rozsahu stíhané trestné činnosti, složitosti dané trestní věci a obtížnosti dokazování - zcela nepřiměřená, a to i z hlediska dosavadní judikatury Evropského soudu. V tomto směru se Ústavní soud s námitkou stěžovatele vztahující se k délce řízení ztotožňuje. Lze připustit, že délku vyšetřování (tři a půl roku) je možno odůvodnit tím, že se jedná o rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, přičemž je dána souvislost s protiprávním jednáním jiných osob páchaným mimo území České republiky, kdy řadu vyšetřovacích úkonů bylo nezbytné realizovat cestou právní pomoci orgánů činných v trestním řízení v cizích státech. Je však třeba dospět k závěru, že doba více než čtyři roky, která uplynula od podání obžaloby do prvého jednání před soudem, je v posuzované věci nepřiměřená, jedná se o průtahy, nezaviněné stěžovatelem, které mají svůj původ jednoznačně v postupu orgánů činných v trestním řízení, v tomto případě soudu, a to i za situace, že v mezidobí před nařízením hlavního líčení bylo vydáno několik dílčích procesních rozhodnutí. Neodůvodněné průtahy v řízení před soudem konstatoval i samotný Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp.zn. 40 T 3/2001.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Brně ve věci stěžovatele vedené pod sp.zn. 40 T 3/2001 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud se však neztotožňuje s názorem stěžovatele, na němž je založena jeho ústavní stížnost, a to, že trestní řízení je možné zastavit z důvodu nepřiměřené délky řízení, které jsou zaviněny nečinností orgánů činných v trestním řízení.
Podle §223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 trestního řádu. Ani jedna z těchto okolností a ani jiné ustanovení trestního řádu však neuvádějí, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení či jeho nepřiměřené délky.
Stěžovatel se dovolává aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, dle kterého je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy, však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Na shodném stanovisku stojí i převážná část judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2002 - 5 Tdo 178/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2002 - 5 To 3/02). Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu, ve kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodů jeho průtahů, které byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Ani rozhodnutí Evropského soudu ve věci Barfuss vs. Česká republika, citované v ústavní stížnosti, neobsahuje sebemenší zmínku o tom, že by zjištěné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy mělo být důvodem pro zastavení trestního stíhání stěžovatele, přiznány mu byly toliko finanční náhrady.
Ústavní soud konstatuje, že zásadní námitkou stěžovatele, tj. nepřípustností trestního stíhání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, se již opakovaně zabýval (např. sp.zn. II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, IV. ÚS 8/03, IV. ÚS 487/03, III. ÚS 217/03). V těchto rozhodnutích Ústavní soud vyložil, že právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v jeho judikatuře, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení. Evropský soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být účinný nejméně stejně jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu (tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění). Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby, postupuje Evropský soud tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud z článku 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození.
Podle Ústavního soudu v ustanovení §11 odst. 1 trestního řádu jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno; důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Trestní stíhání nemůže být tedy podle názoru Ústavního soudu zastaveno toliko z důvodů průtahů v řízení, a to bez ohledu na to, čím byly průtahy způsobeny. Názor, že trestní stíhání je z těchto důvodů nepřípustné, nemá oporu v trestním řádu ani v Úmluvě. Zastavení trestního stíhání toliko z důvodu nepřiměřené délky řízení by bylo naopak v rozporu s účelem trestního řízení, jímž je mimo jiné zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů tak, aby řízení působilo k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů (§1 odst. 1 tr. ř.) a zajistilo i ochranu poškozených trestnou činností.
Ústavní soud uznává, že je povinností soudu zajistit, aby se řízení nepřiměřeně neprotahovalo. Jak již bylo shora konstatováno, trestní věc stěžovatele nebyla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, čímž došlo k porušení jeho práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž není pochyb o tom, že svou podstatou se jedná o ústavní stížnost podanou proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, jímž bylo porušeno uvedené ústavně zaručené základní právo. Ústavní soud tedy rozhoduje o "jiném zásahu orgánu veřejné moci", který spočívá v omisivním jednání tohoto orgánu, tj. v namítaných průtazích v řízení před tímto orgánem, kdy jediným možným rozhodnutím podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu by v daném případě bylo "zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva pokračoval".
V posuzované věci k zásadním průtahům vedoucím k nepřiměřené délce řízení došlo v době od podání obžaloby do zahájení řízení před soudem. V současné době již nelze soudu prvního stupně vytýkat nečinnost, neboť hlavní líčení jsou nařizována v přiměřených lhůtách (po zrušení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání stěžovatele Vrchním soudem v Olomouci - na dny 18. 8., 15. 9., 6. 10., 22. 10., 4. 11. a 23. 11. 2004). Nelze tudíž konstatovat, že průtahy porušující právo stěžovatele dosud trvají. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp.zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03) a nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) platí, že ústavní stížností může být napaden pouze trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být ještě postižen. Vzhledem k uvedenému již není na místě zásah Ústavního soudu ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jednalo by se o zásah zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování o ústavní stížnosti k průtahům v předmětném řízení prokazatelně nedochází. Za dané situace zákon Ústavnímu soudu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je konstatování, že právo stěžovatele na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě bylo porušeno. Ústavní stížnost v části domáhající se rozhodnutí, kterým by bylo uloženo Krajskému soudu v Brně upustit od porušování práv stěžovatele, je proto třeba podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhá též vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Brně zastavit trestní řízení proti němu vedené, tj. přikázal orgánu veřejné moci, jakým způsobem má ve věci rozhodnout. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na shora odůvodněný závěr, že nepřiměřená délka řízení sama o sobě neodůvodňuje postup podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, tj. zastavení trestního stíhání z důvodů nepřípustnosti. Především však Ústavní soud konstatuje, že se jedná o návrh, který nemůže při své rozhodovací činnosti akceptovat, neboť k jeho projednání není příslušný. Ústavní soud v případech, kdy porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu veřejné moci, než je rozhodnutí, může výrokem svého rozhodnutí uložit, kromě zákazu pokračovat v porušování práva nebo svobody (trvá-li v době rozhodování Ústavního soudu), toliko povinnost obnovit stav před porušením ústavně zaručeného práva nebo svobody (§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu). V žádném případě není oprávněn uložit orgánu veřejné moci, v daném případě obecnému soudu, aby konkrétním způsobem ve věci meritorně rozhodl. Tuto část ústavní stížnosti je proto třeba podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, rozhodl tak, že ústavní stížnost se odmítá, a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Pavel Rychetský v. r.
předseda senátu