ECLI:CZ:US:2006:2.US.532.06
sp. zn. II. ÚS 532/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, č. j. 22 Cdo 2335/2005-274, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2005, č. j. 8 Co 719/2005-253, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2006 a i v ostatním splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že jimi byla porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy.
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 16 C 159/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Českých Budějovicích vypořádal rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, č. j. 16 C 159/2003-223, společné jmění manželů (dále jen "SJM") - žalobce (dále jen "stěžovatel") a žalované K. P. Věci ze společného jmění, jež připadly do výlučného vlastnictví každého z účastníků, konkretizoval ve výroku I. tohoto rozsudku. Výrokem pod bodem II. rozsudku žalovanou zavázal zaplatit stěžovateli na vyrovnání jeho podílu částku 1.735.750,-Kč. Výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č. j. 8 Co 719/2005-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. o výši vypořádacího podílu tak, že zavázal žalovanou zaplatit stěžovateli částku 91.500,-Kč. Jinak rozsudek potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud převzal skutkové a právní závěry soudu I. stupně o rozsahu majetku náležejícího do společného jmění manželů a o rozdělení jednotlivých věcí mezi účastníky. Za správný považoval i skutkový závěr nalézacího soudu, že stran finančních prostředků použitých žalovanou na nákup předmětných nemovitostí a zařízení šlo o půjčku syna účastníků toliko žalované, nikoli oběma účastníkům, přičemž rozsah této půjčky vzhledem k celkovému ostatnímu majetku účastníků skutečně znamená, že jde o závazek toliko žalované, který nepatří do SJM. Tato okolnost nic nemění na tom, že finanční prostředky touto půjčkou získané či věci za ně koupené, patří do masy SJM, stejně jako podnik žalované, který je nutno také jako majetkovou hodnotu vypořádat. Odvolací soud ovšem posoudil odlišně právní důsledky toho, že peníze opatřené závazkem žalované, který není součástí SJM, byly použity na zakoupení věcí v SJM. Zatímco soud prvního stupně v této skutečnosti shledal jen naplnění kritéria zásluh o nabytí majetku v SJM, které je namístě zohlednit disparitou podílu na majetku v SJM, odvolací soud vyhodnotil tuto skutečnost jako vnos z odděleného majetku manžela do majetku v SJM.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl svým rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, č.j. 22 Cdo 2335/2005-274, jímž dovolání zamítl. S právním názorem odvolacího soudu se ztotožnil, když jej podpořil konstantní soudní judikaturou.
Stěžovatel napadl rozsudky soudů odvolacího a dovolacího projednávanou ústavní stížností. Po rekapitulaci rozhodnutí obecných soudů i svých námitek, uplatněných v průběhu odvolacího a dovolacího řízení, s poukazem na obecné zásady spravedlivého soudního procesu, vyslovil přesvědčení, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že závazek žalované vůči synovi byl jejím výlučným závazkem, nenachází oporu v provedeném dokazování. Zásadám spravedlivého procesu dle stěžovatele neodpovídá ani rozsudek dovolacího soudu, který se také dostatečným způsobem s uvedenou námitkou stěžovatele nevypořádal. Nevypořádal se ani s námitkou vady řízení, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že odvolací soud zaujal na věc jiný právní názor než soud prvního stupně, na tuto skutečnost ovšem účastníky neupozornil a neumožnil jim učinit případná procesní opatření. Postup soudů obou stupňů proto považuje za nezákonný a neústavní.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud a Krajský soud v Českých Budějovicích. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a zopakoval argumenty, které použil při vypořádání se s námitkami stěžovatele, jež jsou nyní uplatněny i v ústavní stížností. Krajský soud v Českých Budějovicích neshledal důvodnou námitku, že vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu. V tomto směru odkázal na své závěry i závěry nalézacího soudu, vyslovené v napadených rozhodnutích. Dle jeho názoru nebyl nutný postup dle §118a o.s.ř. K této otázce se vyjadřoval v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud, který v postupu odvolacího soudu žádnou vadu neshledal.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelovy výhrady jsou namířeny proti zjištěnému skutkovému stavu, na jehož základě došly soud II. stupně i soud dovolací k závěru, že půjčka 15 mil. Kč na zakoupení nemovitostí a movitých věcí určených k podnikání žalované, byla poskytnuta synem účastníků výlučně žalované. Dle něj nemá tento skutkový závěr soudů oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou totiž záležitostmi obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno některé z ústavně zaručených práv (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nálež č. 98).
V duchu uvedených tezí se Ústavní soud tedy zabýval pouze tím, zda skutkové zjištění soudů o tom, že peníze byly zapůjčeny pouze žalované, má dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Po přezkoumání obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl v tomto směru ke kladnému závěru. Zjištěné okolnosti, že syn účastníků poskytl finanční prostředky výhradně žalované, s níž měl na rozdíl od stěžovatele dobré vztahy, že k poskytnutí půjčky právě jí měl pádný důvod, neboť jí chtěl vynahradit ztrátu zaměstnání obstaráním prostředků k provozování živnosti, a dále, že stěžovatel zcela vědomě nebyl účastníkem ani kupní smlouvy ohledně nemovitostí, na jejichž pořízení byla půjčka poskytnuta, ale naopak výslovně učinil písemné prohlášení, že předmětné nemovitosti jsou jen ve vlastnictví žalované, jsou v souladu s provedeným dokazováním, především s výpovědí samotného syna účastníků. Tyto skutkové okolnosti, zjištěné a vyhodnocené již soudem I. stupně (a nikoli až soudem odvolacím, jak tvrdí stěžovatel), spolu ve vzájemné souvislosti logicky v dané věci vyústily ve skutkový závěr, na němž odvolací soud založil své právní posouzení, které stěžovatel v podstatě ani nezpochybňuje. Právní závěr odvolacího soudu podpořil dovolací soud svou konstantní judikaturou, podrobně citovanou v odůvodnění jeho rozhodnutí. Oba soudy své závěry řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, a pro stručnost lze proto odkázat na jejich rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nemůže za této situace založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani další námitku stěžovatele o neupozornění účastníků ze strany odvolacího soudu na to, že hodlá zaujmout na věc jiný právní názor než soud I. stupně. Stejnou námitku stěžovatel uplatnil v dovolacím řízení a dovolací soud se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vypořádal. Ústavní soud se ztotožňuje s jeho názorem, podpořeným soudní judikaturou, že poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti a aby ke svým tvrzením označili důkazy. V případě stěžovatele ovšem odvolací soud nezaložil odlišný způsob vypořádání majetku v SJM na jiných skutkových zjištěních než soud prvního stupně (shodně dovodil, že syn účastníků poskytl půjčku výhradně žalované), ale na rozdíl od něj jiným způsobem vyložil ustanovení §149 odst. 2 o.z (peníze opatřené půjčkou vypořádal jako vnos žalované, zatímco soud prvního stupně jej vypořádal jen nestejnoměrnou výší podílu účastníků na společném majetku). K tomu není zapotřebí doplňovat další tvrzení či důkazy. Poskytovat některému z účastníků poučení o možném výkladu hmotněprávního předpisu (ustanovení §149 odst. 2 o.z.) by naopak bylo vybočením z pravidel spravedlivého soudního řízení (srov. I. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, nález č. 2).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by rozsudky odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny.
Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne l. listopadu 2006
S t a n i s l a v B a l í k předseda senátu