ECLI:CZ:US:2000:2.US.533.99
sp. zn. II. ÚS 533/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti A. V., zastoupené JUDr. A. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1999, č. j. 40 Co 806/98-28, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 2. 1998, č. j. 3 C 231/97-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 23. 11. 1999, a byla doplněna podáním, které Ústavní soud obdržel dne 10. 1. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1999, č. j. 40 Co 806/98-28 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 2. 1998, č. j. 3 C 231/97-14.
Rozsudkem ze dne 11. 2. 1998, č. j. 3 C 231/97-14 Okresní soud v Jeseníku rozhodl tak, že odpůrkyně (stěžovatelka) je povinna zaplatit navrhovateli částku 33 011,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 16. 7. 1996 do zaplacení, a to do 15ti dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 6. 1999, č. j. 40 Co 806/98-28, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka uzavřela dne 8. 5. 1994 s firmou Z. I., spol. s. r. o., jako prodávajícím kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání zboží označené jako D - 120 Universal 1 kus v ceně 1 798,- DEM. Podle podmínek sjednaných v kupní smlouvě měla stěžovatelka zaplatit kupní cenu ve 24 zálohách, a to v korunách dle kurzovního lístku ČNB kurz valuty - prodej v den placení zálohy. Stěžovatelka nezaplatila prodávajícímu žádnou ze sjednaných záloh, celá kupní cena se stala splatnou dne 15. 7. 1996. Prodávající se na základě této smlouvy zavázal k dodání předmětného zboží do 28 dnů od připsání poslední dohodnuté zálohy kupní ceny na účet prodávajícího u peněžního ústavu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 5. 8. 1994, před první splátkou, doporučeným dopisem oznámila navrhovateli odstoupení od kupní smlouvy bez uvedení důvodu. Na tento dopis navrhovatel (prodávající) nereagoval. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že od smlouvy řádně odstoupila, uvádí, že odstoupení od smlouvy nemůže být chápáno jako porušení smluvních povinností, každý účastník má právo odstoupit od smlouvy. Dále stěžovatelka ve své stížnosti popisuje okolnosti uzavření kupní smlouvy, poukazuje na příliš vysokou cenu výrobků prodávajícího, zpochybňuje kvalitu výrobků firmy, namítá, že předvádějící nepředložil certifikát o jakosti výrobků, podal při předvádění výrobků nedoložené, neúplné, dvojsmyslné, klamné informace týkající se výrobků firmy a záruky na ně. Stěžovatelka se ve stížnosti odvolává i na zhoršení svých finančních poměrů.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Okresní soud správně zjistil skutkový stav věci, a tento skutkový stav rovněž správně právně posoudil. Proto také odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný.
Ve smyslu ust. §48 odst. 1 může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
Správně tedy odvolací soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí konstatoval, že ke zrušení práv a povinností založených smlouvou uzavřenou dne 8. 5. 1994 označenou č. 811233, nemohlo dojít pouze na základě jednostranného úkonu odstoupení ze strany odpůrkyně (stěžovatelky) z toho důvodu, že ve smlouvě nebyla sjednána možnost odstoupení od smlouvy pro případ zhoršení finančních poměrů kupujícího a důvody odstoupení od smlouvy stanovené objektivním právem (ustanovení §48, §49 o. z.) tvrzeny ani prokázány nebyly.
Nad rámec je třeba uvést, že Ústavní soud rozhodoval již dříve v obdobném případě nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 276/99. Tento nález však nelze aplikovat na daný případ, neboť v předchozím případě účastníci smlouvy mimo jiné ujednali, že při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího. V případě storna kupní smlouvy byl kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží. Pojem storna kupní smlouvy bylo i v daném případě v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci (uhrazení vzniklých nákladů ve výši 25 % smluvní ceny zboží) třeba vyložit v souhlase s nyní již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR tak, že i kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodů. Jestliže tedy stěžovatelka v předchozím případě od této kupní smlouvy dopisem odstoupila, přičemž jako důvod odstoupení od smlouvy uvedla rodinné důvody, potom tím jen vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo, a neporušila proto žádnou smluvní povinnost.
Ve smyslu shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pojmu storna kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou je pro ten který případ kupující povinen zaplatit, lze rozumět pouze v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodů. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§48 odst. 1 o. z.). nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo.
V projednávané věci však kupní smlouva na rozdíl od předchozího případu (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 276/99) neobsahuje ustanovení o možnosti účastníků od smlouvy odstoupit z důvodů ve smlouvě uvedených. K odstoupení od smlouvy z důvodů zhoršení finančních poměrů nebyla tedy stěžovatelka v nyní projednávaném případě oprávněna.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Protože ústavní stížnost je neopodstatněná, nezabýval se Ústavní soud nedostatky ústavní stížnosti spočívajícími v porušení ustanovení §31 odst. 1, §34 odst. 1, §72 odst. 1 zák. č. 181/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 9.února 2000