Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.02.2002, sp. zn. II. ÚS 536/01 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 17/25 SbNU 127 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.536.01

sp. zn. II. ÚS 536/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele JUDr. I. B., o ústavní stížnosti proti oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 6. 3. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, a proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 31. 7. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, za účasti Národního bezpečnostního úřadu, jako účastníka řízení, takto: Oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 6. 3. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 31. 7. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále též "NBÚ"). Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod. Z oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 6. 3. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 31. 7. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, přiložených k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil následující. Oznámením NBÚ ze dne 6. 3. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, ředitel Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") sdělil stěžovateli, že v souladu s ustanovením §36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 148/1998 Sb."), byla k jeho osobě provedena bezpečnostní prověrka IV. stupně, kterou bylo ověřeno, že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení ve smyslu ustanovení §18 citovaného zákona. Stěžovatel byl dále poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. přípustná stížnost, kterou je nutno podat do 15 dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, ředitel NBÚ přezkoumal výše uvedené oznámení a stížnost stěžovatele, směřující proti němu, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že bezpečnostní prověrka byla zahájena dne 18. 6. 1999 a dne 6. 3. 2001 bylo stěžovateli odesláno oznámení o nesplnění podmínek pro vydání osvědčení. Ředitel NBÚ přezkoumal průběh a vyhodnocení bezpečnostní prověrky a zjistil, že závěry odpovídají zjištěnému stavu. K pochybnostem stěžovatele o objektivitě prováděného šetření uvedl, že bezpečnostní prověrka, provedená podle zákona, jenž komplexně upravuje problematiku utajovaných skutečností a stanoví podmínky a předpoklady, které musí navrhovaná osoba splňovat, aby se mohla seznamovat s utajovanými skutečnostmi, umožňuje vysokou úroveň poznání navrhované osoby z hlediska existence bezpečnostních rizik či jiných překážek pro vydání osvědčení. Vzhledem k uvedenému ředitel NBÚ rozhodl, jak výše uvedeno. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl ke dni 1. 8. 1991 jmenován Okresním prokurátorem v Hradci Králové. Po změně prokuratury na státní zastupitelství vykonával, a doposud vykonává, funkci Okresního státního zástupce v Hradci Králové. Po řadu let byl osobou určenou ke styku se státním tajemstvím ve smyslu zák. č. 102/1971 Sb., v pozdějším znění. Prověřován byl i v roce 1997, a to pro výkon funkce Vrchního státního zástupce v Olomouci. Uvedená funkce mu byla po kladném výsledku prověrky nabídnuta, stěžovatel ji v té době ovšem byl nucen odmítnout. Není si proto jakýchkoli bezpečnostních rizik ve smyslu zákona č. 148/1998 Sb. vědom. S ohledem na napadená rozhodnutí byl ovšem již podán ministrovi spravedlnosti ČR návrh na odvolání stěžovatele z funkce. Stěžovatel v ústavní stížnosti především upozorňuje na skutečnost, že první z napadených rozhodnutí nebylo odůvodněno, druhé bylo odůvodněno jen zcela formálně, bez upřesnění, z jakého důvodu nebylo osvědčení stěžovateli vydáno a jaká byla u něj shledána bezpečnostní rizika. Obě napadená rozhodnutí jsou podepsána vždy stejnou osobou - ředitelem NBÚ ing. T. Kadlecem. Se stěžovatelem nebyl proveden bezpečnostní pohovor, resp. byl proveden až po podání stížnosti proti prvnímu z napadených rozhodnutí. Stěžovateli nebyly sděleny žádné skutečnosti, které by mohly být na překážku vydání osvědčení, a stěžovatel se proto nemohl ve smyslu §30 odst. 1 zák. č. 148/1998 Sb. vyjádřit. Současná právní úprava také neumožňuje jakýkoli soudní přezkum nezákonného postupu NBÚ, ačkoliv podle čl. 36 odst. 2 Listiny nemůže být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod, chráněných Listinou. V uvedeném rozhodnutí spatřuje zásah do práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Uvádí, že pokud je bezpečnostní prověrka podmínkou výkonu některého povolání, pak musí být dán i právní nárok pro toho, komu je odepřeno takovéto povolání vykonávat výlučně z důvodu, že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení, aby se seznámil s důvody, pro něž osvědčení vydáno nebylo a zároveň mít možnost soudního přezkumu, zda tyto důvody existují či nikoli, zda příslušný státní orgán rozhodoval v jeho věci objektivně a spravedlivě. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, jímž Ústavní soud ke dni 30. 6. 2002 ruší ustanovení §23 odst. 2 ve slově "zejména", §36 odst. 3, věta třetí, a §73 odst. 2 zák. č. 148/1998 Sb., a s jehož odůvodněním se stěžovatel ztotožňuje. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Národní bezpečnostní úřad, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. NBÚ ve svém vyjádření popsal průběh řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Sdělil, že vůči stěžovateli byla provedena bezpečnostní prověrka IV. stupně a že šetřením provedeným podle §29 zák. č. 148/1998 Sb. byla zjištěna existence bezpečnostních rizik ve smyslu §23 odst. 2 uvedeného zákona. Protože informace o činnosti navrhované osoby, která představuje bezpečnostní riziko, byly získány zpravodajskými službami, nemohl být s ohledem na ustanovení §30 odst. 5 a 6 zák. č. 148/1998 Sb. se stěžovatelem proveden bezpečnostní pohovor. Tento pohovor nemohl ze stejných důvodů uskutečnit ani NBÚ. Bezpečnostní pohovor byl proveden v rámci řízení o stížnosti proti nevydání osvědčení. Vzhledem ke skutečnosti, že nebyly zjištěny důvody, vyvracející existenci bezpečnostních rizik, byla stížnost zamítnuta. NBÚ uvádí, že v jeho postupu nelze shledat rozpor se zákonem. Skutečnosti, zjištěné zpravodajskými službami, považuje NBÚ za natolik závažné, že nadále trvá na svém stanovisku, uvedeném v napadeném oznámení a v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. Dále odkázal na své vyjádření k věci Pl. ÚS 11/2000 a uvedl, že se ztotožňuje se závěrem Ústavního soudu v uvedené věci. Vzhledem k uvedeným skutečnostem NBÚ navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především konstatuje, že plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 (publikovaným pod č. 322/2001 Sb.), v zákoně č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako protiústavní zrušilo ustanovení §23 odst. 2 ve slově "zejména", ustanovení třetí věty §36 odst. 3 a ustanovení §73 odst. 2. Vykonatelnost tohoto nálezu Ústavní soud odložil ke dni 30. 6. 2002. Při rozhodování o projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud k uvedenému derogačnímu nálezu přihlédl. Ústavní soud v citovaném plenárním nálezu mimo jiné uvedl, že rozhodnutí o nevydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi představuje citelný zásah do příslušného pracovního (služebního) poměru, a tedy ve svých důsledcích i do základního práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. I tato značně specifická oblast proto spadá pod garance práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Ústavní soud sice v oblasti ochrany utajovaných skutečností připustil, že není vždy možné zaručit všechna běžná procesní práva osob, jež s nimi budou nakládat, a že je nutné připravit novou, zvláštní a diferencovanou procesněprávní úpravu těchto případů. Nicméně konstatoval, že stávající právní stav (tzn. demonstrativní výčet bezpečnostních rizik, vyloučení soudního přezkumu v těchto případech a neodůvodnění rozhodnutí o nevydání bezpečnostního osvědčení) je protiústavní. Ústavní soud dále uvedl, že při přípravě nové zákonné úpravy jsou představitelné i výjimečné případy, kdy vyloučení soudního přezkumu (popř. neuvedení důvodů nevydání osvědčení) může být ústavně konformní, a že těmito výjimečnými případy mohou být někteří pracovníci specifických kategorií v ozbrojených silách či určití příslušníci zpravodajských služeb. Ústavní soud dovodil, že Parlament České republiky by se měl předmětným zákonem zabývat komplexně, nikoli toliko jeho zrušenými ustanoveními, a za tím účelem odložil vykonatelnost zrušovacího nálezu ke dni 30. 6. 2002. Při posuzování důvodnosti projednávané ústavní stížnosti zohlednil Ústavní soud obecné závěry, obsažené ve zmíněném plenárním nálezu, jenž se, jak již bylo uvedeno, specificky zabýval dopady bezpečnostní prověrky na právo garantované v čl. 26 Listiny. Projednávaný případ nespadá pod výjimky, jež uvedl citovaný plenární nález (pracovníci specifických kategorií v ozbrojených silách či určití příslušníci zpravodajských služeb), neboť stěžovatel zastává funkci okresního státního zástupce. Nejde tedy o případ, jenž by Ústavní soud zamýšlel vyloučit z dopadu citovaného plenárního nálezu. Naopak, z projednávané ústavní stížnosti plyne, že jde právě o typ právního vztahu, na nějž citovaný plenární nález dopadá (tedy pracovní či služební poměr) a v souvislosti s nímž považoval aplikaci ustanovení §36 odst. 3, věta třetí, zákona č. 148/1998 Sb., podle něhož se v rozhodnutí neuvádějí důvody nevydání osvědčení, a také ustanovení §73 odst. 2 zák. č. 148/1998 Sb., vylučující soudní přezkum v těchto věcech, za protiústavní. Závěry citovaného plenárního nálezu je proto nutno vztáhnout i na projednávaný případ. Ústavní soud z toho důvodu dospěl k závěru, že v projednávaném případě došlo k porušení práv stěžovatele, uvedených v čl. 26 Listiny. Ostatně ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v jiných obdobných případech (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 102/2000 a sp. zn. I. ÚS 738/2000). Ústavní soud přisvědčil i námitce stěžovatele, dle níž došlo k pochybení tím, že NBÚ přistoupilo k vydání oznámení, aniž by se stěžovatelem byl proveden bezpečnostní pohovor podle §30 zák. č. 148/1998 Sb. NBÚ proti uvedené námitce argumentoval tím, že pohovor nemohl být proveden s ohledem na ustanovení §30 odst. 5 a 6 zák. č. 148/1998 Sb. Podle uvedených ustanovení nesmějí být předmětem bezpečnostního pohovoru skutečnosti, které mohou ohrozit obranu nebo bezpečnost státu. Bezpečnostním pohovorem také nesmějí být dotčena práva třetích osob a ohrožen zdroj informací. Dle názoru Ústavního soudu ovšem ustanovení §30 odst. 5 a 6 zák. č. 148/1998 Sb. nemohou znemožnit a také neznemožňují provedení bezpečnostního pohovoru v rámci bezpečnostní prověrky. Podle odst. 1 §30 zák. č. 148/1998 Sb. se bezpečnostní pohovor provádí, pokud jsou zjištěny skutečnosti, které mohou být překážkou vydání osvědčení. V tomto pohovoru má navrhovaná osoba možnost vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem. Pouze ve výjimečných a odůvodněných případech, jak uvádí ustanovení §30 odst. 4 zák. č. 148/1998 Sb., lze pohovor nahradit písemným vyjádřením navrhované osoby ke skutečnostem, jež by jinak byly předmětem bezpečnostního pohovoru. Z uvedeného tedy plyne, že bezpečnostní pohovor se provádí až na výjimky, kdy je nahrazen zmíněným písemným vyjádřením, což se ovšem v projednávané věci nestalo, vždy. Odstavce 5 a 6 §30 zák. č. 148/1998 Sb. mohou bezpečnostní pohovor pouze omezit co do předmětu pohovoru. Navrhované osobě ale nemůže být obecně znemožněno ke zjištěným skutečnostem se vyjádřit. Ústavní soud dále považuje za nutné vyjádřit se k situaci, která nastane po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí NBÚ. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu č. 322/2001 Sb. ke dni 30. 6. 2002. To znamená, že Ústavním soudem označená protiústavní ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. přestanou být součástí právního řádu České republiky až tímto datem a do té doby je nutno se jimi - v jiných případech - řídit. Jestliže by však NBÚ za této situace -v současné době - opětovně rozhodoval o vydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi stěžovateli a musel-li by se ještě uvedenými protiústavními ustanoveními citovaného zákona řídit, hrozilo by v konečném důsledku opětovné porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud shledal, že ústavně konformním řešením této konkrétní situace je takový postup, kdy NBÚ vydá případné rozhodnutí (pokud to přirozeně bude v konkrétním případě smysluplné a nutné) o vydání či nevydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi až po 30. 6. 2002, tzn. až poté, kdy nabude účinnosti předpokládaná nová zvláštní zákonná úprava, regulující tuto značně specifickou materii. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadené oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 6. 3. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 31. 7. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, pro jejich rozpor s čl. 26 odst. 1 a 2 a s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. února 2002