ECLI:CZ:US:2005:2.US.546.04
sp. zn. II. ÚS 546/04
Usnesení
II.ÚS 546/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti F. L., zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem Praha 9, Kovářská 17/1169, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 6. 2004, čj. 7 Tdo 613/2004-141, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2004, čj. 8 To 45/2004-117, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 11. 2003, čj. 24 T 110/2003-84, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 9. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7. Tvrdí, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené čl. 8 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 68/2001 a sp. zn. 24 T 110/2003, zjistil Ústavní soud následující:
Obvodní soud pro Prahu 7 uznal rozsudkem ze dne 5. 11. 2003, čj. 24 T 110/2003-84, stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona, spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Těchto trestných činů se podle zjištění obvodního soudu dopustil společně s P. P. dne 14. 2. 2001 v Praze 7, Veletržní ul. č. 29, v prvním patře domu tak, že poté, co P. P. zazvonil smluveným znamením u bytu M. M., po otevření vstupních dveří vpustil do jejího bytu svého psa a zatlačil poškozenou dovnitř, oba společně jí pomocí lepící pásky omotali hlavu a ruce, odhodili ji na pohovku, byt prohledali, odcizili nejméně deset kusů obrazů, dva kusy starožitných čajových souprav, sadu stříbrných příborů, hotovost, šperky a osobní věci v hodnotě nejméně 162.310,-Kč, přičemž surovým zacházením způsobili poškozené pohmoždění obou zápěstí, pohmoždění bederní křížové krajiny, zlomeninu pátého a šestého žebra vlevo a prolomení horní ploténky čtvrtého bederního obratle. Za to mu obvodní soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu stanovil povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 162.310,-Kč. Tento v pořadí druhý rozsudek vydal obvodní soud poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02, zrušil na základě ústavní stížnosti stěžovatele jeho první odsuzující rozsudek ze dne 3. 9. 2001, sp. zn. 24 T 68/2001, a navazující usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 6 To 483/2001 (důvodem zrušujícího nálezu byla skutečnost, že obecné soudy se při hodnocení zákonnosti důkazu pachovou zkouškou nezabývaly tím, kdy a jakým způsobem došlo k odebrání a zajištění pachové stopy stěžovatele). Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2004, čj. 8 To 45/2004-117, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody a sám rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody částku 70.600,-Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné svým usnesením ze dne 2. 6. 2004, čj. 7 Tdo 613/2004-141.
Stěžovatel napadl rozsudky soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítá, že soudem použité důkazy netvoří ucelený řetězec, když pachová zkouška žádný řetězec neuzavírá. Doplňuje toliko jeden další důkaz, a to výpověď poškozené. Dále má za to, že z úředních záznamů zachycujících odebrání pachových stop dne 15. 2. 2001 není zřejmé, jakým způsobem a z jakých předmětů byly pachové stopy odebrány. Při odběru srovnávací pachové stopy nebyl navíc poučen o svých právech a povinnostech, zejména o následcích nevyhovění, a nebyl mu poskytnut dostatečný čas na zvážení, zda se má poradit se svým obhájcem. Dle jeho názoru jediným přímým důkazem jsou výpovědi oběti trestného činu. Způsob, jakým je obecné soudy hodnotí, vzbuzuje u stěžovatele podezření o projevu libovůle. Upozorňuje na nepřesnosti a rozpory ve výpovědích poškozené, týkající se jeho účasti na předmětném skutku, zejména na její tvrzení, že měl mít kuklu, které je v rozporu s pozdějším tvrzením o velké černé rukavici. Upozorňuje i na to, že věrohodnost poškozené zpochybňoval svědek P. V další části ústavní stížnosti napadá závěry znaleckého posudku k osobě poškozené, poukazuje na jeho nepřesnosti i na to, že znalci se vyjadřují i k otázkám, jejichž posouzení jim nepřísluší, a vyslovuje pochybnosti o nepodjatosti znalce s ohledem na jeho účast při výslechu poškozené.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření upozornil na to, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nebyly obsahem podaného dovolání. Zatímco v ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a oponuje skutkovému závěru, že byl pachatelem zjištěného skutku, dovolací námitky zaměřil proti právnímu posouzení skutku, resp. proti přípustnosti svého trestního stíhání z důvodu jím tvrzené pochybnosti o jeho příčetnosti v době činu. Nejvyšší soud tak nepovažuje za přípustné vyjadřovat se k námitkám, které nebyly předmětem jeho přezkumu. Konečné rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Podle jeho názoru byla vina stěžovatele v plném rozsahu prokázána, a to zejména výpovědí poškozené. Věrohodnost její výpovědi byla potvrzena nejen znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a klinické psychologie, ale i pachovou stopou stěžovatele zajištěnou na místě činu. Odvolací soud poukázal i na to, že stěžovatel je povinen poskytnout srovnávací pach, stejně jako je povinen poskytnout otisky prstů.
Obvodní soud pro Prahu 7 setrval na podrobném odůvodnění svého rozsudku. Doplnil, že se důsledně řídil nálezem Ústavního soudu a v určeném rozsahu doplnil dokazování, přičemž jiné vady či pochybení nebyly vytýkány. Má za to, že svým postupem neporušil princip rovnosti zbraní. Nedomnívá se, že by rozhodoval svévolně.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřují do oblasti hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Je však oprávněn posoudit, zda jejich postup nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody. Zaměřil se tudíž na posouzení, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a zda důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily, jak požaduje ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a aniž dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení. Zabýval se i všemi odvolacími námitkami, včetně těch, které stěžovatel znovu uplatňuje v ústavní stížnosti. I dovolací soud přezkoumal všechny uplatněné dovolací důvody (námitky uvedené v ústavní stížnosti nebyly ovšem obsaženy v podaném dovolání, v němž stěžovatel především napadl přípustnost svého trestního stíhání z důvodu tvrzené pochybnosti o jeho nepříčetnosti v době spáchání trestných činů).
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že usvědčující důkazy netvoří ucelený řetězec. Obecné soudy založily závěr o vině stěžovatele především na výpovědi poškozené, když neshledaly žádnou okolnost, která by tuto výpověď zpochybňovala. Vyšly přitom ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který byl vypracován na osobu poškozené. Ze závěrů znalců mimo jiné vyplývá, že stěžovatelka bezprostředně po napadení trpěla reaktivním depresivním syndromem, který ovšem postupně odezněl. Tím lze vysvětlit počáteční rozpory v její výpovědi, na něž stěžovatel upozorňuje v ústavní stížnosti (tvrzení o muži v kukle, dílčí nepřesnosti o způsobu napadení). Nejedná se ovšem o takové rozpory, které by činily její výpověď jako celek nevěrohodnou. S tímto důkazem navíc koresponduje řada nepřímých důkazů a především důkaz podpůrný - pachová stopa zajištěná na místě činu, jež se shoduje se srovnávací pachovou stopou odebranou stěžovateli po jeho zadržení, a jež vypovídá o přítomnosti stěžovatele v bytě poškozené a zároveň vyvrací jeho tvrzení, že v tomto bytě nikdy nebyl. Obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou nezpochybňuje ani Ústavní soud, na což byl stěžovatel upozorněn i v uvedeném zrušujícím nálezu. Na druhé straně nutno podotknout, že stěžovatelovo "alibi" žádný z navrhovaných důkazů nepotvrdil. Použité důkazy tak tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti žalovaného skutku a svědčí o vině stěžovatele. Lze proto uzavřít, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu koresponduje se základními ústavními a zákonnými předpoklady a zásadami, o nichž bylo hovořeno výše.
Ústavní soud považuje za nedůvodnou i další námitku stěžovatele, že z úředních záznamů, zachycujících odebrání pachových stop dne 15. 2. 2001, není zřejmé, jakým způsobem a z jakých předmětů byly odebrány. Z obsahu spisového materiálu je patrné, že nalézací soud vyžádal po zrušení jeho prvního odsuzujícího rozsudku Ústavním soudem policejní záznamy o odběru otisků pachových stop ze 14. a 15. 2. 2001 a o odběru srovnávacích pachových konzerv ze dne 1. 3. 2001 (čl. 26 - 28 spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 110/2003). Ze záznamu na čl. 27 uvedeného spisu je zřejmé, že kpt. M. dne 14. 2. 2001 v době od 21.00 hod do 21.30 hod v bytě poškozené sejmul otisky pachových stop z izolepy, kterou byla poškozená svázána na rukou. Ze záznamu na čl. 28 je pak zřejmé, že na stejném místě odebral dne 15. 2. 2001, v době od 8.40 hod do 10.30 hod, por. H. otisky pachových stop z nože na dopisy, jímž byly vyřezány obrazy z rámů. Ze záznamu na čl. 26 vyplývá, že odběr srovnávací pachové konzervy z boku stěžovatele provedli dne 1. 3. 2001 ppor. T. a pprap. V. Tyto záznamy soud přečetl jako listinné důkazy u hlavního líčení dne 5. 9. 2003. Stěžovatel k nim neměl žádné připomínky. V odůvodnění svého rozsudku pak nalézací soud uvedené důkazy ústavně konformním způsobem vyhodnotil. Ústavní soud proto konstatuje, že nalézací soud plně vyhověl požadavkům vysloveným ve zrušujícím nálezu ze dne 9. 6. 2003 na doložení záznamů o zajištění pachových stop jako jednoho z klíčových pramenů důkazu pachovou stopou a na jejich řádné vyhodnocení. Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že se mu při odběru srovnávací pachové stopy nedostalo poučení o jeho právech a povinnostech, zejména o následcích nevyhovění, a nebyl mu poskytnut dostatečný čas na zvážení, zda se má poradit se svým obhájcem, Ústavní soud odkazuje na ustanovení §114 odst. 2 trestního řádu, z něhož lze dovozovat možnost odebrání pachové stopy, a to za podmínek uvedených ve větě druhé tohoto ustanovení. Z obsahu trestního spisu ani ze záznamu o odběru srovnávací pachové stopy nevyplývá, že by stěžovatel odmítl takovou pachovou stopu poskytnout. Nic takového ostatně v průběhu trestního řízení nenamítal. Odběr vzorku pachu nelze přitom považovat za vyšetřovací úkon, kterému by měl mít právo být přítomen obhájce. Ten ani nežádal, aby byl vyrozuměn policejním orgánem o všech, či toliko jmenovitě určených vyšetřovacích úkonech trestního řízení.
Stěžovatel konečně namítá, že soudy bezdůvodně nevyhověly návrhu obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku, když posudek, o nějž opřely své závěry o věrohodnosti výpovědi poškozené, nesplňuje požadavky, stanovené v §107 trestního řádu (dle jeho názoru znalci nepřípustně hodnotí důkaz výpovědi poškozené a lze mít pochybnosti i o nepodjatosti znalce s ohledem na jeho předběžný vztah k věci, kdy měl být přítomen prvotnímu výslechu poškozené v nemocnici). Při hodnocení této námitky nutno vyjít ze skutečnosti, že stěžovatel po přibrání znalců ani v průběhu dalšího řízení, především u hlavního líčení dne 4. 7. 2001, při němž se měl z výslechu znalkyně PhDr. S. dozvědět o okolnostech, které dle jeho názoru činí posudek nezákonným, neměl k podanému znaleckému posudku ani k provedenému výslechu znalkyně připomínky ani nevznesl žádné námitky vůči osobám znalců. Jak ověřil Ústavní soud ze spisu IV. ÚS 10/02, nezákonnost tohoto důkazu nenamítal ani ve své první ústavní stížnosti ze dne 3. 1. 2002, kdy mu již tyto okolnosti byly známy. O revizní znalecký posudek požádal až v řízení, které následovalo po vydání zrušujícího nálezu Ústavního soudu. Nemohl proto očekávat, že soudy za této procesní situace jeho žádosti vyhoví. Z chování stěžovatele lze nabýt dojmu, že stěžovatel za situace, kdy obecné soudy napravily Ústavním soudem vytčené pochybení, hledá nové důvody pro zrušení odsuzujícího rozsudku, které ovšem v předešlém řízení neuváděl. Za této situace ani Ústavnímu soudu nepřísluší se takovou námitkou zabývat.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková