ECLI:CZ:US:2005:2.US.547.04
sp. zn. II. ÚS 547/04
Usnesení
II.ÚS 547/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Ledeč nad Sázavou, Hůrka 218, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004 ve věci sp. zn. 5 To 219/2004, za účasti Krajského soudu, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve svém podání domáhá zrušení výše rubrikovaného usnesení a tvrdí, že Krajský soud v Brně porušil jeho základní práva plynoucí z čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomuto porušení mělo dojít v důsledku absence řádného odůvodnění usnesení Krajského soudu, kdy se soud dle názoru stěžovatele nevypořádal řádně s jeho obhajobou a neaplikoval při rozhodování o vykonání trestu odnětí svobody §60 odst. 1 trestního zákona.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2003 ve věci sp. zn. 9 T 122/2002 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 2 let. Výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4,5 roku. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4,5 roku. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 13. 6. 2003.
Dne 18. 12. 2003 byl stěžovatel Okresním soudem v Kroměříži ve věci sp. zn. 1 T 124/2003 uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Tohoto trestného činu se dopustil, když i přes existenci pravomocného rozsudku, kterým mu byla tato činnost zakázána, řídil dne 11. 10. 2003 pod vlivem alkoholu motorové vozidlo. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let.
Městský soud v Brně následně usnesením ze dne 27. 4. 2004 ve věci sp. zn. 9 T 122/2002 rozhodl, že vzhledem k této trestné činnosti odsouzený trest odnětí svobody vykoná a zařadil jej dle §39a odst. 2 písm. a) trestního zákona do věznice s dohledem. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla Krajským soudem v Brně dne 31. 5. 2004 dle §148 odst. 1 písm. c) zamítnuta. V odůvodnění usnesení Krajský soud uvádí, že stěžovatel se dopustil úmyslné trestné činnosti v dopravě přibližně 4 měsíce po právní moci rozsudku, kterým mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Dle názoru Krajského soudu se nejedná o výjimečný exces z řádného plnění povinností, ale o vědomé porušení zákazu, jenž z uloženého trestu vyplýval. Neboť stěžovatel nevyužil možnosti, která mu byla uložením podmíněného odkladu výkonu trestu umožněna, nemohl Městský soud rozhodnout jiným způsobem a podmíněné odsouzení dle §60 odst. 1 trestního zákona ponechat v platnosti.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně , k vyjádření.
Krajský soud uvedl, že již z výše uloženého trestu, dosahující u nepodmíněného i podmíněného trestu horní hranice, je zřejmé, že se jednalo o závažný trestný čin. Případné ponechání podmíněného trestu odnětí svobody v platnosti, s užitím jedné z alternativ v §60 odst. 1 trestního zákona stanovených, je možné za situace, kdy se osoba pachatele dopustí ve lhůtě podmíněného odsouzení např. přestupku či nedbalostního trestného činu. Jestliže se však stěžovatel již několik měsíců po právní moci rozsudku, kterým mu byl uložen zákaz činnosti, dopouští další úmyslné trestné činnosti, nelze ponechat v platnosti podmíněný trest odnětí svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani činnost těchto orgánů nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 168/03, Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 78, str. 255 a násl.).
K uplatněné námitce stěžovatele Ústavní soud především poukazuje na doslovné znění §60 odst. 1 trestního zákona. Dle tohoto ustanovení vysloví soud, že se podmíněně odsouzený osvědčil, jestliže vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. V opačném případě soud rozhodne, že se trest vykoná, a to popřípadě již během zkušební doby. Ponechat podmíněné odsouzení v platnosti může soud, i přestože odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, pouze výjimečně, je-li takový postup odůvodněn okolnostmi případu a osobou odsouzeného.
Zákon výslovně označuje ponechání podmíněného odsouzení v platnosti za výjimečné, proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, rozhodne soud o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Uvedený výjimečný postup dle věty druhé §60 odst. 1 trestního zákona musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení a následné rozhodnutí o případném ponechání podmíněného odsouzení v platnosti je pouze na úvaze obecného soudu. Z ustanovení §60 odst. 1 se nedá dovodit žádná povinnost soudu tuto možnost využít a výkon trestu odnětí svobody nenařídit, ačkoli obžalovaný svým chováním k tomuto postupu zavdal příčinu. Ústavní soud dále podotýká, že Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s argumentací stěžovatele vypořádal stručně, jasně, přesvědčivě a zcela v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Ústavní soud neshledal v činnosti Krajského soudu pochybení, které by vedlo k porušení stěžovatelových ústavně zakotvených základních práv a svobod a odůvodňovalo zrušení napadeného usnesení. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Eleni Kameníková
Ref.: - usnesení doručit do vlastních rukou na adresy uvedené ve spisu
- právnímu zástupci stěžovatele (2x)
- Krajskému soudu v Brně ke sp. zn. 5 To 219/2004
- přílohy ponechat ve spisu,
- po vrácení zpátečních lístků vyznačit doručení ve spisu a spis založit.
V Brně dne