ECLI:CZ:US:2005:2.US.554.03
sp. zn. II. ÚS 554/03
Usnesení
II.ÚS 554/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. Z. D., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003 ve věci sp. zn. 7 Tdo 1058/2003, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2003 ve věci sp. zn. 2 To 9/2003 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2002 ve věci sp. zn. 43 T 7/98, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve svém podání domáhá zrušení rubrikovaných usnesení obecných soudů s odůvodněním, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo v řízeních předcházejících vydání napadaných rozhodnutí k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále z čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 12 Úmluvy.
K projednání věci si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 43 T 7/98, ten však mohl být Ústavnímu soudu z důvodu jednání před obecnými soudy postoupen až 3. 8. 2005. Z obsahu uvedeného spisu zjistil Ústavní soud ve vztahu k obsahu podané stížnosti následující:
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu ve spolupachatelství, za což mu byl uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce 3 let se zkušební dobou v trvání 5 let. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit především tím, že, ačkoli si byl vědom své špatné finanční situace, požádal A. K. o zapůjčení částky 1 070 000 Kč a jako zajištění této půjčky zprostředkoval uzavření kupní smlouvy na prodej nemovitosti s právem zpětné koupě, bude-li zmíněná částka řádně vrácena. Smlouvu na koupi nemovitosti z jeho podnětu uzavřeli manželé P., vlastníci nemovitosti (příbuzní družky stěžovatele) a A. K. Stěžovatel po uzavření smlouvy obdržel celou kupní cenu a přislíbil jak A. K., tak manželům P. včasné vrácení částky, v důsledku čehož mělo dojít k anulaci kupní smlouvy a zpětnému převodu vlastnického práva k nemovitosti na manžele P. Přestože měl kupní smlouvu vložit do katastru nemovitostí, neučinil tak a následující měsíc společně s manžely P. uzavřel s Ing. Z. B. smlouvu o půjčce na částku 260 000 Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva ke stejné nemovitosti. Od A. K. dále převzal částku 42 000 Kč s tím, že ji ve slíbené době vrátí, ačkoli musel vědět, že tak vzhledem ke své finanční situaci nebude moci učinit.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl prvostupňový rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu a stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. V rámci podaného dovolání se stěžovatel mimo jiné domáhal odkladu výkonu rozhodnutí a rozhodnutí o nepřípustnosti trestního stíhání.
Dle názoru stěžovatele nebyla jeho věc spravedlivě projednána, byla mu přisouzena role pachatele, aniž ve skutečnosti dané skutky spáchal a aniž se obvinění provedeným dokazováním potvrdilo. Obecné soudy stěžovatele údajně zbavují svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, přičemž tento postup je ve zjevném rozporu s čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě. Tvrzením o jeho "nepříznivé finanční situaci" jej soudy měly v rozporu s čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě diskriminovat z důvodu, že je podnikatelem. Stěžovatel poukazuje rovněž na nepřiměřené průtahy v celém trestním řízení. Námitka nepřípustnosti trestního stíhání dle stěžovatele měla a mohla být dovolacím soudem posouzena jako dovolání z důvodu dle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. Ačkoli stěžovatel u soudů všech stupňů navrhoval odklad výkonu trestu z vážných zdravotních důvodů, byl jeho zdravotní stav ignorován a tím porušen čl. 3 Listiny.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Nejvyšší soud, Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně, k vyjádření.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele směřovaly z velké části proti rozsahu provedeného dokazování a proti správnosti provedených skutkových zjištění, které ovšem dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) nezakládají. Tento dovolací důvod byl plnohodnotně uplatněn pouze v té části dovolání, v níž stěžovatel zpochybnil správnost právního posouzení skutku, když namítl, že jako trestný čin podvodu nelze označit občanskoprávní úkon, jehož obsahem je ve skutečnosti smlouva o půjčce "jištěná smlouvou kupní". Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž jasně vyplynulo, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Pokud jde o námitku nerozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí, poukázal Nejvyšší soud na skutečnost, že osobou oprávněnou k podání návrhu na odklad výkonu rozhodnutí u Nejvyššího soudu je pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však důvod pro postup dle §265o odst. 1 trestního řádu neshledal. Nepřípustnost trestního stíhání nebyla posouzena jako důvod dovolání, neboť stěžovatel na tento důvod jako na důvod dovolací výslovně neodkázal. Názor o nepřípustnosti trestního stíhání a o nutnosti zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení a průtahů v trestním řízení nemá dle názoru Nejvyššího soudu oporu v právním řádu České republiky ani v Úmluvě.
Ve vyjádření Vrchního soudu v Olomouci je uvedeno, že skutkové závěry nalézacího i odvolacího soudu byly opřeny o komplexní vyhodnocení důkazů a stěžovatel byl v každém bodě výroku o vině usvědčován celou řadou z nich, což jeho obhajobu vyvracelo.
Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy České republiky, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a nepřísluší mu přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže shledá porušení některých základních ústavně zaručených práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2003 ve věci sp. zn. I. ÚS 582/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález. č. 2, str. 9 a násl.).
Námitka nedostatečného prokázání spáchaných skutků byla stěžovatelem uplatněna v rámci řízení odvolacího i dovolacího. Ústavní soud dospěl po prostudování spisového materiálu k závěru, že již soud první instance provedl potřebné důkazy pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil.
S tvrzením stěžovatele, že jej obecné soudy zbavují svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Jak již dříve ve svém nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04 (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42, str. 405 a násl.) judikoval, je potřeba trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek ochrany základních společenských hodnot. Trestní stíhání není namístě, jestliže se jednání obviněného pohybovalo výhradně v rovině občanskoprávních vztahů, nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a tudíž nemohlo ani vést k vzniku trestněprávní odpovědnosti. V projednávané věci bylo prokázáno, že jednání stěžovatele výrazně překročilo mez soukromoprávní sféry a ohrozilo celospolečenské hodnoty, k jejichž ochraně jsou orgány činné v trestním řízení povolány. Stěžovatel "neručil" domem manželů P. poprvé a již v minulosti si opakovaně půjčoval finanční prostředky, jež ve stanovené lhůtě nevracel. V době, kdy sjednával půjčku s A. K., se s finančnímu problémy potýkal po delší dobu. I kdyby Ústavní soud - vzdor průběhu předchozích finančních transakcí a jednání stěžovatele při navracení vypůjčených částek - půjčku od A. K. ve výši 1 070 000 Kč a její sjednání považoval za součást podnikatelského rizika, nemůže tak učinit ve vztahu k následujícímu jednání stěžovatele, kdy úmyslně nevložil kupní smlouvu do katastru nemovitostí a společně s P. se pokusil zřídit k dotčené nemovitosti zástavní právo. Takovéto jednání již nelze akceptovat jako "právně nezávadné" a dle názoru Ústavního soudu překračuje hranice soukromoprávní sféry. Za této situace nelze proto nic namítat proti kvalifikaci jednání stěžovatele, jak je učinily orgány činné v trestním řízení. Za takových okolností není možno posuzovat věc pouze jako nesplnění občanskoprávního závazku a vyvozovat odpovědnost toliko v rovině občanskoprávní. Následek jednání stěžovatele tedy nebyl dluhem ze smluvního závazku, ale škodou způsobenou trestným činem. Proto argumentaci porušení čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě Ústavní soud neshledal důvodnou.
Podle tvrzení stěžovatele jej soudy konstatováním "nepříznivé finanční situace" měly v rozporu s čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 12 k Úmluvě diskriminovat, a to z důvodu, že je podnikatelem. K této argumentaci Ústavní soud uvádí, že dle čl. 10 Ústavy České republiky jsou součástí právního řádu České republiky vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Takové mezinárodní smlouvy pak mají přednost před zákonem. Protokol č. 12 k Úmluvě byl Českou republikou podepsán dne 4. 11. 2000, dosud však nebyl ratifikován a není tudíž součástí právního řádu České republiky. Ústavní soud k této námitce stěžovatele ještě poznamenává, že v souladu s čl. 1 odst. 2 zmíněného protokolu nesmí být nikdo orgánem veřejné moci diskriminován z důvodů uvedených v odst. 1 tohoto článku, tedy z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženství, politického či jiného názoru, národního či sociálního původu, přidružení k národnostní menšině, majetku, narození či jiného postavení. Jakékoli znevýhodnění postavení stěžovatele rámci řízení před obecnými soudy, které pramenilo ze skutečnosti, že je podnikatelem, však Ústavní soud neshledal. Námitka stěžovatele, jak je podána v ústavní stížnosti, je pouze tvrzením bez argumentační opory.
Pokud jde o stěžovatelem namítané nezohlednění podnětu k odkladu výkonu trestu vzhledem k vážným zdravotním problémům, bylo toto dle zjištění Ústavního soudu namítáno pouze v rámci podaného dovolání. Jak správně Nejvyšší soud poukázal, stěžovatel není v řízení o dovolání osobou, která by byla oprávněna navrhnout odklad výkonu trestu. Touto osobou je předseda senátu soudu prvního stupně. Vzhledem k zákonné dikci nelze v tomto postupu spatřovat porušení čl. 3 Listiny a Ústavní soud proto uvedenou námitku nemohl akceptovat jako relevantní vadu, která by opodstatňovala zrušení napadených rozhodnutí.
V podaném dovolání uplatnil stěžovatel dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g) a dle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Uvedl, že rozhodnutí o nepřípustnosti trestního stíhání ponechává na úvaze Nejvyššího soudu, přičemž bez bližší specifikace odkázal na čl. 6 Úmluvy a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002 ve věci sp. zn. 7 Tz 316/2001. Dodal, že neměl být postaven před soud, a to z důvodů v dovolání podrobně rozvedených. Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou konstatuje, že vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, neboť limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolání je procesní úkon, pro nějž v zásadě platí, že se posuzuje podle obsahu, proto je třeba dle názoru Ústavního soudu zdůraznit, že obsah v dovolání uplatněných námitek musí odpovídat důvodu dovolání, který stěžovatel uplatní. Námitky uplatněné stěžovatelem v celém jeho dovolání však směřují pouze k nesprávnému právnímu posouzení skutku, popřípadě k nedostatečnému prokázání viny. Žádná z uplatněných námitek, jež by operovala s průtahy řízení, nebyla specifikována jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání. Z obsahu trestního řádu neplyne povinnost soudu zkoumat, zda použitou argumentací neměl stěžovatel na mysli jiný (další) dovolací důvod. Proto Ústavní soud v postupu dovolacího soudu neshledal pochybení, které by námitku stěžovatele odůvodňovalo.
Stěžovatel rovněž uplatnil námitku nepřiměřených průtahů v trestním řízení, tou se však Ústavní soud podrobněji nezabýval. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se lze domáhat ochrany před průtahy, k nimž došlo (mělo dojít) v řízení před obecnými soudy jedině tehdy, pokud se jedná o aktuální a trvající stav, jenž má být v důsledku zásahu Ústavního soudu odstraněn. Nelze je proto bez dalšího akceptovat jako důvod zrušení napadaných rozhodnutí, neboť průtahy v řízení nejsou způsobilé založit neústavnost rozhodnutí ve smyslu jeho věcné nesprávnosti [viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 494/03, dosud nepublikováno, přístupné v ASPI, dokument č. 31590 (JUD)].
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, který by odůvodňoval zrušení napadených rozhodnutí, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu