ECLI:CZ:US:2008:2.US.555.07.1
sp. zn. II. ÚS 555/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Občanského sdružení Lípa 2000, sídlem Písek, Gregorova 12, zastoupeného JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem Písek, Národní svobody 26, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2006 ve věci sp. zn. 4 As 42/2005 a proti předchozímu postupu orgánů veřejné moci, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmíta.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým podáním domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mělo dojít k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivé, veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně měly být porušeny i čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel nadto navrhuje zrušení shora uvedeného ustanovení soudního řádu správního.
V řízení o vydání stavebního povolení v katastrálním území Písek vznesl stěžovatel (spolu s dalšími účastníky řízení) mj. námitku podjatosti pracovníka obce. Stavební úřad námitkám nevyhověl a požadované povolení vydal. Stěžovatel a Ing. Z. K. podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, které Krajský úřad - Jihočeský kraj zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Písek potvrdil.
Pro tvrzenou nezákonnost a protiústavnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu a vady předchozího správního řízení podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 3. 2005 ve věci sp. zn. 10 Ca 223/2004 částečně zamítl, částečně odmítl a (dle stěžovatele) o části vůbec nerozhodl. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou zamítl Nejvyšší správní soud rubrikovaným rozsudkem.
Ústavní stížností napadá stěžovatel v prvé řadě závěr Nejvyššího správního soudu, že důvodem podjatosti není sama o sobě skutečnost, že pracovník obecního úřadu provádí řízení ve věci, jehož účastníkem je tato obec. Vyslovený právní názor považuje stěžovatel za nesprávný, neboť na základě logiky, na níž odůvodnění napadeného rozsudku stojí, by bylo nutno dospět k závěru, že pracovník obce není podjatý nikdy, a to ani v případech, kdy je jeho podjatost zřejmá na první pohled (když je např. rodinným příslušníkem účastníka řízení).
Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu dále vytýká, že nadřazuje zásadu koncentrace řízení - přestože tato nemá ústavněprávní zakotvení - nad zásadu rovnosti účastníků řízení, zásadu zákonnosti a ústavnosti řízení a rozhodování, jakož i nad zásadu materielní pravdy. Nejvyšší správní soud, nejenže - dle stěžovatele nepravdivě - tvrdil, že stěžovatel nevznesl potřebné námitky již v rámci správního řízení, ale nadto vůbec nepovažoval za podstatné zkoumat, zda jsou napadený rozsudek krajského soudu a předchozí správní řízení zákonné, nýbrž se zabýval pouze tím, zda stěžovatel tyto námitky ve správním řízení řádně uplatnil.
Nejvyšší správní soud měl dále pochybit tím, že se vůbec nezabýval vadami předchozího řízení spočívajícími v "opomenutí důkazů", přičemž jako důvod ke kasačnímu rozhodnutí neshledal ani skutečnost, že krajský soud vycházel při rozhodování ze zrušeného právního předpisu, ani fakt, že krajský soud v rámci skutkových zjištění označil zaměstnance Města Písek za zaměstnance Městského úřadu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve předesílá, že nepředstavuje vrcholnou instanci obecného soudnictví, jejíž úkolem (a oprávněním) by bylo napravovat veškeré nesprávnosti a pochybení, k nimž dochází v rámci řízení před obecnými soudy. Smyslem existence Ústavního soudu je chránit ústavnost, což prizmatem posuzování důvodnosti projednávaných ústavních stížností znamená, že meritorního přezkumu Ústavním soudem se mohou domáhat pouze ty subjekty, jejichž ústavně zaručená základní práva a svobody byly porušeny, přičemž je současně Ústavní soud nutno vnímat toliko jako ultima ratio, tedy jako prostředek ochrany práva, k němuž je možno přistoupit až poté, kdy tvrzené porušení základních práv v rámci předchozího řízení nezhojily k tomu příslušné orgány veřejné moci. Ústavní soud je tedy nutno vnímat i jako subsidiárně definovaný orgán ochrany ústavnosti, u něhož se ochrany svých základních práv mohou úspěšně dovolávat jen ty osoby, jež ochranu svých práv v duchu zásady vigilantibus iura nezanedbaly již během předchozího řízení.
Posuzovaná věc se vyznačuje tím, že de facto totožné podání projednává Ústavní soud (stejně jako předtím Nejvyšší správní soud) dvakrát. Důvodem je "dvojjediné" postavení Ing. K., předsedy stěžovatele, jenž současně podal kasační stížnost (a poté i stížnost ústavní) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2005 ve věci sp. zn. 10 Ca 223/2004 jednak jménem svým, jednak jménem stěžovatele.
Ing. Z. K. podal ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2006 ve věci sp. zn. 4 As 41/2005, jež byla Ústavním soudem projednávána pod sp. zn. I. ÚS 553/07 a jež byla odmítnuta usnesením ze dne 6. října 2008.
Stěžovatel uplatnil v posuzované ústavní stížnosti obdobné (a co se týče námitek relevantních - naprosto totožné) námitky a argumenty jako Ing. K. v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 553/07. Ústavní soud se s námitkami Ing. K. značně podrobně vyrovnal v usnesení ze dne 6. října 2008, v němž shledal podání stěžovatele zjevně neopodstatněným. Ústavní soud neshledal důvod v projednávané věci se od závěrů v citovaném usnesení vyslovených odchýlit, pročež na ně v plném rozsahu pouze odkazuje.
Nad rámec odůvodnění usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 553/07 toliko ve formě obiter dictum Ústavní soud uvádí, že v kontextu projednávané věci sice shledal právní závěry Nejvyššího správního soudu vztahující se k otázce podjatosti pracovníka obce ústavně konformními, avšak pro futuro není možné zcela vyloučit ani situaci, kdy se v souvislosti s odlišně determinovanou právní věcí ukáží tyto závěry jako závěry vybočující z mezí ústavnosti. Ústavní soud jinými slovy konstatuje, že na základě konkrétních okolností projednávané věci nedospěl k závěru o ústavní nonkonformnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (opírajícího se argumentačně o rozsudek ze dne 16. 12. 2004 ve věci sp. zn. 2 As 21/2004), je si však současně vědom i možné eventuality, že budoucí praxe ukáže potřebu tyto závěry (možná i podstatným způsobem) modifikovat (viz např. článek: Kadečka, Stanislav: Je rozhodování obce ve vlastní věci opravdu nepodjaté? In: Právní rozhledy, červenec 2005, s. 477 - 484). Ústavní soud se nedomnívá, že může být pracovník obce a priori považován za podjatého v řízení, v němž je účastníkem řízení tato obec (jak uvádí stěžovatel), současně má nicméně za to, že kritéria předestřená Nejvyšším správním soudem v napadeným rozsudkem citovaném judikátu se mohou v testu skutkově odlišných právních věcí ukázat nevyhovujícími, respektive - uplatňoval-li by je Nejvyšší správní soud i za takovýchto okolností - i ústavně nonkonformními.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nedošlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv, kterých se stěžovatel dovolává, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nemohl se Ústavní soud zabývat návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §68 písm. a) soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, neboť tento návrh je ve vztahu k ústavní stížnosti subsidiární a sdílí tedy její osud. Totéž platí i o návrhu stěžovatele učiněném dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu