ECLI:CZ:US:2007:2.US.561.07.1
sp. zn. II. ÚS 561/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatelů 1) Ing. R. H., 2) Ing. H. H. a 3) P. H., všech zastoupených JUDr. V. J., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojené kopie rozhodnutí zjistil následující:
B. M. se jako původní žalobce domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem jedné ideální poloviny specifikovaných nemovitostí. Vlastníci druhé ideální poloviny svůj podíl v roce 1956 převedli na stát a bez ohledu na to, že on k převzetí svého spoluvlastnického podílu státem nikdy nedal souhlas, stát se zmocnil celého pozemku, který byl zastavěn bytovými domy. V řízení bylo po smrti B. M. pokračováno se stěžovateli, tedy s jeho právními nástupci, kteří se domáhali určení, že spoluvlastnický podíl jmenovaného na specifikovaných nemovitostech je součástí pozůstalosti. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 17 C 152/97, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvého stupně zjistil, že druhou polovinu specifikovaných nemovitostí původní vlastníci manželé F. a A. H. v roce 1956 postoupili státu. Přestože podíl B. M. na stát nepřešel, byl pozemek zastavěn bytovými objekty. Stát se pozemku zmocnil nejpozději v roce 1966, kdy generální investor Výstavby hlavního města Prahy sdělil příslušnému geodetickému a kartografickému orgánu, že předmětnou pozemkovou parcelu získal pro výstavbu. Soud žalobu zamítl ze tří důvodů. Předně proto, že o vydání pozemku mohl žalobce žádat a žádal podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a rozhodování soudu o podané žalobě se tak jeví jako nadbytečné. Dále proto, že pozemek je zastavěn a podle §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona jej nelze vydat. Třetím důvodem zamítnutí žaloby je pak "zvláštní úprava institutu analogického vydržení konstruovaná zákonem o půdě".
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 19 Co 84/2005, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé. Změnil jej toliko ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dodal, že na zjištěný skutkový stav v posuzované věci dopadá restituční důvod upravený v ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, popř. v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jedná se tedy o případ, kdy se oprávněná osoba nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani určovací žalobou. V této souvislosti odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle jeho názoru se k obdobné věci již Nejvyšší soud vyjádřil ve výše uvedeném judikátu, který akceptovala i judikatura Ústavního soudu (mimo jiné nález sp. zn. II. ÚS 114/04). I v případě, že se stát v rozhodné době věci chopil bez právního důvodu a vlastnické právo na něj tedy nepřešlo, nelze žádat ochranu podle obecných právních předpisů. Převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné. Uvedený judikát se dále zabýval i otázkou, kdy v těchto případech zaniklo právo původního vlastníka, a dospěl k závěru, že k tomu došlo od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku. Od této doby nelze oprávněnou osobu dále považovat za vlastníka věci. Tato skutečnost vynikne zejména v případech, kdy pozemek nelze vydat pro překážku uvedenou v §11 odst. 1 zákona o půdě a oprávněné osobě je poskytnut náhradní pozemek. Lze dodat, že pokud by zákon nepočítal s tím, že v případě nevydání věci se nemůže oprávněná osoba domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, vyňal by případy, kdy stát převzal nemovitosti bez právního důvodu z režimu §11 odst. 1 zákona o půdě. V posuzované věci je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že stát se chopil držby sporných nemovitostí jako celku v tzv. rozhodném období. Je tedy podle něj nepodstatné, kdy zaniklo spoluvlastnické právo právního předchůdce stěžovatelů. Dovolání proto shledal nedůvodným.
Stěžovatelé napadli závěry dovolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že pozemkový úřad i Ministerstvo financí ČR po nich požadovaly předložení důkazu o převzetí nemovitosti státem v rozhodném období. Takový dokument však neexistuje. Pokud byl hospodářskou smlouvou na stát převeden celý pozemek, je tato hospodářská smlouva v části, která se týká druhé ideální poloviny nemovitostí ve vlastnictví B. M., absolutně neplatná. Uvedenou smlouvou mohl československý stát získat pouze držbu této sporné poloviny, nikoli však její vlastnictví. Podle názoru stěžovatelů se uvedený judikát Nejvyššího soudu týká situace, kdy došlo k přechodu vlastnického práva na stát a nikoli toliko držby. V posuzované věci navíc ani nebylo prokázáno, že k přechodu vlastnického (nebo jiného práva) došlo v rozhodném období. Okamžik, kdy došlo k převzetí vlastnického práva státem, nebyl provedeným dokazováním zjištěn. Z přípisu generálního investora Výstavby hlavního města Prahy ze dne 30. 3. 1966, adresovaného Ústavu geodézie a kartografie pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu, lze dovodit pouze to, že došlo k přechodu držby předmětných nemovitostí, nikoli však vlastnického práva. Prvý výpis z katastru nemovitostí, ve kterém figurují žalovaní jako vlastníci sporných nemovitostí, pochází až z doby po 1. 1. 1993. Výklad ustanovení §126 občanského zákoníku, jak jej provedly obecné soudy v posuzované věci, tak není podle názoru stěžovatelů správný.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Klíčovým tvrzením projednávaného případu je tvrzení stěžovatelů, že jejich právní předchůdce nepřevedl na stát vlastnické právo k části předmětných nemovitostí, v rozhodné době tedy stát získal pouze držbu uvedené části nemovitostí, a vlastnické právo proto stále svědčí právnímu předchůdci stěžovatelů, resp. stěžovatelům.
Tvrdí-li tedy stěžovatelé, že k převodu vlastnického práva na stát nedošlo platně, nicméně jsou si vědomi toho, že stát s předmětnými nemovitostmi nakládal jako vlastník, nastaly předpoklady pro postup dle restitučních předpisů, které dopadaly i na případy, kdy nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu. Tento závěr, k němuž dospěly v projednávaném případě také obecné soudy, je plně v souladu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku bylo mj. vysloveno, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud v této souvislosti též vyzdvihl, že výsledkem přijetí a aplikace restitučních předpisů mělo být nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná.
V řízení, které stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdce, u obecných soudů vyvolal, a stěžovatelé v něm pokračovali, bylo proto nadbytečné řešit, zda k převodu vlastnického práva k části nemovitostí na stát v rozhodné době platně došlo či nikoli. Takový postup stěžovatele nicméně nikterak na jejich právech nepoškodil. Stěžovatelé se mohli domoci práva na soudní ochranu v rámci restitučního řízení. Z obsahu odůvodnění obecných soudů ostatně vyplývá, že tohoto práva stěžovatelé využili.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu