ECLI:CZ:US:2004:2.US.564.02
sp. zn. II. ÚS 564/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky E. D., zastoupené advokátkou JUDr. Z. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 6. 6. 2002, č.j. 11 Co 307/2002-240, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, ze dne 14. 2. 2002, č.j. 12 C 234/2000-212, spojené s návrhem na zrušení ust. §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 8. 2002 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaný stěžovatelkou, která se takto domáhá zrušení výše uvedených rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně v souladu s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje zrušení §237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti byl podán včas a splňuje i další podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Frýdek-Místek (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 12 C 234/2000. Z jeho obsahu vyplývá, že okresnímu soudu byla dne 20. 9. 2000 doručena žaloba stěžovatelky, kde tato požadovala, aby jí bylo žalovaným, jejím manželem R. D. (dále jen "vedlejším účastníkem"), placeno výživné podle §91 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině), a to od 20. 9. 2000. Požadovaná výše výživného činila 14.000 Kč měsíčně s odůvodněním, že vedlejší účastník má značný příjem z podnikání, zatímco stěžovatelka se stará o dvě děti a je téměř bez finančních prostředků a bez vlastních příjmů.
Okresní soud na návrh stěžovatelky zatímně upravil poměry mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem vydáním předběžného opatření, když svým usnesením ze dne 21. 12. 2000 přiznal stěžovatelce výživné ve výši 7.000 Kč měsíčně. Toto rozhodnutí bylo na základě odvolání vedlejšího účastníka změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 6. 2001, kterým byla výše výživného předběžně stanovena, na 3.000 Kč měsíčně.
Dne 10. 9. 2001 vzala stěžovatelka svůj návrh na zahájení řízení částečně zpět, když změnila výši požadovaného výživného na 7.000 Kč měsíčně a přípisem ze dne 19. 11. 2001 rovněž omezila dobu, za kterou má být výživné přiznáno, na období od 20. 9. 2000 do 30. 9. 2001. Učinila tak dle svého vyjádření proto, že v polovině září 2001 navázala známost s jiným mužem, L. K., a ve vztahu k požadované částce také s ohledem na to, že je od listopadu 2000 zaměstnána.
Okresní soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 2. 2002 tak, že žalobu stěžovatelky na zaplacení výživného za období od 20. 9. 2000 do 30. 9. 2001 zamítl a ve zbytku, vzhledem ke zpětvzetí návrhu, řízení zastavil. Okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že stěžovatelka měla pravděpodobně již od června 2001, zcela jistě pak od října 2001, známost s jiným mužem (L. K.) a navíc v červenci 2001 došlo mezi stěžovatelkou a Mgr. P. C., s kterým trávila dovolenou, k intimnímu styku. Soud s poukazem na §96 odst. 2 zákona o rodině konstatoval, že výživné lze přiznat pouze tehdy, není-li to v rozporu s dobrými mravy, přičemž v tomto případě byl tento rozpor soudem shledán v jednání stěžovatelky, jež porušila povinnost věrnosti uloženou manželům ustanovením §18 zákona o rodině. V takovém případě je dle okresního soudu pojmově vyloučeno, aby stěžovatelce bylo přiznáno výživné manželky, byť alespoň za dobu předcházející jejím mimomanželským intimním vztahům. Ve vztahu k posuzování nároku na výživné za dobu, kdy stěžovatelka manželskou věrnost dodržovala, vyjádřil okresní soud názor, že nelze odhlédnout od chování stěžovatelky v následném období, kdy tato, stále za trvání manželství s vedlejším účastníkem, porušovala manželskou věrnost.
Proti rozhodnutí okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke krajskému soudu, ve kterém namítala kromě skutečností významných pro posouzení výše výživného zejména, že nezavinila rozpad rodiny, naopak žila necelé dva roky sama téměř bez prostředků a bez toho, že by měla důvěrnou známost s jiným mužem. Za těchto okolností stěžovatelka považovala rozhodnutí okresního soudu, který ji nepřiznal výživné za dobu předcházející jejímu soužití s L. K., za nespravedlivé.
Krajský soud svým rozsudkem ze dne 6. 6. 2002 potvrdil správnost rozhodnutí okresního soudu s tím, že zrušil výrok okresního soudu ukládající stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení u soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu; změnu rozhodnutí o nákladech řízení založil na nepřiměřené tvrdosti původního rozhodnutí vůči stěžovatelce, a to vzhledem k okolnostem, za nichž zaniklo společné hospodaření stěžovatelky a vedlejšího účastníka (§150 občanského soudního řádu).
Stěžovatelka napadla oba rozsudky ústavní stížností, ve které tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále upozorňuje na obsah čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a vyslovuje názor, že obě rozhodnutí obecných soudů mají vůči ní diskriminační povahu.
Právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces bylo dle tvrzení stěžovatelky porušeno oběma napadenými rozsudky, když obecné soudy nesprávně interpretovaly §96 odst. 2 zákona o rodině a v důsledku toho nepřiznaly stěžovatelce výživné manželky za dobu, kdy žila sama a bez prostředků. Takové rozhodnutí soudu se podle názoru stěžovatelky příčí dobrým mravům a nikoliv že by tomu bylo opačně, jak dovozují obecné soudy. Stěžovatelka také poukázala na skutečnost, že se krajský soud nevypořádal s námitkami, které uvedla ve svém odvolání a zároveň odmítl provést důkaz - opětovný výslech svědka L. K., který měl prokázat, že okresní soud nesprávně interpretoval výpověď tohoto svědka.
Neoprávněný zásah do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů spatřuje stěžovatelka v tom, že okresní soud ve věci rozhodl až 14. 2. 2002, tedy přibližně za necelý rok a půl od podání návrhu na zahájení řízení. Stěžovatelka považuje dobu řízení za nepřiměřenou tomu, že mělo být rozhodnuto o výživném manželky. Zároveň uvádí, že průtahy v řízení o těchto věcech zvyšují pravděpodobnost, že si, v případě faktického ukončení vzájemných manželských vztahů, najde manžel, žádající výživné, v mezidobí nového partnera, což má pak za následek neúspěch ve sporu. V jejím případě byl spor dle stěžovatelky podstatně prodloužen vinou okresního soudu, který v rozporu se zásadou koncentrace řízení umožnil vedlejšímu účastníkovi, aby tento navrhoval nové důkazy postupně při jednotlivých jednáních.
Stěžovatelka se také cítí být rozhodnutími obecných soudů diskriminována jako žena-manželka, když uvádí, že z jejího pohledu mají oba napadené rozsudky spíše povahu trestu za to, že navázala, po téměř dvou letech od faktického skončení manželského soužití, známost s jiným mužem. Diskriminaci spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že jí bylo obecnými soudy bezdůvodně odepřeno její zákonné právo na výživné pro údajný rozpor s dobrými mravy.
II.
Ústavní soud následně požádal o vyjádření účastníky řízení. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a zároveň upozornil na to, že povinnosti stanovené manželům v §18 zákona o rodině trvají po celou dobu manželství a pokud osoba žádající výživné některou z těchto povinností porušuje, nelze jí výživné pro rozpor s dobrými mravy stanovit, a to ani za dobu předcházející okamžiku porušení této povinnosti. Krajský soud dále konstatoval, že změnil výrok okresního soudu týkající se náhrady nákladů řízení, a tím zohlednil další okolnosti případu.
Okresní soud se také odvolával na odůvodnění svého rozsudku a poukazoval na to, že správnost jeho rozhodnutí byla potvrzena odvolacím soudem. K délce řízení dodal, že byla ovlivněna důkazními návrhy, které činila jak žalobkyně, tak i žalovaný.
Vedlejší účastník se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
III.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto ani nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Kompetence Ústavního soudu je dána pouze za předpokladu, že obecné soudy svou činností neoprávněně zasáhnou do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud již v minulosti ve svém rozhodnutí, sp. zn. II ÚS 249/97, publikovaném ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jako usnesení č. 14, str. 383 a násl., vymezil možnost přezkumu interpretace pojmu dobrých mravů obecnými soudy takto:
"Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod".
Stěžovatelka staví svou ústavní stížnost téměř výhradně na tvrzené nesprávné aplikaci ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině obecnými soudy, když polemizuje s jejich názorem na to, zda přiznání výživného manželky bylo či nebylo v rozporu s dobrými mravy. Argumentace stěžovatelky tak zjevně postrádá ústavněprávní relevanci, jelikož směřuje toliko do sféry výlučné kompetence obecných soudů, do níž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tato do značné míry výjimečná situace však dle názoru Ústavního soudu v tomto případě nenastala, když ten má za to, že obecné soudy se sice v případě vydání stěžovatelkou napadených rozhodnutí dopustily při aplikaci ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině ve vztahu k §157 odst. 2 občanského soudního řádu pochybení, nicméně toto nedosahuje takové intenzity, aby Ústavnímu soudu bylo umožněno konstatovat neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a napadená rozhodnutí zrušit.
Jak okresní, tak i krajský soud označily porušení povinnosti věrnosti, která vázala stěžovatelku dle ustanovení §18 zákona o rodině, jako okolnost, která brání přiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy, a oba také shodně uvedly, že tato okolnost zbavuje stěžovatelku nároku na výživné i za dobu, kdy manželskou věrnost zachovávala.
Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na to, že myšlenkový postup, který oba soudy k tomuto názoru vedl, se může ve světle odůvodnění obou rozhodnutí jevit jako ne zcela zřejmý a mohou tak vznikat pochybnosti, zda obecné soudy dostatečně splnily povinnost uloženou jim §157 odst. 2 občanského soudního řádu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, obsah pojmu "dobré mravy" je určen v závislosti na místě, čase, vzájemném jednání subjektů dotčených společenských vztahů, popřípadě dalších okolnostech individualizujících konkrétní případ. Bylo by proto žádoucí, aby úvaha obecného soudu, zda přiznání výživného je či není v rozporu s dobrými mravy, obsáhla veškeré tyto skutečnosti a jako taková se také v komplexu promítla do odůvodnění soudního rozhodnutí. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění je dán tím spíše, že byl soudy aplikován neurčitý pojem, jehož obsah je do značné míry proměnlivý a závislý na konkrétních okolnostech případu.
Obecné soudy dle názoru Ústavního soudu pochybily v tom, že se při aplikaci §96 odst. 2 zákona o rodině omezily pouze na posouzení souladu chování stěžovatelky s §18 zákona o rodině, a to navíc pouze v období, za které nebylo výživné žádáno, a nezohlednily další okolnosti případu, zejména chování obou partnerů před porušením manželské věrnosti stěžovatelkou a délku trvání sporu.
Postup krajského soudu, který kromě porušení manželské věrnosti stěžovatelkou přihlédl i k některým dalším skutečnostem, již nemohl uvedené nedostatky zcela zhojit, neboť krajský soud tak učinil toliko při rozhodování o nákladech řízení a nikoliv při rozhodování ve věci samé.
Přestože uvedené nedostatky mohou vzbuzovat pochybnosti o zákonnosti dotčených rozhodnutí, Ústavní soud naznal, že předmětný problém jako celek nedosahuje ústavněprávní roviny a nedává tak Ústavnímu soudu prostor k uplatnění jeho kasační pravomoci.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozsudky krajského a okresního soudu jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky a nevybočují z kautel spravedlivého procesu. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než stížnost stěžovatelky odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Kromě pochybností o správnosti aplikace §96 odst. 2 zákona o rodině stěžovatelka také namítala, že krajský soud neprovedl opakovaný výslech svědka L. K. a dostatečně se nevypořádal s jejími námitkami obsaženými v odvolání.
K tomu Ústavní soud uvádí, že oblast dokazování je další sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v souvislosti s ochranou ústavně zaručených základních práv a svobod. Zda obecný soud provede či neprovede určitý důkaz a jakým způsobem jej zhodnotí, je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ponecháno výlučně na jeho uvážení, s tou podmínkou, že v odůvodnění svého rozhodnutí se s veškerými provedenými důkazy vypořádá a vysvětlí také, z jakého důvodu další navrhované důkazy neprovedl. Ústavní soud neshledal v postupu krajského a okresního soudu v tomto směru žádná pochybení, která by svědčila o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, než ta, která jim již v odůvodnění svého rozhodnutí vytknul.
Ve věci námitek stěžovatelky týkajících se průtahů v řízení, Ústavní soud připomíná, že jeho kompetence k přezkumu je dána pouze v případě, že zásah do některého z ústavně zaručených základních práv a svobod stále trvá, tzn. v případě tvrzeného zásahu do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů obsaženého v čl. 38 odst. 2 Listiny pouze do okamžiku skončení řízení. I kdyby totiž Ústavní soud naznal, že v již ukončeném řízení došlo k průtahům, nedisponuje prostředky, kterými by takový neoprávněný zásah odstranil. Ústavní soud nemůže obnovit stav existující před takovým zásahem a stejně tak nemůže přikázat orgánu veřejné moci, aby v zásahu, který již objektivně neexistuje, dále nepokračoval.
Jelikož je řízení, na jehož průběh stěžovatelka poukazuje z hlediska porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené době a bez zbytečných průtahů, již skončeno, Ústavní soud se dále touto otázkou nezabýval.
Stěžovatelka taktéž uvedla, že rozhodnutí obecných soudů, kterými byla dle vlastních slov neoprávněně zbavena svého zákonného nároku na výživné, vnímá jako diskriminační. V této souvislosti nicméně nenabídla žádný jiný důkaz než zamítnutí své žaloby a své tvrzení, že se tak stalo z toho důvodu, že o výživné žádala žena-manželka.
Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na to, že neúspěch účastníka v řízení před obecnými soudy nelze bez dalšího považovat za jeho diskriminaci. Stejně tak nelze v této okolnosti spatřovat neoprávněný zásah do práva stěžovatelky na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména zakotveného v čl. 10 Listiny.
Pokud jde o rovnost práv účastníků řízení, jak ji stanoví čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 občanského soudního řádu, má Ústavní soud za to, že tato byla obecnými soudy v řízení před soudem prvního i druhého stupně respektována. Práva zaručená zmíněnými ustanoveními se týkají procesního postupu a nikoliv hmotně právního posouzení věci, jak zřejmě nesprávně dovozuje stěžovatelka.
Ústavní soud neshledal v rozhodnutí obecných soudů ani rozpor s čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť toto ustanovení se týká pouze základních práv a svobod, vůči nimž má nadto akcesorický charakter. Pro důvodnost ústavní stížnosti je tedy třeba, aby kromě ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny byla porušena i některá další ústavně zaručená základní práva a svobody a tento požadavek v tomto případě nebyl naplněn.
Z obsahu spisu a ústavní stížnosti tedy nikterak nevyplývá, že by rozhodnutí obecných soudů byla ovlivněna tím, že stěžovatelka je žena, a že by tedy byla v řízení před obecnými soudy diskriminována z důvodu svého pohlaví.
IV.
Ústavní soud se dále zabýval návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, které zní: "Dovolání... není přípustné... ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení."
Jednou z nutných náležitostí návrhu na zrušení právního předpisu, resp. jeho konkrétního ustanovení, podaného v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu, je souvislost mezi aplikací napadeného ustanovení a neoprávněným zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené právo či svoboda stěžovatelky a v návaznosti na to ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Nadto nebyla splněna ani druhá podmínka návrhu na zrušení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, neboť k aplikaci předmětného ustanovení obecnými soudy v tomto případě vůbec nedošlo, jelikož se stěžovatelka, vědoma si nepřípustnosti dovolání v dané věci, ani nepokusila tento mimořádný opravný prostředek využít.
Ústavní soud v důsledku výše uvedených skutečností návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu odmítá podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 8. 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu