ECLI:CZ:US:2002:2.US.568.01
sp. zn. II. ÚS 568/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. H. a A. H., obou zastoupených JUDr. Z. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2001, č.j. 22 Ca 350/2000 - 15, proti rozhodnutí Magistrátu statutárního města Ostravy ze dne 27. 3. 2000, č.j. Správ3853/1999/2000, a proti rozhodnutí města Ostravy - Úřadu městského obvodu Krásné Pole ze dne 27. 9. 1999, č.j. Výst.189/03/99/Kr, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelů podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecného soudu a správních orgánů a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že Mgr. M. D. podala u správního orgánu návrh na vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku ve vlastnictví stěžovatelů pro vytvoření podmínek k zajištění nezbytného přístupu k pozemku a stavbě. Správní orgán ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrhu vyhověl, když jeho rozhodnutí bylo potvrzeno správním orgánem druhého stupně, jehož rozhodnutí bylo rovněž napadeno ústavní stížností. Na základě žaloby podané stěžovateli správní rozhodnutí přezkoumal obecný soud, který přezkoumal napadená správní rozhodnutí včetně předcházejícího správního řízení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím správních orgánů a obecného soudu podávají stěžovatelé ústavní stížnost a navrhují jejich zrušení s odůvodněním, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatelé konkrétně namítají, a jak se podává ze správních rozhodnutí i ze soudního rozhodnutí jde o tytéž námitky, že přístup k parcele Mgr. D. je i přes jiné blíže určené parcely, jejichž vlastníky jsou příbuzní D. a při jejich koupi museli přece počítat s tím, že jednou budou muset D. přístup k domku umožnit. Dále namítli, že jejich pozemek, ke kterému bylo zřízeno věcné břemeno, byl zemědělsky obděláván a nikdy nebylo rozhodnuto o jeho vynětí ze zemědělského půdního fondu, ačkoli o to v roce 1991 žádali.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovateli namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky totožné s těmi, které uplatnili již proti místnímu šetření spojeného s ústním jednáním a kterými se již správní orgán prvního stupně řádně a obsáhle vypořádal zejména na str. 6 a 7 svého rozhodnutí. Další orgány veřejné moci pak na základě totožných námitek postup správního orgánu prvního stupně přezkoumaly a dospěly ke zcela ústavně konformnímu závěru, že byl zákonný, když své úvahy vyložily ve svých rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a všechny orgány veřejné moci se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny. I obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Obdobně to platí i pro správní orgány, které postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními normami, zejména pak správní orgán prvního stupně zcela vyčerpávajícím způsobem uvedl, z jakých důkazů vycházel, která skutková zjištění vzal za prokázané a pečlivě odůvodnil jakými úvahami dospěl k naplnění podmínek stavebního zákona týkajících se nuceného omezení vlastnického práva. Ústavní soud neměl tedy důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj., že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovatelům nikdo nebránil, aby se obrátili na obecný soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelů, jestliže jejich návrhu soud nevyhověl. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelů o porušení jimi uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. Ústavní soud dále konstatuje, že nelze s úspěchem tvrdit, že protiústavnost napadených rozhodnutí je založena tím, že orgány veřejné moci vyšly z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci s odůvodněním, že pozemek, na kterém bylo zřízeno věcné břemeno, je součástí zemědělského půdního fondu, když z katastru nemovitostí a místním šetřením bylo správním orgánem zjištěno, že pozemek je zapsán a také fakticky užíván jako ostatní plocha, ostatní komunikace, což bylo správním orgánem konstatováno v rozhodnutí z roku 1999 a stěžovatelé pouze konstatovali, že v roce 1991 požádali o změnu kultury. Nelze pominout, že stěžovatelé tak téměř 10 let vyjádřili spokojenost s faktickým stavem, tedy se zápisem v katastru nemovitostí a s tím, že nebylo orgánem ochrany zemědělského půdního fondu případně rozhodnuto ve smyslu ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, o tom, zda pozemek skutečně do zemědělského půdního fondu patří, když jak stěžovatelé sami uvádějí takové pochybnosti o druhu a využití pozemku zde byly. Nelze tedy přičíst k tíži správního orgánu, že vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí a z vlastního místního šetření a učinil si úsudek o předběžné otázce, o které by jinak příslušelo rozhodnout jiným správním orgánům (katastrální úřad a orgán ochrany zemědělského půdního fondu). Stěžovatelé měli dostatek času na to, aby zákonným způsobem, řádně a včas střežili svá práva. Byť lze Krajskému soudu v Ostravě vytknout, že se ve svém rozhodnutí důsledně nevypořádal s námitkou stěžovatelů, že předmětný pozemek byl zemědělsky obděláván a o jeho vynětí ze zemědělského půdního fondu nebylo nikdy rozhodnuto, tak ve smyslu uvedené úvahy o nedostatečném střežení svých práv stěžovateli a o pečlivém zkoumání skutkového stavu správním orgánem Ústavní soud konstatuje, že takové procesní pochybení nedosahuje ústavně právní roviny, když bylo především na nich, aby se důsledným postupem snažili o nápravu ve věci sporného využití a charakteru pozemku a případně již správnímu orgánu předložili o tomto svém postupu příslušné důkazy. To však stěžovatelé neučinili, což ostatně ani v ústavní stížnosti nezpochybňují. V daném případě zejména správní orgány i soud pečlivě zvažovaly nutnost zásahu do vlastnických práv stěžovatelů a dospěly shodně k závěru, že zajistit přístup Mgr. D. ke stavbě jiným vhodným způsobem, než zřízením věcného břemene, nebylo možné, když v řízení bylo také řádně ověřeno, že smírné řešení mezi účastníky sporu není možné (§110 odst. 1 stavebního zákona). Ústavní soud se ztotožnil s názorem správních orgánů a soudu, že veřejný zájem nelze spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí, neboť tento restriktivní výklad by vedl k nemožnosti cestou veřejného práva řešit vlastníky stavby nezaviněnou situaci, kdy k legálně vybudované stavbě byl v důsledku jiných okolností (v daném případě zánik družstevního užívání) následně znemožněn přístup. Je tedy podle názoru Ústavního soudu zřejmé, že takovéto a jim podobné situace se dotýkají zájmů nejen samotných vlastníků dotčených nemovitostí, ale i zájmů společnosti. Zájmem společnosti je v tomto případě umožnit vlastníkovi stavby, vybudované na základě stavebního povolení, její další nerušené užívání (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 353/98). K výše uvedenému je však nutno dodat, že při vyvlastňovacím řízení podle stavebního zákona je nutno vždy mít na zřeteli, že vyvlastnění, resp. omezení vlastnického práva, je výjimkou ze zásady nedotknutelnosti vlastnického práva ústavou zaručeného, a že proto je nutno vykládat vyvlastňovací předpisy vždy restriktivně ve prospěch co nejmenšího omezování práv vlastníka. Jak je zřejmé z důvodu výše uvedených, správní orgány při svém rozhodování z této zásady vycházely.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu