ECLI:CZ:US:2011:2.US.572.11.1
sp. zn. II. ÚS 572/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky Mgr. D. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2011 č. j. 57 Nc 31/2010-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Ostravě JUDr. Darina Dvořáková a JUDr. Hana Králová nejsou vyloučeny z projednávání věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 59 C 78/08. Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na rovnost účastníků před soudem, dodržování zákonnosti a právo přístupu k soudu, stejně jako její nárok, aby věc byla projednána řádně, včas a nestranným soudem. Podjatost jmenovaných soudkyní přitom dovozovala ze skutečnosti, že jsou jmenovány na seznamu Ministerstva spravedlnosti z ledna roku 2011 spolu s dalšími soudci, kteří byli k 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty KSČ, což považovala právě s ohledem na předmět probíhajícího řízení za relevantní.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal Ústavní soud porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatelky. V těchto případech Ústavní soud zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.
Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy meritorně dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelkou potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak bude-li mít v dalším průběhu řízení stěžovatelka za to, že právě taková situace v její věci nastala, nic jí nebude bránit, aby proti ní brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež jí tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatelka nadále domnívat, že stav protiústavnosti jí tvrzený napraven nebyl, mohla by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatelka považuje napadené usnesení krajského soudu za nezvratné, není možno tuto její argumentaci přijmout. Pokud by totiž její námitce nebylo vyhověno v odvolacím řízení, má z uváděného důvodu k dispozici též mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, a to žalobu pro zmatečnost. Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je totiž důvodem žaloby pro zmatečnost to, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící (srov. I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06). Návrh Ústavnímu soudu je tak podán předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není, a proto je nepřípustný.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo nic jiného, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Při zkoumání podmínek, stanovených pro řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka není zastoupena, jak to vyžaduje ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na shora uvedené se ovšem jevilo nadbytečným a neefektivním vyzývat ji k odstranění této vady ústavní stížnosti, neboť ani to by konečné rozhodnutí Ústavního soudu ve věci nemohlo ovlivnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj