ECLI:CZ:US:2005:2.US.578.04
sp. zn. II. ÚS 578/04
Usnesení
II.ÚS 578/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. Č., právně zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Šumperku ze dne 21. července 2004, sp. zn. 1 Zt 656/2001, a proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. Nt 134/2004, za účasti Okresního soudu v Šumperku, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Šumperku bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě dle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Okresní státní zastupitelství v usnesení konstatovalo, že nadále trvá důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř., neboť nedošlo ke skutečnostem, které by vedly k jeho pominutí. V případě propuštění obviněného na svobodu hrozí obava z vyhýbání se trestnímu stíhání a skrývání se obviněného.
Následná stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. Nt 134/2004, zamítnuta. Soud v rozhodnutí uvedl, že obviněný je cizím státním příslušníkem a přestože předložil doklady, které by měly nasvědčovat jeho úmyslu setrvat na území České republiky, i nadále přetrvává obava, že by v případě propuštění z vazby mohl uprchnout, a to i vzhledem k tomu, že jako cizí státní příslušník má vybudované vazby mimo území České republiky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených lidských práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 věta první a v odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvedl, že důvod vazby byl státním zastupitelstvím i okresním soudem spatřován v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. tedy, že z jednání stěžovatele vyplývala důvodná obava, že uprchne, nebo že se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Vedle existence vazebního důvodu musí být ovšem dle názoru stěžovatele k zákonnosti rozhodnutí o ponechání ve vazbě splněna i podmínka, stanovená v ustanovení §71 odst. 4 trestního zákona (správně trestního řádu), a sice, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání ve lhůtě 3 měsíců od "vzetí do vazby" skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Podle stěžovatele nebyly podmínky pro ponechání vazbě splněny. Státní zastupitelství ani soud neuvedly žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno existenci útěkového vazebního důvodu dovodit. Závěry, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, takže má vybudovány vazby mimo území ČR, jsou ryze spekulativní. Stěžovatel uvedl, že na území ČR žije několik let a pracuje zde legálně na základě pracovního povolení, svědčí mu nájemní právo k bytu a má zde i rodinné vazby. Útěková vazba není odůvodněna ani povahou trestné činnosti stěžovatele, přičemž poukazuje na spolupachatele obviněného pro stejný skutek, Ing. J., který byl propuštěn z vazby poté, co se k vytýkanému jednání doznal. Zdůraznil dále, že obě napadená usnesení postrádají zejména existenci důvodu podle ustanovení §71 odst. 4 tr. ř., tedy že nebylo možno trestní stíhání v zákonné lhůtě tří měsíců ze závažného důvodu nebo pro obtížnost věci skončit. Stěžovatel konečně poukázal na vadu v řízení spočívající v tom, že před rozhodnutím o vazbě nebyl opětovně soudem vyslechnut. Vyjádřil přesvědčení, že jak Okresní státní zastupitelství, tak i Okresní soud v Šumperku se dalším trváním vazby snaží dosáhnout doznání stěžovatele.
Okresní soud v Šumperku jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodoval na základě spisového materiálu, který mu byl postoupen Okresním státním zastupitelstvím v Šumperku. Po jeho přezkoumání dospěl k závěru, že stěžovatel je stíhán pro závažnou majetkovou trestnou činnost a je obava, že v případě propuštění na svobodu by se mohl skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a vysokému trestu, který mu pro případ uznání viny hrozí. Soud shledal, že důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) tr. ř. trvají i nadále.
Okresní státní zastupitelství v Šumperku se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
K otázkám posuzování vazebních důvodů se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí a mj. i dokonce ve věci ústavní stížnosti stejného stěžovatele ohledně stejného skutku, která směřovala proti rozhodnutí o vzetí do vazby (usnesení Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. II. ÚS 343/04). I když se stávající ústavní stížnost týká rozhodnutí o ponechání ve vazbě, nemá Ústavní soud důvod odchylovat se od závěrů uvedených v citovaném usnesení ohledně posuzování důvodů vazby. Námitky stěžovatele i v tomto případě směřují proti skutkovému posouzení vazebních důvodů a nedosahují proto ústavněprávní roviny. Ústavní soud je, jak již bylo naznačeno výše, soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu proto zpravidla přezkoumávat napadené rozhodnutí z hlediska práva jednoduchého, nýbrž toliko práva ústavního. V daném případě obecný soud v odůvodnění vyslovil, že obviněný je stíhán pro závažnou trestnou činnost hospodářského charakteru, takže hrozí obava, že by se vyhnul trestnímu stíhání a vysokému trestu. Jedná se organizovanou, plánovitou, rafinovanou, promyšlenou činnost, která směřovala ke spáchání trestného činu, měla pokračující charakter. Soud přesvědčivě zdůvodnil, v čem spatřuje konkrétní skutečnosti odůvodňující další existenci vazebních důvodů. Je tedy zřejmé, že námitky stěžovatele v tomto směru - jak již bylo uvedeno - brojí toliko proti způsobu hodnocení skutkových okolností případu, což přísluší obecným soudům a nikoliv Ústavnímu soudu. Jestliže navíc ze spisového materiálu - konkrétně z přepisů odposlechů - vyplývá, že obviněný hodlal opustit území České republiky, aby se trestnímu stíhání vyhnul, byly dány i konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly obavu z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Z ústavně právního hlediska je nutno požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat. Rozhodnutí o vzetí do vazby a následně i o ponechání ve vazbě bylo s ohledem na výše uvedené skutečnosti opodstatněné. Pokud stěžovatel namítal, že spolupachatel obviněný pro stejný skutek byl z vazby propuštěn, takže není útěková vazba odůvodněna ani povahou trestné činnosti, k tomu Ústavní soud uvádí, že se jednalo o odlišnou procesní situaci, neboť spolupachatel Ing. J. byl propuštěn z vazby na základě přijetí slibu, jímž se zavázal vést řádný život, zejména se nedopustit trestné činnosti, na vyzvání se dostavovat k soudu, vždy předem oznámit vzdálení se z místa pobytu a splnit všechna omezení, která mu budou uložena. V tomto slibu a v přístupu Ing. J. k trestnímu stíhání spatřoval soud dostatečný důvod k jeho propuštění z vazby na svobodu. K námitce stěžovatele, že vedle existence vazebního důvodu musí být k zákonnosti rozhodnutí o ponechání ve vazbě splněna i podmínka dle ustanovení §71 odst. 4 tr. ř., tzn., že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání ve lhůtě 3 měsíců od rozhodnutí o ponechání ve vazbě skončit, Ústavní soud uvádí, že uvedená podmínka platí pro rozhodování o dalším prodloužení vazby. Nevztahuje se tedy na rozhodování o prvním rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě podle ustanovení §71 odst. 3 tr. ř., na základě něhož bylo v daném případě rozhodnuto. I tuto námitku shledal tedy Ústavní soud jako neopodstatněnou.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová