ECLI:CZ:US:2001:2.US.578.2000
sp. zn. II. ÚS 578/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Policie ČR o sdělení obvinění ze dne 7. 12. 1999, č. j. MVBM 1271/10-99, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. 4 T 104/2000, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 7 To 390/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 27. 9. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 29. 9. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti shora označenému sdělení obvinění a usnesením, na základě kterých byl stěžovatel ponechán ve vazbě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru byl dne 7. 12. 2000 bez zákonného důvodu vyslýchán policisty, a tím i zbaven osobní svobody. Policie ČR svým jednáním porušila jeho základní právo zakotvené v čl. 7 a v čl. 8 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. nedotknutelnost soukromí, právo na nezacházení ponižujícím způsobem a práva používat jen zákonných prostředků ze strany orgánů státní moci. Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně pak porušily právo stěžovatele na soudní ochranu, když svými usneseními nestranně nadržují policejním orgánům. Všechna napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele neslučitelná i se zásadami demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám občana podle čl. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření účastníků a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 10. 2000 navrhl odmítnutí podané stížnosti, neboť napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele.
Městský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém sdělení ze dne 26. 10. 2000 uvedl, že nemá v současné době spis 4 T 104/2000 k dispozici.
Policie ČR, Městský úřad vyšetřování v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 1. 11. 2000 uvedla, že stížnost stěžovatele považuje za účelovou, když tento úřad v celé věci postupoval v souladu s trestním řádem.
Městské státní zastupitelství v Brně, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 30. 10. 2000 uvedlo, že se ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi postupem Policie ČR a právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.
Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry, které obecné soudy přijaly. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Princip zákazu libovůle v rozhodování má nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jeho porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici lze uzavřít, že uvedený princip v dosavadním průběhu trestního řízení porušen nebyl.
Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatele na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody k ponechání ve vazbě. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Ústavní soud, s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti, nepožadoval již po stěžovateli odstranění vad plné moci, které spočívaly ve vadné substituční doložce a v udělení zmocnění pouze na podání ústavní stížnosti (§31 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu