ECLI:CZ:US:2011:2.US.579.11.1
sp. zn. II. ÚS 579/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky SLOT Game a. s., Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem Ph.D., LL.M., Praha 1, Jungmannova 24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2011 č. j. 5 Afs 60/2010-174, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2010 č. j. 30 Ca 43/2008-112, rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 26. 2. 2008 č. j. 1985/08-1300-401637 a č. j. 1987/08-1300-401637 a platebním výměrům Finančního úřadu v Karlových Varech ze dne 26. 10. 2007 č. j. 158089/07/128913/2529 a č. j. 158091/07/128913/2529, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími, jakož i postupem Nejvyššího správního soudu v řízení v dané věci, byla porušena její ústavně a mezinárodněprávně garantovaná práva a ústavně zakotvené principy ve smyslu čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 10 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k této Úmluvě.
Stěžovatelka uplatnila u příslušného správce daně nárok na nadměrný odpočet DPH u vybraných loterií a jiných podobných her za zdaňovací období července 2007 a srpna 2007, neboť byla přesvědčena, že zrušením ustanovení §113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), byla rehabilitována ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o DPH. Správce daně uvedený názor stěžovatelky nesdílel, a proto její nárok na odpočet DPH za daná zdaňovací období neuznal. Proti v záhlaví uvedeným platebním výměrům na DPH podala stěžovatelka odvolání, která odvolací správní orgán napadenými rozhodnutími zamítl. Následnou správní žalobu stěžovatelky i kasační stížnost v záhlaví uvedené obecné soudy napadenými rozsudky rovněž zamítly.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti s využitím argumentace, kterou uplatnila v předchozím řízení, a to zejména v kasační stížnosti, opakuje podstatu sporu mezi ní na straně jedné a orgány daňové správy a soudy na straně druhé. Setrvává na názoru, že zrušením ustanovení §113 zákona o DPH v důsledku novelizace tohoto zákona zákonem č. 109/2006 Sb. se ustanovení §68 odst. 10 a §51 odst. 1 písm. i) zákona o DPH stala opětovně aplikovatelnými, a tudíž je dle nich možno postupovat. Je přesvědčena, že orgány veřejné moci chybně posoudily právní účinky derogace ustanovení §113 písm. b) zákona o DPH a dospěly ke zcela nesprávným a protiústavním závěrům. Při výkladu relevantních ustanovení zákona o DPH a zmíněné novely rovněž nerespektovaly obecné zásady právní, přičemž Nejvyšší správní soud zcela pominul existenci dvou odlišných výkladů zákona. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu podrobné argumenty, které opírá o judikaturu Ústavního soudu, jakož i o názory předválečné a polistopadové právní teorie, a odvolává se na vůli a úmysl zákonodárce. Za nepřípadnou a nepřijatelnou považuje i argumentaci Nejvyššího správního soudu povinností vykládat zákon o DPH v její neprospěch z důvodu nezbytnosti vykládat jej konformně s textem směrnice ES v situaci, kdy se zákonodárce od směrnice vědomě odchýlil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak stěžovatelka sama uvádí, jedinou spornou otázkou, kterou se orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích zabývaly, je otázka, zda stěžovatelka coby provozovatel loterií a jiných podobných her měla v daných zdaňovacích obdobích u jí přijatých plnění nárok na osvobození od DPH s nárokem na odpočet DPH na vstupu či bez nároku na tento odpočet. Podstatou ústavní stížnosti pak je nesouhlas stěžovatelky s výkladem právních účinků čl. XVII bod 2. zákona č. 109/2006 Sb., kterým bylo změněno ustanovení §113 zákona o DPH, podaným obecnými soudy a správními orgány.
V ústavní stížnosti však stěžovatelka pouze pokračuje v polemice, kterou zavedla již před obecnými soudy, přičemž je nutno konstatovat, že oba soudy se jejími námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Závěry, k nimž shodně v napadených rozsudcích dospěly, jsou pak v souladu nejen s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, nýbrž i s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v zamítavém nálezu ze dne 8. února 2011 sp. zn. I. ÚS 1696/09, v němž se Ústavní soud v právně totožné věci otázkou znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a ustanovení §68 odst. 10 zákona o DPH po jeho novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb. zabýval.
V citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "zákon o DPH ve svém závěrečném ustanovení [§113 písm. b)] stanovil, že "ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004." Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení §113 písm. b) zákona o DPH se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek.
Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 a kterým byl zrušen §113 písm. b) zákona o DPH, přestalo citované ustanovení zákona o DPH normativně existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení §113 písm. b) zákona o DPH již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován. Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo.
V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže."
Uvedené závěry nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán, se uplatní i v daném případě. Napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci tedy nelze považovat za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že v řízení před orgány veřejné moci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu