ECLI:CZ:US:2001:2.US.58.01
sp. zn. II. ÚS 58/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti T. P., zastoupeného JUDr. M. B., advokátkou, proti postupu Policie České republiky - Okresního ředitelství Tábor, spočívajícím v kontrole totožnosti při řádně ohlášeném shromáždění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 25. 1. 2001 domáhal, aby Ústavní soud zakázal příslušníkům Policie ČR pořizovat opis údajů z občanského průkazu osoby, jejíž totožnost kontroluje podle §13 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii ČR"), nelze-li tento zákrok opřít o prokazatelně platný stav seznamu hledaných a pohřešovaných osob. Dále se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal příslušníkům Policie ČR postupovat při řádně ohlášeném shromáždění jako při "mimořádné události" ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 písm. f) zákona o Policii ČR.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl dne 26. 9. 2000 na náměstí Míru v Praze, kde působil jako Občanská právní hlídka na oznámeném shromáždění, vyzván k předložení občanského průkazu policistou se služebním číslem 239990, a to z důvodu podobnosti s hledanou osobou. Policista před tím, než občanský průkaz stěžovateli vrátil, provedl kompletní opis údajů stěžovatele. Současně se stěžovatelem byl proveden opis údajů z občanských průkazů u všech ostatních přítomných členů Občanských právních hlídek. Proti uvedenému zásahu policisty podal stěžovatel stížnost k oddělení stížností a kontroly Policie ČR. Výsledkem stížnosti bylo zjištění tohoto orgánu, že kontrola totožnosti byla provedena na základě ustanovení §13 odst. 2 písm. f) zákona o Policii ČR.
Stěžovatel je toho názoru, že napadeným úkonem policisty byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a 4, v čl. 7 odst. 1, v čl. 10 odst. 3 a v čl. 19 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se rovněž domnívá, že úkon policisty ve smyslu pořízení opisu údajů z občanského průkazu osoby, jejíž totožnost policista zjišťuje podle §13 odst. 2 písm. f) zákona o Policii ČR, rovněž nemá oporu v žádném předpisu se silou zákona.
Článek 4 odst. 1 Listiny stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Odstavec 4 téhož článku stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Článek 7 odst. 1 Listiny stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 10 odst. 3 Listiny každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Podle čl. 19 odst. 1 Listiny právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.
Oprávnění požadovat prokázání totožnosti je upraveno v ustanovení §13 zákona o Policii ČR. Podle odst. 1 citovaného ustanovení prokázání totožnosti znamená prokázání jména a příjmení, data narození a trvalého, popř. přechodného pobytu osoby. Důvod ke zjišťování totožnosti určuje míru spolehlivosti, s níž se zjištění provádí. Podle §13 odst. 2 písm. c) zákona o Policii ČR policista je oprávněn vyzvat osobu, která odpovídá popisu hledané nebo pohřešované osoby, aby prokázala svou totožnost; osoba je povinna výzvě vyhovět. Podle §13 odst. 2 písm. f) zákona o Policii ČR policista je oprávněn vyzvat osobu, která se zdržuje v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu, k dopravní nehodě, požáru nebo jiné mimořádné události, aby prokázala svou totožnost; osoba je povinna výzvě vyhovět.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Lze souhlasit s tvrzením uvedeným ve "sdělení o ukončení šetření ke stížnosti" vydaným Policií ČR - Okresním ředitelstvím Tábor ze dne 23. 11. 2000, že kontrola totožnosti byla provedena na základě ustanovení §13 odst. 2 písm. f) zákona o Policii ČR.
Jak bylo zjištěno z bodu IV. ústavní stížnosti, meritum ústavní stížnosti spočívá v návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti zakázal Policii ČR pořizovat opis údajů z občanského průkazu osob, které kontroluje, nelze-li tento zákrok opřít o prokazatelně platný stav seznamu hledaných a pohřešovaných osob a aby Ústavní soud zakázal příslušníkům Policie ČR postupovat při řádně ohlášeném shromáždění jako při "mimořádné události". K tomuto petitu Ústavní soud konstatuje, že smyslem a funkcí řízení o ústavních stížnostech je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ke kterému již došlo. Pokud se stěžovatel domáhá zákazu v zásazích do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak má na mysli pouze další možné budoucí zásahy obdobného druhu. V rámci svých zákonem založených kompetencí může Ústavní soud v případech, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívá v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakázat tomuto státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval (§82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud nemůže však vydat pro futuro obecně vyjádřený zákaz zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod analogicky určitým konkrétně označeným případům a určený konkrétnímu orgánu veřejné moci, neboť by šlo o nepřípustný zásah do činnosti orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu.
S ohledem na shora učiněná zjištění Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané dotčení základních práv a svobod a konstatoval, že návrh stěžovatele na vydání zákazu budoucích zákazů do základních práv nemá oporu v zákonných oprávněních Ústavního soudu.
Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. 2. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu