ECLI:CZ:US:2006:2.US.586.06
sp. zn. II. ÚS 586/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. N., zastoupeného JUDr. Janem Soldátem, advokátem se sídlem Milevsko, Sažinova 763, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5.2006, č. j. 7 Afs 68/2005-56, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 8. 2006 a i v ostatním splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť správce daně nedostál předepsanému zákonnému postupu ohledně doručování jím vydaných rozhodnutí. V této souvislosti poukazuje na "jistou výlučnost daňového řízení", spočívající ve vyšším stupni formální náročnosti na postup správního orgánu. Podmínku, že rozhodnutí jsou pro příjemce právně účinná jen, jsou-li jim řádným způsobem doručena, dle něj jiné obdobné procesní předpisy neobsahují. Vyslovuje názor, že jelikož mu rozhodnutí nebyla řádně doručena, nepočal běh v nich stanovených lhůt, a nelze tedy vydat konečné rozhodnutí ve věci.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Nejvyšší správní soud. Má za to, že závěry obsažené v jeho rozsudku nejsou v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry. Stěžovatel toliko polemizuje s výkladem a právním názorem soudu. Protože vznáší stejné námitky jako v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se s nimi dostatečně vypořádal. Navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k obsahu tohoto vyjádření, které nepřináší žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 206/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Žalobou, podanou u Krajského soudu v Českých Budějicích, se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2004, č. j. 5135/110/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Blatné, jímž mu po provedené daňové kontrole byla podle pomůcek dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 838 068,-Kč. V žalobě namítal, že mu správce daně nesprávně doručoval výzvy k prokázání rozhodných skutečností, vydané v průběhu řízení, v důsledku čehož jsou vydané platební výměry nezákonné. Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č. j. 10 Ca 206/2004-18. O kasační stížnosti proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2006, č. j. 7 Afs 68/2005-56, tak, že stížnost zamítl. Dospěl k závěru, že formálně nesprávným doručením výzev nedošlo ke zkrácení práv stěžovatele, neboť výzvy mu byly předány a ten na jejich obsah reagoval. Uvedená vada proto neměla vliv na zákonnost rozhodnutí správce daně.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V jádru stěžovatelovy argumentace uplatněné v ústavní stížnosti je námitka, že mu rozhodnutí vydaná v daňovém řízení (výzvy ze dne 23. 8. a 12. 11. 2002) nebyla řádně a v souladu se zákonem doručena, v důsledku čehož je i rozhodnutí ve věci samé nezákonné.
Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je dbát i na dodržování základních lidských práv a svobod v rámci řízení před správními orgány. Ne každý postup správního orgánu, který neodpovídá požadavkům zákona (v daném případě spíše zákonem předpokládanému postupu) je však možné považovat současně za protiústavní. Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, samotná nezákonnost neznamená automaticky protiústavnost (srov. např. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 5, str. 17). Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno některé z ústavně zaručených práv (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). K takovému závěru ovšem v projednávaném případě Ústavní soud nedospěl.
Námitka stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti je obsahově totožná s argumentem vzneseným a zohledněným již v řízení před správními soudy. Tyto soudy vyšly při posuzování doručení předmětných výzev z obsahu celého spisového materiálu. Ztotožnily se se stěžovatelem v tom, že vzhledem k omezené plné moci, jíž stěžovatel udělil své manželce, měl správce daně výzvy k prokázání rozhodných skutečností formálně doručovat nejen této zmocněnkyni, ale rovněž i stěžovateli. Poukázaly ovšem na účel doručování písemností, kterým je cesta k tomu, aby se správní rozhodnutí vydávaná v daňovém řízení dostávala k jejich adresátům, aby na jejich základě vznikly povinnosti, popř. práva daňových subjektů, a dospěly ke shodnému závěru, že pokud stěžovatel znal obsah obou výzev, které měl k dispozici a na základě nichž konal, nemělo formálně nesprávné doručení těchto procesních rozhodnutí jen zmocněnkyni vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí.
Uvedený závěr je akceptovatelný i z hlediska ústavního. Jak již Ústavní soud konstatoval v úvodních tezích, v porušení zákonnosti nelze spatřovat automaticky protiústavnost. I Ústavní soud, který posuzuje spravedlnost řízení jako celku, má za to, že z hlediska celého průběhu daňového řízení, kdy se dotčená procesní rozhodnutí (výzvy k prokázání některých skutečností) dostala, byť formálně nesprávným způsobem jejich doručení, do sféry dispozice stěžovatele, který na ně také u správce daně reagoval způsobem podrobně popsaným v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, nemá vada v doručení v tomto konkrétním případě vliv na zákonnost konečného rozhodnutí a nevede ke zkrácení stěžovatelem tvrzeného práva na spravedlivý proces. Opačný přístup by i dle názoru Ústavního soudu vedl k přepjatému formalismu.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před správními soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu