ECLI:CZ:US:2008:2.US.587.08.1
sp. zn. II. ÚS 587/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora, se sídlem Karlovarská 3/195, 163 00 Praha, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem, se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 54 Co 363/2007-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. března 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. června 2005, č. j. Nc 2673/2003-16, ve výroku, jímž bylo povinnému [po zastavení exekuce pro nemajetnost povinného podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu] uloženo uhradit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v obšírné ústavní stížnosti vznáší v podstatě obdobné námitky, jaké uplatnil již ve svých předchozích ústavních stížnostech (např. sp. zn. II. ÚS 758/07, I. ÚS 1178/07, III. ÚS 1407/07 a dalších). V zásadě namítá, že v případech zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného znamená uložení povinnosti hradit náklady exekuce nemajetnému povinnému ve skutečnosti to, že náklady je nucen nést sám soudní exekutor. To je podle stěžovatele principiálně nepřípustné a povinnost k náhradě uvedených nákladů by tak měla být stanovena oprávněnému. Zároveň obsáhle oponuje stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Uvádí, že si je vědom současné rozhodovací praxe Ústavního soudu, která z uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu vychází, ústavní stížnost přesto podává, aby vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky jako podmínku pro přijetí stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva. Navíc tvrdí, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost i v souladu s uvedeným stanoviskem, neboť oprávněný nerespektoval požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti při podávání návrhu na exekuci.
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se opakovaně zabýval obdobnými ústavními stížnostmi totožného stěžovatele (viz např. sp. zn. II. ÚS 758/07, III. ÚS 1407/07, IV. ÚS 1179/07, I. ÚS 3279/07 aj.). V označených věcech i v řadě dalších vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, a ani v nyní posuzované věci nemá důvod se od názorů tam vyslovených odchylovat; jeho názor na řešenou problematiku zůstal nezměněn. Uvedené stanovisko je stěžovateli známo a lze tak na jeho důvody odkázat. Z tohoto stanoviska při svém rozhodování vycházel také Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí a jeho usnesení proto považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Z napadeného rozhodnutí je také patrno, že se Městský soud v Praze ve zkoumaném případě zabýval i otázkou případného procesního zavinění oprávněného na zastavení exekuce z hlediska jeho náležité opatrnosti, přičemž námitkám stěžovatele ani v tomto směru nepřisvědčil, když uvedl, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce neprodleně po získání exekučního titulu proti povinné a nebylo zjištěno, že by měla (mohla mít) informace o nedobytnosti pohledávky. Závěr soudů obou stupňů v tomto směru pak Ústavnímu soudu s ohledem na jeho roli (čl. 83 Ústavy ČR) nepřísluší přehodnocovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu