ECLI:CZ:US:2001:2.US.589.2000
sp. zn. II. ÚS 589/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. E. K., právně zastoupené JUDr. I. H., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 19 C 151/99, a Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 14 Co 301/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 10. 2000, která byla doručena Ústavnímu soudu dne následujícího, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 9 ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 19 C 151/99, a Městského soudu v Praze
ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 14 Co 301/2000, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že na základě uvedených rozsudků jí byla jakožto společníkovi společnosti S., v. o. s., uložena povinnost zaplatit věřiteli jmenované společnosti společně a nerozdílně spolu s dalšími žalovanými částku 54.668,- Kč spolu s úrokem z prodlení. Obecné soudy přitom vycházely ze zápisu v obchodním rejstříku, ve kterém byla stěžovatelka zapsána jako společník uvedené společnosti, aniž by vzaly v úvahu její námitky, že tímto společníkem nikdy nebyla. K danému zápisu do obchodního rejstříku došlo v důsledku chybného postupu
ze strany rejstříkového soudu. Stěžovatelka působila jako jednatelka společnosti C., s. r. o., jež byla jedním ze společníků společnosti S., v. o. s. Tajemnice rejstříkového soudu dle stěžovatelky uvedla, že statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti může být pouze společník; z tohoto důvodu nelze zapsat jednatele společnosti s ručením omezeným, která je společníkem veřejné obchodní společnosti, jako statutární orgán této v. o. s., a dále, že společnost s r. o. jako právnická osoba nemůže fakticky vykonávat činnost statutárního orgánu ve v. o. s.
Dle názoru stěžovatelky obecné soudy nepostupovaly při projednání způsobem stanoveným občanským soudním řádem, neboť nerozhodovaly
na základě zjištěného skutkového stavu věci a nesprávně hodnotily provedené důkazy, čímž bylo porušeno její právo na soudní ochranu.
Z obsahu spisu Ústavního soudu bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 9 shora citovaným rozsudkem uložil stěžovatelce jakožto žalované zaplatit společně
a nerozdílně s dalšími žalovanými částku 54.668,- Kč s úrokem z prodlení, a to z důvodu, že společnost S., v. o. s., ve které dle výpisu z obchodního rejstříku byla stěžovatelka společníkem (a tedy i ručitelem za závazky této společnosti
ve smyslu §86 obchodního zákoníku), neuhradila ve stanovené lhůtě kupní cenu
za odebrané zboží. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že byla soudem prvního stupně chybně považována za společníka této společnosti. Ve skutečnosti byla pouze statutárním orgánem, přičemž je třeba
ve výpisu z obchodního rejstříku rozlišovat kategorií společník a kategorii statutární orgán - společník. Tento stav vyplývá z právní praxe, dle které statutární orgán společníka v. o. s. vykonává práva statutárního orgánu v. o. s. Není její chybou, že se takovým způsobem provádějí zápisy v. o. s. Nemůže proto nést odpovědnost
za skutečnosti, za které nese odpovědnost společník, když žalobce využil nepřesnosti prováděných zápisů do obchodního rejstříku. Soud druhého stupně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitce stěžovatelky uvedl, že dle §27 odst. 2 obchodního zákoníku nelze proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Nejsou-li určité skutečnosti zapsány v rejstříku, ač tam zapsány být měly, je pro právní postavení třetích osob rozhodující stav vyplývající z obchodního rejstříku, jestliže jednají v důvěře v zapsané skutečnosti. Dále uvedl, že rozlišování mezi kategorií statutární orgán - společník a kategorií společník nemá oporu v §85 a násl. obchodního zákoníku.
V řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu bylo konstatováno, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není ani soudem nadřízeným soudům obecným. Postup v soudním řízení, zjišťování
a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud není oprávněn zkoumat celkovou zákonnost rozhodnutí, ledaže by rozhodovací činností těchto soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Zásahy Ústavního soudu do soudní moci jsou odůvodněny tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čemuž nelze rozuměti jinak, než že Ústavní soud je ve vztahu k soudům obecným svou činností povolán k tomu, aby především dbal na procesní čistotu řízení.
Ačkoliv stěžovatelka ve své ústavní stížnosti označuje za porušení základních práv a svobod obecnými soudy (konkr. čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy) skutečnost, že nepostupovaly v souladu s procesními předpisy, z obsahu této stížnosti vyplývá, že směřuje proti právním závěrům obecných soudů, jež
při rozhodování o pasivní věcné legitimaci stěžovatelky vycházely z údajů uvedených
ve výpisu z obchodního rejstříku, když dle jejího názoru měly vycházet
ze skutečného stavu věci.
Ustanovení §27 obchodního zákoníku je výrazem zájmu společnosti
na usnadnění obchodního styku tím, že poskytuje právní jistotu osobám jednajícím v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku, a to i v případě, že v důsledku nesouladu faktického a formálního stavu může dojít k negativním zásahům do právní sféry jednotlivců (princip "materiální publicity"). Ústavní soud se proto ztotožňuje
se závěry soudů obecných, které v souladu s §27 obchodního zákoníku rozhodly
o pasivní věcné legitimaci stěžovatelky, přičemž své právní závěry v napadených rozhodnutích řádně zdůvodnily. V důsledku toho nelze považovat za procesní vadu, když obecné soudy další dokazování v ohledu, zda stěžovatelka byla skutečně společníkem S., v. o. s., neprováděly. V daném případě tedy nelze hovořit
o vybočení z ústavního a zákonného procesněprávního, příp. hmotněprávního rámce ze strany obecných soudů. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na nález
ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 285/96, dle kterého naopak představuje porušení
čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecné soudy odmítnou poskytnout soudní ochranu osobě jednající v dobré víře v zápis do obchodního rejstříku. Je však třeba poznamenat, že pokud existuje taková praxe rejstříkových soudů, jak ji popsala stěžovatelka, vznikají určité pochybnosti ohledně její správnosti. S ohledem na to, že ústavní stížnost nesměřuje proti tomuto postupu a pro posouzení podané ústavní stížnosti není tato otázka relevantní, Ústavní soud se tímto bodem nezabýval.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 90 Ústavy, je třeba uvést, že jde
o kompetenční ustanovení v rámci ústavního vymezení dělby moci, které vymezuje civilněprávní pravomoc obecných soudů rozhodovat spory o právo mezi stranami. Poskytovat ochranu právům je soud povinen jak žalované straně, tak straně žalující. Toto ustanovení přímo nezakotvuje ústavně zaručené právo stěžovatele, nýbrž vymezuje postavení obecných civilních soudů vůči jiným orgánům veřejné moci.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody, nezbylo než ústavní stížnost považovat
za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání
a bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 23. ledna 2001