ECLI:CZ:US:2006:2.US.59.06
sp. zn. II. ÚS 59/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti N. T. C., právně zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 22. 12. 2005, č. j. OAM-859-M-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, neboť je přesvědčen, že zasahuje do jeho ústavně zaručených práv a brání mu v soužití s manželkou a v užívání rodinného života.
Napadeným rozhodnutím zamítl účastník řízení odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 4. 11. 2005, č.j. SCPP-3287/C-246-2005, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovateli bylo rozhodnutím policie České republiky, Oblastní služby cizinecké a pohraniční policie v Ostravě, které nabylo právní moci dne 23. 3. 2004, vysloveno správní vyhoštění. Od vydání tohoto rozhodnutí však v době podání žádosti o jeho zrušení uplynula polovina platnosti rozhodnutí, stěžovatel byl v azylovém řízení a uzavřel manželství s občankou České republiky. Žádostí o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění chtěl pobyt na území České republiky legalizovat, aby skloubil stav faktický se stavem právním. Domníval se, že podmínky pro zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění byly splněny, v odvolacím řízení však nebyl úspěšný, byl eskortován zpět do Vietnamu a odloučen od manželky a rodinného života.
K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Ministerstvo vnitra ČR uvedlo, že žádost o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění byla podána stěžovatelem prostřednictvím jeho právního zástupce dne 15. 8. 2005. V žádosti uvedl, že dne 30. 12. 2004 uzavřel manželství s občankou České republiky, má zájem stabilizovat si v České republice své osobní poměry a od vydání rozhodnutí již uplynula polovina celkové doby. V rámci správního řízení vyzval správní orgán stěžovatele o předložení dokladu, z něhož by vyplývalo, že po ukončení azylového řízení, které nebylo úspěšné, opustil území České republiky, a současně vyžádal i vyjádření manželky jako účastníka správního řízení. Ve správním řízení vyplynulo, že stěžovatel území České republiky neopustil a nadále se zde zdržuje neoprávněně. V případě stěžovatele pak nebyly naplněny důvody podle §122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a bylo rovněž přihlédnuto k tomu, že stěžovatel svým jednáním mařil cíl vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel uzavřel sňatek až 11 měsíců po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, musel si být tedy vědom, že nebude moci po určitou dobu pobývat na území České republiky. Podle účastníka řízení by tato námitka byla na místě pouze tehdy, pokud by manželství existovalo již v době, kdy se o správním vyhoštění rozhodovalo.
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ve vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh správního řízení. Podle jejího názoru jsou v ustanovení §122 zákona č. 326/1999 Sb. uvedeny podmínky k odstranění tvrdosti správního vyhoštění, avšak tato ustanovení lze uplatnit pouze v případě, kdy cizinec s uděleným správním vyhoštěním z území České republiky vycestoval.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Uvedené závěry lze vztáhnout i na správní orgány a jejich rozhodování v případech, kdy proti jejich rozhodnutí není možné podat správní žalobu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci správní orgány šetřily v potřebné míře dotčená základní práva stěžovatele. V průběhu řízení provedly v potřebné míře dokazování, k němuž se měl stěžovatel možnost vyjádřit, a zákonem předpokládaným způsobem se vypořádaly se všemi pro věc rozhodnými okolnostmi případu. Pokud odvolací správní orgán dovodil, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. a že zamítavým rozhodnutím nemůže dojít ani k nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele, lze mít tento závěr za ústavně souladný.
Ústavní soud podotýká, že žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, a je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Ustanovení §122 zákona č. 326/1999 Sb. pouze umožňuje v určitých případech zmírnění či odstranění tvrdosti správního vyhoštění, přičemž o tom, zda jsou splněny zde stanovené podmínky, rozhoduje policie.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 20006
Stanislav Balík
předseda senátu