ECLI:CZ:US:2014:2.US.594.14.1
sp. zn. II. ÚS 594/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek: 1. Citibank Europe plc, se sídlem na území České republiky Bucharova 2641/14, Praha 5, 2. UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, obou zastoupených Mgr. Jurajom Alexandrom, LL.M., advokátem, se sídlem Platnéřská 4, Praha 1, a 3. České spořitelny, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem DRV Legal, s. r. o., Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 2014/2013-B-203 ze dne 2. ledna 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2014, která i v ostatním splňovala formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou přípisem doručeným dne 25. 3. 2014, se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu a obsahu insolvenčního rejstříku zjistil, že stěžovatelky byly přihlášenými věřitelkami a členkami věřitelského výboru dlužníka LESS & TIMBER, s. r. o. (dále jen "dlužník"), s tím, že stěžovatelka 1. byla předsedkyní věřitelského výboru. Stěžovatelky podaly dne 14. 11. 2013 spolu s dalšími členy věřitelského výboru námitku podjatosti insolvenčního soudce Mgr. Tomáše Jirmáska (dále jen "insolvenční soudce"), kde upozornili, že 27. 9. 2012 byl podán insolvenční návrh na dlužníka LESS & FOREST, s.r.o., a věc napadla do senátu insolvenčního soudce, stejně jako věřitelský návrh, kterým bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka ze dne 8. 10. 2012. Věřitelé namítali zejména osobní vazbu mezi insolvenčním soudcem a insolvenční správkyní dlužníka Mgr. Monikou Cihelkovou (dále jen "insolvenční správkyně"), kterou měl založit bývalý kolegiální vztah mezi advokátkou spolupracující s insolvenční správkyní a insolvenčním správcem, neboť oba byli od prosince roku 2007 asistenty soudce v insolvenčních senátech Krajského soudu v Praze. Věřitelé dále vytýkali negativní postoje insolvenčního soudce vůči některým věřitelům a jejich zástupcům a upozornili na jeho nezákonný postup v řízení. Insolvenční soudce byl toho názoru, že námitka podjatosti byla podána účelově s cílem buď odložit termín schůze věřitelů, aby nedošlo ke schválení reorganizačního plánu, nebo mělo jít o nástroj, jak prosadit a schválit reorganizační plán, který by umožnil úhradu či další zajištění dluhu 0,5 mld. Kč společnosti LESS & ENERGY. Insolvenční soudce se domníval, že věřitelský výbor o nepodjatosti nepochybuje, ale že nesouhlasil s jeho právním názorem. O námitce podjatosti rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že insolvenční soudce nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování insolvenční věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 24574/2012.
Stěžovatelky ve společné ústavní stížnosti vyjádřily svou námitku podjatosti soudce insolvenčního soudu, obdobnou argumentaci uvedly již dříve v řízení před Vrchním soudem v Praze. Argumentovaly zejména vzájemnou vazbou insolvenčního soudce a Mgr. Ing. Gabriely Jandové, spolupracovnice insolvenční správkyně. Stěžovatelky podaly, že tímto vztahem mělo dojít k zásahu do jejich práva na nestranného soudce. Dále uvedly, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je nesprávné, neboť se soud nezabýval všemi námitkami stěžovatelek, které svědčily o podjatosti insolvenčního soudce, neprovedl všechny navržené důkazy a jejich neprovedení neodůvodnil. Stěžovatelky také argumentovaly porušením práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít tím, že Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o námitce podjatosti, byl obsazen v rozporu s rozvrhem práce a nadto stěžovatelky uvedly, že insolvenční soudce mohl sám ovlivnit, jaký senát bude o námitce rozhodovat, neboť má přístup k informačnímu systému vrchních a krajských soudů a mohl si tak sám určit okamžik, kdy námitka k Vrchnímu soudu v Praze dojde a jaký senát ji bude rozhodovat. Na závěr své stížnosti navrhly, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud nejprve připomíná, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [viz nález sp. zn. IV. ÚS 472/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 15/21 SbNU 107)]. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí.
Dalším ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 2014/2013-B-203 ze dne 2. 1. 2014 není možné označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelek. Ústavní soud však připustil, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelek dojít mohlo, proto ústavní stížnost stěžovatelek za situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena, projednal [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2258/12 ze dne 17. 10. 2013].
Ústavní soud došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutí o vyloučení soudce v insolvenčním řízení se na základě §7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) řídí přiměřeně ustanoveními §14 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Právní úprava obsažená v o.s.ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti, které spočívají v jeho postupu v rámci insolvenčního řízení. V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti, z obsahu přiloženého spisového materiálu je naopak patrné, že se stěžovatelky neztotožnily s postupem insolvenčního soudce a s kroky insolvenční správkyně v předmětném insolvenčním řízení dlužníka.
Ústavní soud připomíná, že insolvenční soud disponuje řídící pravomocí v insolvenčním řízení, zajišťuje rozhodovací činnost a provádí dohled nad ostatními procesními subjekty. V rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu vymezuje insolvenční zákon i pravomoci insolvenčního soudu vůči insolvenčnímu správci [nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219), bod 19], z čehož je patrné, že musí docházet ke komunikaci mezi insolvenčním správcem a insolvenčním soudem, a to v míře větší, než v jaké k ní dochází v klasickém civilním řízení. Jak již bylo výše uvedeno, ustanovení §14 a násl. o.s.ř. se použijí přiměřeně, z tohoto důvodu je nutné zohlednit i charakter komunikace mezi jednotlivými procesními subjekty insolvenčního řízení.
Ústavní soud také konstatuje, že v posuzované věci nenastal důvod pro odklon od právního názoru, který stojí na závěru, že způsob jmenování insolvenčního správce předsedou insolvenčního soudu dle §25 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s právní úpravou, kdy sami věřitelé mohou ovlivnit osobu insolvenčního správce, minimalizuje možnost vzniku podjatosti insolvenčního soudce natolik, že se lze zabývat pochybnostmi jen ve zvláště závažných případech, které prokazatelně znamenají ohrožení práv účastníků insolvenčního řízení.
Ústavní soud uvádí, že v této věci nebyly dány důvody pro vyloučení insolvenčního soudce ve smyslu §14 o. s. ř. a že okolnosti a tvrzení stěžovatelek zjevně směřují vůči předchozímu postupu insolvenčního soudce, tyto jsou z okruhu výhrad vyloučeny a k jejich prověření slouží za zákonem stanovených podmínek řádné a mimořádné opravné prostředky.
Pokud se týče dalších námitek, Ústavní soud v postupu Vrchního soudu v Praze žádné porušení ústavně zaručených práv neshledal. Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy. Vrchní soud v Praze řádně důvodnil své kroky a úvahy, včetně neprovedení některých z navržených důkazů. Ústavní soud zde připomíná, že toto posouzení je především otázkou obecných soudů.
Ústavní soud na závěr uvedl, že neobstojí ani námitka podjatosti senátu Vrchního soudu v Praze, který měl rozhodovat ve špatném složení, neboť se v tomto rozsahu jedná o zjevně nepřípustnou ústavní stížnost, když stěžovatelky mohly uplatnit námitku podjatosti v průběhu řízení o námitce a rozhodoval by o ní nadřízený soud.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu