Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.07.2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 100/23 SbNU 23 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.598.2000

sp. zn. II. ÚS 598/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. M. T., a A. T-ové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. 62 Co 248, 249/2000, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a M. E-ové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. 62 Co 248, 249/2000, se v části týkající se náhrady nákladů řízení zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 3. 10. 2000, která byla doručena Ústavnímu soudu 6. 10. 2000, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. 62 Co 248, 249/2000, ve výrocích týkajících se nákladů řízení z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelé ve své stížnosti uvádějí, že dne 26. 10. 1991 uzavřeli jako kupující kupní smlouvu o převodu nemovitosti, přičemž za převod byla dohodnuta cena ve výši 600 tis. Kč. Platnost této smlouvy byla napadena právním nástupcem prodávajícího žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (sp. zn. 9 C 407/98). Tato žaloba byla uvedeným soudem zamítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze. Stěžovatelé však nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů o výši náhrady nákladů řízení v části, která se týká odměny za zastupování advokátem. Dle jejich názoru je součástí náhrady nákladů řízení i odměna advokáta ve výši stanovené ustanoveními advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, tj. vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů. Obecné soudy pochybily tím, že svá rozhodnutí ohledně výše náhrady nákladů odůvodnily právními předpisy, které se vztahují k soudním poplatkům a judikaturou k těmto právním předpisům. Za rozhodující ji třeba pokládat ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle citovaného ustanovení se za tarifní hodnotu ve věci určení neplatnosti právního úkonu považuje částka 10.000 Kč jen v případech, jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění neocenitelné. V daném případě se však jednalo o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti, jejíž hodnota byla účastníky této smlouvy stanovena na 600 tis. Kč. Z tohoto vyplývá, že obecné soudy nesprávně považovaly za tarifní částku 10.000 Kč. V důsledku toho došlo ke snížení náhrady nákladů řízení. Stěžovatelé argumentují tím, že předchozí advokátní tarif (vyhláška č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci), obdobná ustanovení vůbec neobsahoval a tak k odstranění pochybností, které řešil Městský soud v Praze analogickým použitím právních předpisů o soudních poplatcích, bylo do nového advokátního tarifu zahrnuto ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně poukazují na to, že výše odměn by v zásadě měla odpovídat náročnosti a odpovědnosti právních služeb, přičemž přístup obecných soudů tento princip popírá. Uvedeným postupem Městského soudu v Praze mělo být porušeno právo na řádné odůvodnění rozhodnutí, které je prvkem práva na spravedlivý proces. Z obsahu spisu obvodního soudu bylo zjištěno, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně stanovil tarifní hodnotu částkou 10.000 Kč podle §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Svůj závěr zdůvodnil tím, že vypuštěním poznámky 2 k položce 1 sazebníku soudních poplatků (příloha zákona č. 549/1991 Sb.) zákonem č. 35/1995 Sb. nastal stav, který existoval za účinnosti zákona č. 116/1966 Sb., o soudních poplatcích, a proto je použitelná tehdejší judikatura (R 14/76), která pokládala za rozhodující, zda předmět právního vztahu (práva), o jehož určení jde, je penězi ocenitelný. Je-li předmětem řízení určení vlastnictví k věci, jde o předmět penězi ocenitelný, zatímco je-li předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, jako je tomu v daném případě, nelze tento předmět penězi ocenit (R 33/79). K výzvě Ústavního soudu uvedl Městský soud v Praze jako účastník řízení, že v napadaného rozsudku řádně odůvodnil výrok o nákladech řízení podle §157 odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění vysvětlil, že předmětem řízení je deklarace neplatnosti právního úkonu, a nikoliv nemovitost, jejíž hodnota představuje 600 000 Kč, jak mylně uvádějí stěžovatelé. Proto odvolací soud ve smyslu §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. vyšel z tarifní hodnoty věci ve výši 10 000 Kč, z níž podle §6 odst. 1 a §7 citované vyhlášky činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby advokáta 1 000 Kč. Z těchto důvodů uvedený účastník vyslovil názor, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Vedlejší účastnice paní M. E-ová se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním závěrem obecných soudů ohledně výše nákladů právního zastoupení. Tyto soudy dospěly k závěru, že je-li předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, pak nelze tento předmět penězi ocenit; náklady právního zastoupení se stanoví na základě §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. tak, že výše tarifní hodnoty činí 10 000 Kč. Ústavní soud je nucen konstatovat, že se s názorem obecných soudů neztotožňuje. Citované ustanovení stanovuje, že "částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné." Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10 000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoliv, pak není možné vycházet z názoru, že vždy když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů. V souvislosti s tím je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 1999, sp. zn. 10 Cmo 91/99 (publ. Obchodní právo č. 5/99), ve kterém se uvedený soud zabýval výší náhrady nákladů řízení v případě řízení o určení platnosti právního úkonu odstoupení od smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že předmětem právního úkonu odstoupení není žádné plnění, a tak nelze při výpočtu náhrady nákladů právního zastoupení postupovat podle §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ve vztahu k danému případu je však rozhodující, že k tomuto svému závěru dospěl na základě porovnání rozdílné situace při určováním platnosti odstoupení a určování neplatnosti smlouvy samotné, jejíž předmětem by bylo nějaké peněžité plnění. V daném případě vedlejší účastnice podala žalobu na určení neplatnosti právního úkonu - kupní smlouvy ze dne 26. 10. 1991. Předmětem této kupní smlouvy byl prodej nemovitosti, a to domu č. p. 416 se stavební parcelou p. č. 676/2 a zahradou p. č. 676/1, vedené Katastrálním úřadem Praha - město na LV č. 416 pro k. ú. Vysočany za cenu 600.000 Kč. Předmětem právního úkonu byla tedy věc nemovitá, která je penězi ocenitelná, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v ustanovení §9 odst. 3 citované vyhlášky. Na doplnění je třeba uvést, že dle názoru Ústavního soudu nelze na daný případ aplikovat judikát, na který městský soud odkazuje, neboť se váže k jiné právní normě, resp. pokud se odhlédne od toho, že se jedná o dva různé právní instituty, k odlišnému právnímu textu. V dané věci totiž nejde o stanovení hodnoty předmětu řízení, kterým je určení neplatnosti smlouvy (viz R 33/79), nýbrž o stanovení hodnoty předmětu smlouvy, která se stala předmětem daného řízení (příslušný judikát se týká položky 1 písm b) přílohy 1 k zákonu č. 116/1966 Sb. /zrušen zákonem č. 147/1984 Sb./, ve které se uvádělo, že pokud nelze předmět řízení penězi ocenit, činí soudní poplatek 60 Kč). Z výše uvedeného vyplynulo, že obecný soud při svém rozhodování neakceptoval příslušnou právní normu. Je proto namístě poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, č. 33), týkající se podmínek, za jakých má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Dle tohoto nálezu základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchých. Porušení některé z těchto norem mj. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) zakládá porušení základního práva a svobody. Kromě toho, i když se dané otázky mohou jevit ve srovnání s vlastním předmětem řízení jako méně významné, je třeba vzít v úvahu, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tím, že obecný soud náhradu nákladů ve výši stanovené v souladu s citovaným právním předpisem stěžovatelům nepřiznal, odepřel jim tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 15/99, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, č. 50). Ústavní soud z uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze v napadené části podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního se nelze odvolat. V Brně dne 4. července 2001